Kořeny a důsledky ukrajinské krize

03.06.2022, Katholisches

Název Ukrajina etymologicky souvisí se slovanským výrazem „kraj“ a znamená cosi jako „pohraničí“. Ve skutečnosti je Ukrajina rozlehlá rovina s nejistými hranicemi, hustě osídlená a bohatá na zemědělské a nerostné zdroje. Historický původ této země je starověký: Řekové ji nazývali Skýtie a Římané Sarmatia. Od středověku až do pádu rakouské monarchie byla na Západě známa jako Rus, zatímco v Rusku se jí říkalo Malorusko, aby se potvrdila její příslušnost k carské říši.


Ukrajina je skutečnou kolébkou Ruska, jehož zrod se datuje od konverze knížete Vladimíra I. (980–1015), zvaného svatý, ke křesťanství. Kyjevské knížectví (Kyjevská Rus), které založil, bylo nejstarším slovansko–křesťanským státem, který se rozkládal od Baltského moře k Černému moři a až ke Karpatům a tvořil jeden z nejvýznamnějších státních svazků ve středověké Evropě. V roce 1240 však byla tato rozsáhlá říše téměř zcela zničena Mongoly, jejichž nadvláda trvala více než 250 let.

Kyjevská říše, ačkoli následovala východní schizma (1054), byla součástí západního křesťanstva. Moskevský stát, který vznikl v 16. století po osvobození od Mongolů, rozvíjel dědictví Byzance v protievropském smyslu. Přestože se Rusko za Petra Velikého stalo součástí evropského státního systému, carská říše byla ostatními státy Starého světa vždy vnímána jako hrozba kvůli svým asijským konotacím a autokratickému charakteru.

V průběhu staletí byla Ukrajina několikrát rozdělena a podrobena nejprve litevským velkoknížatům a polským králům, poté ruské a rakouské říši, ale zůstala kulturně spojena se Západem a její obyvatelé vždy odmítali označení, která používali carové a která nyní znovu navrhuje Putin, tedy původní byzantské označení „Malorusko“ a „Novorusko“ („Novorossija“). [Pro historické podklady viz: „Historické“ setkání Františka a Kyrila].

Po rozpadu carského impéria během první světové války donutily Ústřední mocnosti bolševiky uznat nezávislost Ukrajiny Brestlitevskou smlouvou z 3. března 1918. Rudá armáda, která se snažila exportovat revoluci na Západ, zaútočila na Polsko, ale v srpnu 1920 byla na Visle poražena generálem Józefem Piłsudským (1867–1935), který přešel do protiútoku a pokusil se získat zpět území bývalé Polsko–litevské unie. Rižská smlouva, podepsaná 18. března 1921 Polskem na jedné straně a Ruskem a Ukrajinou na straně druhé, znamenala ztroskotání Piłsudského projektu a, jak napsal hrabě Emmanuel Malinsky (1875–1938), lze ji považovat za skutečný zrod bolševického státu (Les Problèmes de l'Est et la Petite–Entente, Librairie Cervantes, Paris 1931, s. 300). V roce 1922 se Ukrajina oficiálně stala součástí SSSR kromě východní Haliče a západní Volyně, které připadly Polsku. Od té doby, s výjimkou nacistické okupace v letech 1941–1943, zůstalo sovětské až do vyhlášení nezávislosti 8. prosince 1991.

Postsovětská Ukrajina se snaží vstoupit do NATO a Evropské unie, aby se ubránila ruské hegemonii, zatímco Moskva si chce udržet vliv nad zemí, s níž sdílí nejen více než 1500 kilometrů dlouhou hranici. Současný konflikt je také „plynovou válkou“, v níž jde o budoucnost energetiky v Evropě. Na jedné straně stojí Rusko, hlavní dodavatel na náš kontinent, na straně druhé Spojené státy, jež se chtějí prosadit na evropském trhu se svým zkapalněným zemním plynem (LNG), který se přepravuje lodí a je dražší než ruský plyn dodávaný plynovodem.

Tento problém však není jenom ekonomický. Putin chce dát Rusku nové imperiální vědomí a po vstupu pobaltských republik a zemí bývalé Varšavské smlouvy do NATO je odhodlán nepřipustit další rozšiřování Severoatlantického paktu na východ. Jak poznamenává politolog Alexandre Del Valle, „celá zahraniční politika Vladimira Putina je součástí tohoto silného sklonu ruské geopolitiky, tradičně orientované na územní dobývání oblastí kolem historického evropského jádra. V tomto systému je Ukrajina zřejmě svorníkem, který Rusku umožňuje stát se opět euroasijskou velmocí, protože z této země Rusko může získat přístup k Černému moři a východnímu Středomoří, ale také do střední Evropy a na Balkán. Proto je americkou strategií podporovat na Ukrajině, stejně jako v Gruzii a jinde, politické síly nepřátelské Moskvě“ (La mondialisation dangereuse, L'Artilleur, Paris 2021, s. 99).

Prof. Massimo de Leonardis připomíná slova Zbigniewa Brzezinského (1928–2017), která se týkají podstaty problému. „Bez Ukrajiny Rusko přestává být impériem, ale pokud si Ukrajinu podmaní, automaticky se impériem stane.“ (Předmluva ke knize Giorgio Cella: Storia e geopolitica della crisi ucraina, Carocci, Řím 2021, s. 12). Z tohoto pohledu Rusko přesouvá své vojáky k ukrajinským hranicím, aby se vyhnulo obklíčení ze strany NATO, ale NATO uvádí své vojáky do pohotovosti, aby chránilo Ukrajinu před obklíčením ze strany Ruska.

Pro ty, kdo se na věci dívají očima víry, je kromě protichůdných geopolitických zájmů Bidena a Putina první otázkou, která se jim naskýtá, blaho duší. Z tohoto hlediska, které je pro nás nejdůležitější, nesmíme zapomínat, že Ukrajina je centrem Ukrajinské řeckokatolické církve byzantského obřadu, která má své sídlo v Kyjevě, kde byl arcibiskupovi Svjatoslavu Ševčukovi svěřen arcibiskupský stolec, jenž kdysi patřil neohroženému kardinálu Josifu Slipému (1892–1984), který byl deportován a 18 let vězněn v komunistických lágrech. V ukrajinské Zakarpatské oblasti působí také rusínská řeckokatolická církev byzantského obřadu, mezi jejíž mučedníky patří eparcha Teodor Romža, který byl zavražděn 1. listopadu 1947 na příkaz Nikity Chruščova a 27. června 2001 blahořečen papežem Janem Pavlem II. Dnes je tato církev tvořena Mukačevskou eparchií, která je přímo podřízena Svatému stolci.

Ruský expanzionismus je v souladu nejen s Putinovými geopolitickými ambicemi, ale také s přáním moskevského patriarchátu uplatňovat svou náboženskou autoritu v celém bývalém sovětském prostoru proti tomu, co považuje za nepatřičné vměšování konstantinopolského patriarchátu a zejména Vatikánu. Putin si je zase vědom toho, že Rusko se neobejde bez vztahů s pravoslavnou církví, která dává režimu morální legitimitu a podporu. Putinova anexe Ukrajiny by znamenala rusifikaci země, což by posílilo roli ruské pravoslavné církve na úkor katolické církve byzantského obřadu. Politické zájmy katolíků se neshodují se zájmy Putina ani Bidena, ale na náboženské úrovni, která je nejvyšší, musíme odmítnout jakoukoli formu expanze moskevského patriarchátu na slovanská území a v budoucnu možná i na Západ. Katolická církev se v současné době nachází ve vážné vnitřní krizi, ale řešení této krize může přijít pouze ze slova pravdy římské církve, rozhodně ne z prosazování pravoslavné autokefalie směrem na Západ.

Roberto de Mattei
Přeložil Pavel Štička


Další články



Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

Kolik je na světě katolíků?

15.11.2023, cirkev.cz

U příležitosti 97. světového misijního dne, který se slavil v neděli 22. října, přinesla agentura Fides několik statistických údajů, které se týkají katolické církve ve světě.

Ex orbe et Urbe - 15. 1. 2024

15.01.2024, RC

Přestože odstavec 41 deklarace Fiducia supplicans uvádí, že „to, co bylo řečeno v této deklaraci o žehnání stejnopohlavních párů, je pro vysvěcené služebníky dostatečným vodítkem k uvážlivému a otcovskému rozlišování“, a proto „mimo výše uvedené pokyny nelze očekávat další odpovědi specifikující podrobnosti a praktické záležitosti ohledně žehnání tohoto typu, Dikasterium pro nauku víry vydalo 4. ledna „Tiskovou zprávu ohledně přijetí Fiducia supplicans“, v níž se obsah deklarace dále vysvětluje.

Je to tady: obrovská naděje

11.12.2023, RC Monitor 23/2023

Miluji adventní dobu. Dříve jsem se spíše těšil z přípravy na Slavnost Narození našeho Pána, ale od svého povolání ke kněžství intenzivně vnímám Boží zaslíbení, které betlémské Dítě přináší. Zejména když pohlížím na sebe, svou nedokonalost a na současný svět, ve kterém žijeme, kterému mnohdy nerozumím a s jeho směřováním se často nedokážu ztotožnit, mě Boží zaslíbení přináší vjem obrovské naděje.

Víme vůbec, co je mše svatá?

29.01.2024, RC Monitor 2/2024

Jednou za čas je možná vhodné zamyslet se nad tím, co to je vůbec farnost, jaké má úkoly a jak by měla žít. Především je každá farnost součástí všeobecné Církve. A to není jen tak ledajaký spolek, ale je to společenství lidí, které založil sám Boží Syn.

Mučedníci nám i dnes pomáhají k usmíření

19.02.2024, RC Monitor 3/2024

V průběhu liturgického roku slavíme velké množství svatých, kteří v nejrůznějších dobách a nejrůznějším způsobem svědčili o Boží lásce a tím samým i o Božím království. Dějiny církve jsou přímo nabité svatostí četných mužů a žen, kteří se nebáli být pravdivými svědky víry i v těch nejtěžších chvílích.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.