Azyl Ramiho Be’era: Tančit každou buňkou v těle

Azyl. Foto: Udi Hilman.

Kouzlo izraelských tanečníků spočívá v jejich neodolatelném charismatu a až animální energii, která se projevuje jak v minimalistických, tak i v odvážných a velkorysých pohybech. Jako tepající řeka proudí pod jejich kůží, i když stojí na jevišti zcela nehnutě. Napětí a uvolnění se střídají s obdivuhodnou precizností, smyslnost dává prostor humoru a svoboda tance jde ruku v ruce s perfektní kontrolou těla. To vše si uvědomíme už v prvních vteřinách představení, kdy vstupuje na scénu osamělá mužská postava s megafonem zavěšeným na těle. Podprahově cítíme úzkost a napětí, možná je to tím, jak moc je symbol megafonu spojen s vojenským drilem, konflikty, s organizováním mas – zkrátka vyhrocenými situacemi, ve kterých funguje nepřirozeně zesílený hlas jako prostředek kontroly, ne-li dokonce útlaku. K první postavě se na jevišti postupně připojují další tanečníci, až nakonec vstupuje celá skupina, a to v perfektně synchronním rytmickému pohybu, podpořeném podmanivým beatem hudebního doprovodu, jehož autorem je sám Rami Be’er ve spolupráci s Alexem Claudem. V choreografii vynikají schopnosti tanečníků na milimetr přesně izolovat jednotlivé části těla a vnímat se navzájem jako skupina, aniž by zanikly silné individuality jednotlivých interpretů.

Postupně se na světlem zaplaveném jevišti odehraje sled drobných příběhů – v duetech, menších i větších skupinách, v kratších i delších sólech. Dohromady tvoří obraz lidského společenství, ve kterém nevyhnutelně fungují jisté zákonitosti, a to bez ohledu na dobu, technickou vyspělost, geografickou polohu. Panuje zde zejména element strachu a moci – lidská těla ztrácejí svou identitu, jsou redukována na čísla a kolonky ve formulářích (opakování čísel se objevuje i jako součást zvukové složky představení), ovládána několika, nebo dokonce pouze jedním vládnoucím hlasem. Výrazným prvkem se stává vztah mezi mikrokosmem jedince a jeho pozicí a důležitostí v rámci skupiny. Jak se tanečníci postupně vydělují z celku a znovu se do něj navrací, vnímáme, do jaké míry se mohou sami sobě ztratit a splynout, podřídit se. Skupina je ale zároveň také domov, místo, kam patříme a kde se necítíme opuštění. Místo, jehož hodnoty sdílíme. Azyl Ramiho Be’era pracuje právě s touto dynamikou a často protichůdnými emocemi, které sami zažíváme v každodenním životě. Kam patřit, jak zůstat sám sebou, jak se nepodřídit, ale přesto sdílet svět s ostatními a kam se vrátit, když se (dobrovolně či nedobrovolně) oddělíme od svých kořenů?

Estetika Kibbutz Contemporary Dance Company a způsob jejího fungování staví na sdílení a životě v komunitě. Zároveň platí, že co tanečník, to suverénní sólový interpret. Na projevu souboru je to velmi znát, protože se na sebe dokáží skvěle napojit a ještě tím zvýraznit Be’erův originální pohybový slovník, který do jisté míry charakterizuje izraelskou taneční „školu“. Ten vychází z přirozenosti těla – jeho krásy i ošklivosti, síly i zranitelnosti, z jeho sexuality a pudovosti, ale i klidu a sebekontroly –, ale objevují se v něm také modifikované baletní prvky, expresivita obličeje, hra s detailem a prudkými změnami dynamiky. Má nadhled a vtip, ale nebojí se jít až na dřeň a vystavit tanečníky pohybovým extrémům, ať už se to týká rychlosti, nebo flexibility. Interpreti nemají ani jinou možnost než tančit každou buňkou v těle. Sám pohyb je natolik „barevný“, že nepotřebuje ničím příliš zvýraznit; jednoduché, skoro uniformní kostýmy (muži mají na sobě tmavě šedá trika a kalhoty, ženy černé mini kraťasy a šedé mikiny bez rukávů) a především geniální světelný design proto slouží jen k podtržení těla jako nejsignifikantnějšího prvku inscenace.

Špičková úroveň souboru a Be’erův léty vycizelovaný styl jsou však jen jednou z kvalit, kterou nás Azyl může oslovit. Obrazy a sdělení, kterými Rami Be’er své představení naplnil, jsou svým způsobem nadčasové a pochopitelné napříč kulturami a generacemi. V kontextu současných událostí ale tato sdělení nabírají na urgentnosti a nemilosrdně ukazují tu tvář světa, kterou se snažíme nevidět. Tisíce bezejmenných postav, migrujících z jedné země do druhé, tisíce tváří bez hlasu a moci cokoli změnit. Strach a vykořenění, ale i lidskost a pomoc. Těla krčící se v prachu, která tak často vidíme na fotkách a možná je politujeme – ale přece jsou pro nás vzdálená a vlastně nereálná. Azyl končí právě takovou scénou s nehybně ležícími těly – tanečníci oddychují a ztrácejí se ve skomírajícím světle, jako memento neznámých osudů těch, jejichž životy se staly jen čísly ve válečných statistikách.

Psáno z představení konaného 24. května 2022 v Mahenově divadle v Brně, v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Azyl
Choreografie, scénografie a světelný design: Rami Be’er
Zvuk: Rami Be’er, Alex Claude
Kostýmy: Rami Be’er, Lilach Hatzbani
Asistent choreografa, nastudování: Nitza Gombo
Asistent zvuku: Eyal Dadon