Foto Alarm / Vladimír Turner
Už s prvními transporty v roce 1941 přišlo do Terezína také několik malířů. V rámci technické kanceláře totiž fungovalo i propagační studio, které mělo zajišťovat realizaci stavebních plánů, informačních a orientačních cedulí, vypracovávat grafy a grafické přílohy zpráv do Berlína a další nezbytné písmomalířské úkony nutné pro fungování „města“. Výtvarná sekce – podobně jako ta hudební, divadelní či filmová, sloužila k vytváření potěmkinovských kulis, které zkrášlovaly fasádu koncentračního tábora pro příchozí komise Mezinárodního hnutí Červeného kříže.
Umělci v ghettu
Tímto způsobem se umělci dostali k omezenému výtvarnému materiálu, k barvám a papíru, na který zaznamenávali pravdivou tvář tábora. Výsledné kresby a malby ovšem museli pod hrozbou nejtvrdších trestů před svými vězniteli skrývat. Je fascinující, že i přes všechna nepředstavitelná rizika vznikala v ghettu řada odvážných výtvarných děl, která se ve skrýších zachovala až do konce války. Mezi nalezenými díly se našly například kresby od malíře Otto Ungara, absolventa pražské Akademie výtvarných umění, nebo akvarely Malvíny Schalkové, pražské rodačky, studentky z Mnichovské akademie a Vídeňské univerzity.
Mezi nejsilnější díla Bedřicha Fritty z terezínského ghetta paradoxně nepatří záznamy každodenní hrůzy tábora, ale jeho optimisticky ilustrovaná knížka, kterou věnoval svému synu Tomášovi ke třetím narozeninám.
Dodnes můžeme vzdáleně pocítit atmosféru terezínského ghetta z grafik Ferdinanda Blocha, rodáka s Kynžvartu, nebo z díla dermatologa a grafika z Českých Budějovic Karla Fleischmanna, který byl mimo jiné organizátor avantgardní umělecké skupiny Linie. Zachovaly se početné akvarely portrétistky a návrhářky Zdenky Eismannové a pražského rodáka Leo Heilbrunna, který před válkou působil jako úspěšný reklamní grafik, či kresby brněnského architekta Norberta Trollera a architekta Františka Zelenky, který působil jako scénograf Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, a mnoho a mnoho dalších.
Internované výtvarníky vedl ve vězeňské kreslírně Bedřich Fritta, původním jménem Fritz Taussig. Narodil se v židovské, německy mluvící rodině nedaleko Frýdlantu. Po otcově smrti v roce 1928 odešel i s matkou do Prahy, kde začal používat pseudonym Bedřich Fritta. Dva roky žil v Paříži, kde se živil jako novinový karikaturista, ale nakonec se vrátil do Prahy a pracoval jako technický kreslíř v ateliéru architekta Emila Weisze. V první polovině třicátých let se proslavil politickými karikaturami v humoristickém časopise Simplicus, který i krátce vedl. Po deportaci do Terezína zapisoval expresivní kresbou drastické reportáže ze života tábora nebo obecné surrealistické záznamy noční můry války. Inspiroval se tvorbou umělců nové věcnosti a surrealismem. Stačil mu k tomu pouze uhel a tuš na papíře, obal od jídla, pytlovina a podobně.
Dětská tvorba
Mezi nejsilnější díla Bedřicha Fritty z terezínského ghetta paradoxně nepatří záznamy každodenní hrůzy tábora, ale jeho optimisticky ilustrovaná knížka, kterou věnoval svému synu Tomášovi ke třetím narozeninám. V knize chlapci alespoň namaloval řadu dobrot, sochu Svobody, holubici a další symboly života v míru a volnosti, který si nemohl jeho syn pamatovat. Dodnes je dílo hojně publikováno jako symbol neutuchající lásky a naděje i v naprosto zoufalých podmínkách.
V Terezíně se dětem věnovala také designérka z Bauhausu Friedl Dicker-Brandeisová. Brandeisová působila jako vychovatelka v dívčích a chlapeckých domech, kde navázala na svou předválečnou pedagogickou činnost a vyučovala děti výtvarnou tvorbu. Věnovala se s nimi arteterapii s cílem posílit celkový psychický stav dětí. Ke své progresivní metodě výuky výtvarného umění napsala: „Výtvarná výchova nechce udělat ze všech dětí malíře, ale chce v každém otevřít nebo lépe uchovat pramen tvůrčí energie, probudit samostatnost, podnítit fantazii, posílit vlastní schopnost úsudku a pozorování.“
Výtvarná výchova dětí byla v Terezíně zakázaná, na což se odvážná Brandeisová, která byla zároveň činná v komunistické odbojové organizaci, neohlížela. Kromě toho například připravovala legendární inscenaci Karafiátových Broučků, kdy si děti pod jejím vedením samy vytvářely návrhy kostýmů. Výuka kreslení probíhala v dětských domovech až do konce září roku 1944, kdy začaly odcházet tzv. likvidační transporty do Osvětimi. V předtuše konce ukryla na půdě stovky dětských výtvarných děl. 6. října 1944 byla s většinou terezínských dětí deportována do Osvětimi. Vzápětí po příjezdu do vyhlazovacího tábora byla Friedl Dicker-Brandeisová s většinou svých svěřenců zplynována. Kresby z terezínských hodin výtvarného umění jsou poslední a často jedinou památkou na tyto děti.
Mučení a osudy terezínského umění
Některé ilegální obrazy pracovníků z kreslírny technické kanceláře se v roce 1944 dostaly do rukou nacistické správy tábora a jejich tvůrci byli i s manželkami a dětmi zatčeni, vyslýcháni a uvězněni v Malé pevnosti Terezín. Mezi nimi například právě Bedřich Fritta, Leo Hass, Otto Ungar, Ferdinand Bloch, architekt Norbert Troller. Ferdinand Bloch a Hansi Frittová byli ubiti už v Malé pevnosti. Ungarovi fašisté zmrzačili ruku, aby už nemohl malovat, a byl transportován přes Osvětim do Buchenwaldu, kde znovu kreslil – uhlem přivázaným provázkem ke zdeformované ruce. Zemřel na celkové vyčerpání organismu nedlouho po osvobození. Malíři Bedřich Fritta, Petr Klein, Karel Fleischmann, Adolf Aussenberg byli deportováni do Osvětimi a zavražděni v plynových komorách.
Ze všech těchto malířů se konce války dožil pouze Leo Haas, který z úkrytu vyzvedl kresby své i svých kolegů. Nezbyl nikdo, kdo by věděl o dalších skrýších. Ty se našly až náhodou při rekonstrukcích a archeologických výzkumech dávno po válce – v kovových obalech zazděných ve zdi, skrytých na půdách nebo zakopaných do země.
Toto je příběh pouze jednoho koncentračního tábora. Tragický osud internovaných umělců v hororu holokaustu dokazuje, že tvorba je základní lidská potřeba, a to i v nejhorších, dnes nepředstavitelných podmínkách. Dokonce i tam, kde vás tato činnost bezprostředně ohrožuje na životě. Tvorba byla poslední, jedinou možností postavit se tehdejším trýznitelům a dodnes funguje jako svědectví a účinné varovaní před fašismem. Všechnu moc imaginaci!