„Potkal jsem množství vynikajících hudebníků, jejichž jména skoro nikdo nezná,“ poznamenává Kaspar Zehnder. Slavná jména podle něj nejsou podstatná ani v případě, kdy hraje v ansámblu s Magdalenou Koženou a Simonem Rattlem. Za nejcennější považuje společně strávený čas, inspirativní spolupráci a vytváření prostoru pro otevřenou komunikaci.

Vzpomínáte si na svoje festivalové začátky?
Samozřejmě, i když se datují až do roku 2003. Pamatuji si místa, kde se festival odehrává, a hudbu českých i švýcarských skladatelů, kterou jsme tam s různými ansámbly hráli. Dobře si vzpomínám na Te Deum od Antonína Dvořáka v třebíčské bazilice sv. Prokopa. Ale bavil mě i ohňostroj po zahajovacím koncertě v Boskovicích a degustace vína. Festival netvoří výhradně hudba, ale kultura v širším smyslu spojuje lidi a tvoří z nich společenství. Slovo concentus – česky souznění – patří do názvu festivalu zcela oprávněně. Pokládám za důležité, aby se z kultury stával meeting point, kde se tvoří komunita a kde se lidé sbližují.

Letošní téma festivalu zní „Od kořenů k budoucnosti“. Není to jen způsob, jak jinými slovy říci „budeme hrát, co nás napadne“?
Interpretace našeho tématu je pro mě hodně subjektivní záležitost. Pocházím z malé horské vesnice ve Švýcarsku a mám v sobě něco z venkovských protestantských kořenů. Ale když mi bylo devatenáct let, padla železná opona. Mělo to pro mě ohromný význam, protože se mi otevřela cesta ke studiu ve východní Evropě. Díky tomu jsem potkával hudebníky z Gruzie, Rumunska, Arménie, Polska nebo Ukrajiny.

Tehdy jste se také poprvé dostal do Prahy.
Možná to bude znít kýčovitě, ale měl jsem od první chvíle pocit, jako bych Prahu důvěrně znal. Asi jako bych v ní žil v minulém životě. Nejsilněji se mě to dotýkalo na Malé Straně, kde jsem se cítil doma už ve chvíli, kdy jsem jí procházel poprvé. Velmi rychle následovala také prudká náklonnost k české hudbě.

Takže ji počítáte mezi objevené východní vlivy?
Je součástí obšírného vysvětlování, co všechno pro mě znamenají kořeny v podtitulu festivalu. Poznal jsem tehdy především Janáčka a jeho východiska z lidové hudby. Vztahoval se k ní i Dvořák, ale to je jiný případ – nejsou to citace ani napodobování, spíš jako by lidovou hudbu znovu vynalézal.

Přínos v čistě hudebních prostředcích, nebo spíš v celkovém přístupu?
Když jsem byl poprvé na univerzitě v Gruzii, uspořádal pro nás koncert místní flétnista. Chodil s nástrojem kolem nás, výsledek měl účinky rituálu. Něco podobného jsem našel také na jihu Španělska, v Andalusii s jejím flamencem a tangem. Jsou to věci, které mám v sobě uložené hodně hluboko. Mám pocit, jako bych všechny ty lidi doprovázel domů. Necítím se přitom jako host, ale jako součást jejich života. Z toho také pochází myšlenka festivalu.

Když někdo navštíví deset nebo víc festivalových koncertů, uslyší hudbu z Arménie, Maďarska, Bulharska, irské nebo židovské písně. Co by si měl odnést jako poselství?
Hlavní zprávou by mělo být množství rozdílů, ale také společných rysů hudby ze všech částí světa v provedení různorodých interpretů. A tu zprávu by měli posluchačům předat lidé, kteří opravdu vědí, o co v ní jde. Mám na mysli například houslistu Sergeje Khachatryana, který si je velmi dobře vědom svých arménských kořenů. Takový hudebník má schopnost vzít publikum za ruku a odvést je do svého domova.

Na Concentu Moraviae budete hrát také jako flétnista ve festivalovém ansámblu. Máte rád hraní v příležitostných sestavách?
Jedná se o velmi zvláštní ansámbl, se kterým jsme už vícekrát hráli různě po světě a na festivalu vystoupí dvakrát. Při závěrečném koncertu mu dodají speciální lesk Magdalena Kožená se Simonem Rattlem. V současném složení jsme možná o něco serióznější než na začátku, ale společné hraní je pro mě pořád fantastický pocit.

Je to superskupina třeba jako Crosby, Stills, Nash & Young?
Určitě a zároveň vnitřně velmi dobře funguje, i když se její složení maličko proměňuje podle časových možností jednotlivých členů. Hraje s námi koncertní mistr Cameraty Salzburg, houslista Giovanni Guzzo. Další členkou je houslistka Rahel Rilling, členka Berlínských filharmoniků a manželka našeho violoncellisty Davida Adorjána.

Některá jména znějí dost povědomě…
V ansámblu jsou také přítomny kořeny současnosti klasické hudby, máme mezi sebou několik potomků skutečných legend. Rahel je dcera dirigenta Helmutha Rillinga, klarinetista Andrew Marriner je syn zakladatele Akademie sv. Martina, Davidův otec byl vynikající flétnista András Adorján.

Jak se cítíte mezi slavnými jmény a legendami?
Moje kariéra se rozhodně neodvíjí jen od velkých jmen, nejsou pro mě nijak důležitá. Je ale potřebné být s jejich vysokou úrovní ve styku – sám si tím ověřuji, že jsem pořád při věci a že takovým lidem stačím.

Váš ansámbl ale nepředstavuje jen superskupinu. Měl jsem na vašich koncertech zároveň pocit, jako bych se díval na domácí kapelu, která si přišla zahrát z listu jen tak pro radost.
Tento pocit se také odrazil na našem albu, které jsme nazvali Soirée. Náš ansámbl tvoří lidé, které mám opravdu rád, jsou to přátelé, se kterými si rád dám sklenici vína a potom si společně zahrajeme nějakou hudbu. Nejde nám o to, abychom se dostali na obálky společenských časopisů, pohromadě nás drží něco hlubšího.