KOUZLO "DŽU-DŽU" HROZÍ (2)

Dějištěm této knihy je nejtemnější Afrika kolem roku 1900, kdy se koloniální správce musí zabývat kultem džu-džu a nepříjemnými praktikami, jako jsou únosy dětí, lidské oběti a kanibalismus a popisuje život průzkumníků a osadníků, kteří kolonizovali tento kout země pro Brity, různá dobrodružství s kněžími praktikujícími džu-džu a pověrečnou víru tamních kmenových obyvatel. Hives popisuje, jak na různých výpravách unikl smrti jen o vlásek. Z toho, co viděl, je zřejmé, že lidský život neměl v tomto prostředí velkou cenu. Děti jako součást magických praktik džu-džu byly běžnou potravou krokodýlů. Muži měli mnoho manželek a otroctví bylo přijatelné. Na seznam by se dala přidat další zvěrstva. V dodatku a závěrečné části jsou uvedeny širší souvislosti vysvětlující, jak se situace změnila dvacet pět let po napsání hlavní části knihy, krajinu zaplnily křesťanské kostely. Civilizace nahradila barbarství. Lidskou důstojnost nahradilo vykořisťování lidí.

Další společnou prací s Gascoinem Lumleym byla kniha "The Journal of a Jackaroo" (John Lane, 1930), samostatně pak "Glimpses into infinity as seen" - Frank Hives (John Lane, 1931) a "Momo and I" (John Lane, 1934). V roce 1931 vyšla česky nejprve studie Franka Hivese - "Strašidelný dům odpočinku", a to v zeměpisném měsíčníku "Širým světem",^[7] a roku 1936 pak kniha "V zemi kouzla džu-džu" s ilustracemi Zdeňka Buriana. Některé z těchto idejí ovlivnily i scénáře v Hollywoodu. V roce 1936 napsal Cyril Hume scénář k filmu "Tarzanův útěk" v režii Richarda Thorpea podle námětu knih Edgara Rice Burroughse. Kapitán Fry Tarzana (Johnny Weismüller) zajme, aby ho dostal do civilizace a ukazoval veřejnosti. Jeho zrada obsahuje rovněž dohodu s nepřátelským domorodým kmenem, který mu dá jídlo, kanoe a ochranu na cestě zpět, výměnou za předání Jane (Maureen O´Sullivan), Erica a Rity zamýšlených jako oběti pro rituál džu-džu a zároveň odvezení největšího džu-džu – Tarzana.

James Henry William Neal byl v roce 1952 vysokým komisařem nad "Zlatonosným pobřežím" v Londýně jmenován do funkce vedoucího finančního a dodavatelského oddělení na "Ministerstvu veřejných prací" v Akkře. Země začala s pětiletým plánem rozvoje a šlo o ohromné zásoby zařízení a materiálu, byla to tedy nabídka na lákavou práci, neboť práci v tu dobu potřeboval, měl rád práci v Africe a zkušenosti již nasbíral z předchozích služebních turnusů v Palestině a na Mauritiu. Měl být zodpovědný za potírání četných zločineckých gangů, které se zabývaly například defraudacemi, podvody, vydíráním a rozsáhlými krádežemi stavebního materiálu. Nealova vyšetřovací práce vedla k usvědčení mnoha vlivných osobností, které působily v západoafrickém podsvětí. Během jeho nebezpečných misí vznikala loajální přátelství a spojenectví, ale nevyhnutelně se mu stavěli do cesty nejen běžní zlodějíčkové, ale také nebezpeční a zlovolní nepřátelé, kteří kvůli svým nekalým praktikám byli více než ochotni použít k vraždění i černou magii…

V listopadu 1952 dorazil na místo působení a zanedlouho shledal, že úřady jsou hluboce znepokojeny hromadným vzestupem kriminální činnosti, jež se náhle rozbujela. Proto bylo rozhodnuto vytvořit na ministerstvu vyšetřovací a bezpečnostní oddělení, takže Neal krátce po příjezdu do Akkry zjistil, že se vlastně stal hlavním kriminálním komisařem. Byla to pro něj nová výzva a na práci se podle svých slov těšil, kdyby mu však někdo tenkrát řekl, že ho černá magie nebo džu-džu bude téměř neustále ohrožovat na životě, a dokonce bude stát před volbou, zda opustit své vysoké postavení nebo volit jistou smrt, poklepal by si na čelo. Neal se prostě představě vúdú a zlověstných sil z neviditelných sfér vysmíval. Stejně jako mnoho Evropanů té doby věřil, že jde o pouhý hokuspokus a folklór. Strávil polovinu života ve vládních službách v zámoří a k podobným věcem a pověrám zaujal značně skeptický postoj. Zprvu si totiž vůbec nedovedl představit děsivé zkušenosti, jimž měl čelit. Pár dní po nástupu do funkce vstoupil do jeho kanceláře inspektor Adžaj se slovy:

„Myslím, že bych vás měl upozornit, pane, že řada podezřelých lidí v případu, který právě vyšetřujeme, pohrozila, že se obrátí ke kouzelníkům džu-džu, jestliže okamžitě nezastavíme vyšetřování a nenecháme je na pokoji.“

Adžaj chvilku mlčel, jako kdyby si v duchu připravoval řeč a potom řekl:

„Pane, jste Evropan, a proto si zřejmě neuvědomujete moc, jakou džu-džu v celé naší zemi vládne.“

„Správně,“ řekl jsem, „....to si tedy neuvědomuji. A nadto si myslím, že to všecko je velký nesmysl.“

„Prosím vás, pane, opravdu vás prosím, nepřehlížejte takhle džu-džu. Dělá to většina Evropanů, kteří se nedostali do přímého styku s africkým denním životem. Dopouštějí se strašného omylu. … Pane, z vlastních osobních zkušeností a ze zkušeností svých příbuzných a přátel víme, že kouzelníci mohou na své nepřátele seslat vážnou chorobu, někdy dokonce i smrt. Mohou to také udělat nepřátelům svých zákazníků, kteří k nim přicházejí o radu a za džu-džu si platí. Věřte mi, pane, že mluvím pravdu.“

Téhož večera byl v Evropském klubu v Akkře a nad sklenkou naslouchal hrůzostrašným historkám jiných vládních úředníků o džu-džu. Fascinovalo ho, že inteligentní, vyrovnaní a ve svém zaměstnání vysoce kvalifikovaní muži takovým žvástům věří. Alespoň jeden muž ho podpořil. Pracoval v Evropské nemocnici v Akkře a vyslovil se k tomu takto:

„Celé to džu-džu jsou samé tlachy. V nemocnici často poslouchám ošetřovatelky i evropské pacienty, jak se baví o džu-džu a o kouzlech a o černé magii. Otevřeně řečeno, já si myslím, že to jsou třesky plesky. Prostě se nedomnívám, že je na tom vůbec zrnko pravdy.“

Jeden inženýr u stavby silnic pocházející z Londýna se však nesouhlasně ozval:

„Váš názor se zakládá výlučně na zkušenostech z Evropské nemocnice, a to znamená, že jediným zdrojem vašich informací jsou Evropané, kteří se zdržují tady v městě. Do skutečného styku s domorodci ani nepřijdou. Já ano. Pracuji v zemědělských oblastech, v buši i v džungli a skutečně vám můžu potvrdit, že se džu-džu provozuje ve velkém rozsahu všude v domorodých vesnicích – vlastně v celé zemi. A věřte si tomu nebo nevěřte, mocné je. … Mám hodně co dělat s africkými dělníky a po celou dobu jsem s nimi v bezprostředním styku. A docela určitě vím, že džu-džu může být nesmírně nebezpečné. A když to chcete vědět, nebýt amuletu, který mi zhotovil za padesát liber jeden mocný kouzelník, dnes bych tu neseděl.“

Existovaly například ověřené zprávy, jak si africké ženy získávají manžely, často i z evropské kolonie. Jak se zdá, žena usilující o muže, který o ni nejeví zájem, se obrátí o pomoc ke kouzelníkovi. Za úplatu dvaceti, padesáti, či dokonce jednoho sta liber prý bývá kouzelník ochoten nachystat prášek, a jestliže dotyčný muž tento prášek požije, ovládne ho neodolatelná touha oženit se s tou ženou. Když žena dostane od kouzelníka prášek, dohodne se s mužovým sluhou, a ten pánovi nasype prášek do jídla. A zakrátko je svatba. Pro skeptického Evropana, jakým tehdy byl i Neal, přirozeně podobné zprávy nezněly příliš pravdivě. Skutečnost však vypadala tak, že obecně vzato Evropané byli na tom mnohem líp než Afričané a že poměrně velký počet negramotných a nikterak přitažlivých Afričanek se provdalo za Evropany často i ze šlechtických kruhů a s dobrým školním i universitním vzděláním. Přiznává, že i jemu samotnému připadalo velmi podivné, že si někteří z jeho britských či evropských přátel vzali šeredné a nepříliš chytré Afričanky. I když bylo docela zřejmé, že tyto dvojice nemají společné zájmy, tato smíšená manželství přetrvávala a někdy měla až deset či dvanáct dětí.

Celé to ovšem připomíná příšernou povídku H. H. Ewerse Pavouk líčící příhodu (či spíše nehodu?) medika Richarda Bracquemonta s Clarimondou – bydlící na druhé straně úzké uličky a sedící za záclonou v okně umístěnému přímo proti tomu jeho a kvůli níž by on býval docela rád šel k oknu v onu osudnou hodinu mající záhadně divotvorný vliv, totiž v pátek mezi pátou a šestou, aby se na červené šňůře od záclon oběsil, kdyžtě ona tam vysedává, aby předla na staromódní přeslici spřádajíc úžasně jemná vlákna – když totiž pozoroval úžasný výjev vysání pavoučího mládence svojí družkou. Dále už je to jen „.....příšerná, dusivá hrůza… nátlak neslýchaného druhu, a přece je tak smyslně rozkošný ve své krutosti, z níž není vyváznutí… musím učiniti, co ona chce…“.^[8]

Obvyklý modus operandi spočíval v tom, že se černým práškem posypalo místo, kde – jak se vědělo – měla oběť sedět. Když nic netušící osoba na prášek usedla, po nějaké době se u ní projevily známky napadení kouzlem džu-džu. Oběť postihla neočekávaná nehoda nebo nemoc. Lékaři obvykle nedovedli nemocného vyléčit běžnými léčebnými metodami. Jak zprávy tvrdily – oběť měla jedinou naději, a to získat jiného a silnějšího kouzelníka, který by kouzlo útočícího čaroděje zlomil. A to vždy bylo spojeno se značnými peněžními výdaji.

-pokračování-

-----------------------------------------------------

PRAMENY:

[7] Nákladem Československé grafické unie a.s. v Praze 1931, ročník VIII., číslo 1-10, 588 stran, ilustrace Zdeněk Burian, E. Kalabin, František Kárník.
[8] Hanns Heinz Ewers: Ukřižovaný Tannhäuser a jiné hrůzné příhody. Nakladatelství Saturn, Praha 1920, povídka Pavouk na str. 92-120.