Nedávno vyšla česky kniha Zmizím ve tmě o pátrání po jednom z nejhorších sériových vrahů v dějinách USA, o kterém ale v porovnání se Zodiakem nebo Jackem Rozparovačem téměř nikdo nevěděl. Dokud se nenašla žena, která se to rozhodla napravit. Úspěchu se bohužel nedožila, ale podle její nedokončené knihy byla natočena stejnojmenná dokumentární série televize HBO.

Knihu Zmizím ve Tmě vydal Mystery Press

Když začaly ženy spát s kladivem pod polštářem

Slunná Kalifornie, sedmdesátá léta. Teplá letní noc. V ložnici domu spí žena spokojeně a s pocitem bezpečí vedle svého manžela. Oběma se zdají příjemné sny. Sladké snění však rychle vystřídá noční můra. Ta nejděsivější, jakou si málokdo dovede představit. Manžele probudí ostré světlo. V ložnici stojí neznámý vetřelec. V jedné ruce má baterku, ve druhé pistoli. Ženu oněmělou hrůzou donutí, aby manžela spoutala. Eliminuje tak větší riziko. Ženu pak odvleče do obývacího pokoje a tam ji znásilní. Spoutaný manžel bezmocně poslouchá ženin zoufalý nářek a násilníkovo hekání a se zaťatými zuby šeptané výhrůžky. Po činu se vetřelec pokojně prochází po domě, jako by mu to tam patřilo. Vezme si z ledničky vyhlazené pivo, dojí krocana a pak se příjemně občerstven pustí do dalšího kola. Další znásilnění. A pak ještě jednou. Pak už si nebohá dvojice myslí, že je konečně po všem. Omyl. Násilník oba manžele umlátí polenem z krbu. Prostě bylo zrovna po ruce…

V letech 1973 až 1986 řádil v Kalifornii nepolapitelný noční přízrak. Zpočátku napadal pouze ženy. Dlouho je potají sledoval, a nakonec se jim v noci vloupal do domu. Nejčastěji je překvapil ve spánku, a znásilnil. Často i několikrát za sebou a leckdy přitom vyžadoval různé zvláštní sexuální praktiky. Měl na kontě už patnáct obětí, když si média všimla, že se zaměřuje pouze na ženy. Od té doby, se agresor začal zaměřovat i na manželské a milenecké páry. Scénář byl při tom skoro vždycky stejný. Eliminovat partnera a pak se „věnovat“ jeho partnerce. Někdy na spoutaného muže naskládal nádobí a upozornil ho, že pokud uslyší spadnout jen jediný talíř nebo hrnek, oba zabije.

Zprvu působil v oblasti kolem kalifornské metropole Sacramento, kde získal přezdívku Násilník z East Area. Později se přesunul do jižní Kalifornie, kde získal přezdívku Původní noční stalker. Policie, jejíž složky zrovna dvakrát v sedmdesátých letech nespolupracovaly, si totiž jeho řádění zpočátku nespojila s těmi kolem Sacramenta. Dlouho se také spekulovalo, zda by jeho zločiny nešly spojit s těmi, které se připisovaly na vrub tzv. Pleniči z Visalie, který se v tomto malém městě v centrální Kalifornii dopustil řady vloupání, krádeží, a dokonce i vraždy.

Násilník z East Area byl troufalý, chladnokrevný a přálo mu štěstí. Počet obětí rostl a police byla bezmocná. Maskovaná přízrak často napadl další oběť jen jeden či dva bloky od svého předchozího útoku. Bylo přitom jasné, že své noční invaze pečlivě plánoval. Pokaždé strávil několik dní pozorováním své budoucí oběti, jejích zvyků a uspořádání domu. Často se kvůli tomu do domu vloupal už několik dní předem aniž by si domácí něčeho všimli. Neponechal nic náhodě, ani co se týče ústupové cesty. Ostatně v těch dobách se sousedé zrovna nehrnuli oznamovat policii cokoliv podezřelého, takže i to hrálo násilníkovi do noty. Bylo však jen otázkou času, kdy začne vraždit. Zřejmě jako první zabil dva manžele, když šli večer venčit psa. Tehdy se ještě nejednalo o sexuální útok. U svých dalších obětí už se vrátil k podobnému scénáři – vloupání, spoutání, znásilnění, a nakonec surové ubití obou obětí. Celkem spáchal padesát znásilnění, třináct vražd a na sto dvacet vloupání.

Svým obětem prý často šeptal věty typu „Jestli cekneš, tak do tebe vrazím nůž a pak zmizím ve tmě“. V roce 1983 se na tři roky odmlčel a dlouho nikdo nevěděl proč. Poslední oběť, osmnáctiletou Janelle Cruzovou pak zabil v roce 1986 a pak se odmlčel navždy. Soudilo se, že buď zemřel, nebo byl uvězněn za jiný delikt. Ale po řadě let se našla žena, která se nehodlala smířit s tím, že by navždy a beztrestně zmizel ve tmě.

Autorka knihy Zmizím ve tmě Michelle McNamara

Krutá daň za obsesivní pátrání

Když bylo Michelle McNamara čtrnáct let, v jejím sousedství došlo k vraždě čtyřiadvacetileté dívky. Když si šla zaběhat, někdo ji napadl v temné uličce, znásilnil a podřízl hrdlo. Policii se nepodařilo pachatele vypátrat, ale v mladé Michelle tenhle případ vzbudil zájem o řešení skutečných nevyjasněných zločinů. Později založila blog True Crime Diary a když se po mnoha letech jako novinářka dostala k případu Násilníka z East Area, dospěla k názoru, že by se mohla pokusit dávno odložený případ vyřešit. Byla totiž přesvědčená, že při dostatku houževnatosti, po přečtení stohu spisů, pitevních protokolů, prohlédnutí stovek fotografií z míst činu, a s odstupem času a potřebným nadhledem, by jí jméno pachatele mělo odněkud vypadnout. A nakonec by se mohl dočkat i spravedlivého trestu a jeho přeživší oběti i pozůstalí obětí kýžené satisfakce.

Zločinec už přitom unikal spravedlnosti několik desítek let. Po spojení případů z okolí Sacramenta s těmi z jižní Kalifornie byl označován jako EAR/ONS, což je anglická zkratka zmíněných přezdívek (East Area Rapist – Násilník z East Area a Original Night Stalker – Původní noční stalker). Michelle mu však během své investigativní činnosti dala přezdívku Zabiják z Golden State (Kalifornii se někdy také říká Golden State = Zlatý stát), která se posléze ujala.

Houževnatá žena získala pro své až obsesivní pátrání řadu přátel. Mohla se spolehnout na podporu svého manžela, komika a herce Pattona Oswalta, pomoc bývalých policistů i neznámých internetových nadšenců, tzv. internetových detektivů, kteří se zabývají nevyřešenými případy. Své poznatky publikovala přes True Crime Diary, z něhož rovněž získávala nové kontakty a informace. Prostudovala neuvěřitelné množství materiálu. Snaze zjistit zabijákovo jméno obětovala několik let života, kdy se stále a stále vnořovala do nekonečného množství zažloutlých spisů, ale musela se rovněž vcítit do traumat obětí a znovu s nimi prožít ty okamžiky hrůzy. Nakonec začala o svém pátrání psát knihu.

Stres spojený s termínem odevzdání rukopisu a neúnavným pátráním si však vybraly svou daň. Michelle, nejmladší ze šesti sourozenců, zemřela v dubnu 2016, v pouhých šestačtyřiceti letech na následky nadměrného požití léků proti nespavosti a úzkosti, v kombinaci se skrytou srdeční vadou.

Kniha by měla být dokončena

Michelle po sobě zanechala kromě zoufalé rodiny (včetně devítileté dcery) také množství vypůjčeného, získaného či okopírovaného materiálu. To vše v podobě několika desítek krabic se spisy, poznámkových bloků, papírků a více jak tři a půl tisíce souborů v jejím počítači. A také z poloviny dokončenou knihu.

Michellini dva blízcí přátelé, její hlavní rešeršér a „internetový detektiv“ Paul Haynes a investigativní novinář Billy Jensen, který se sám věnoval psaní o skutečných zločinech, se rozhodli pro nelehký úkol knihu dokončit. Bylo jim líto, že by tak obrovské množství materiálu mělo zůstat nevyužito. Nakonec knihu s pomocí podobně přesvědčených nakladatelů dokončili. Předmluvu k ní napsala Michellina obdivovatelka, spisovatelka Gillian Flynn – autorka knižních hitů Zmizelá, Temné kouty a Ostré předměty. Haynes s Jensenem přidali na konec knihy další kapitolu, o doslov se postaral Patton Oswalt. Vše pak uzavírá přetisk dvou novinových článků z roku 2018.

V úvodu knihy najdeme kromě zmíněné předmluvy mapku vyznačující některá místa činů, výčet několika obětí znásilnění a seznam všech obětí vražd. To vše je doplněné jmény vyšetřovatelů. Jednotlivé kapitoly se pak věnují buď jednotlivým případům a jsou vyprávěny věcným dokumentárním stylem ve třetí osobě. Pasáže popisující pátrání Michelle jsou v první osobě. Na knize zpočátku zarazí její poněkud chaotické uspořádání. Případy jsou popisovány na přeskáčku, z různých let i oblastí. Do toho jsou vmontovány pasáže týkající se autorčiny rodiny či jejího dospívání (téhle otravné části většiny biografií je tu naštěstí pomálu). Překvapivě se příliš nedozvíme o tom, odkud autorka s pátráním začala, jaké byly v tomto směru její začátky či jak dospěla k tomu či onomu. Spíše jde o takové střípky typu „jo, a pak jsem zajela támhle a navštívila tohle místo“.

Tyhle drobné nedostatky ale lze autorce odpustit, protože jsou naštěstí vynahrazeny jejím velmi čtivým a čistý stylem, který rozhodně dokáže čtenáře zaujmout. Všechny ty kapitoly, byť vypadají jako náhodně poskládané, Vás přesto snadno vtáhnou do mrazivého děje, i navzdory tomu, že se odehrály v letní Kalifornii. K působivosti celé knihy pak stejnou měrou přispívá i samotná podstata zločinů EAR/ONS. Nejde o vraždění drogových dealerů, mafiánských bossů, nebo bohatých podnikatelů, kde Vám může být při troše černé škodolibosti (klidně si to přiznejte) jejich smrt ukradená. Tohle jsou totiž příběhy, které se mohou stát každému z nás.

Hořký závěr

Michelle McNamara se bohužel sériového vraha vypátrat nepodařilo. Jak už bylo zmíněno, nestihla ani dokončit svou knihu, takže se ani nedočkala jejího úspěchu, a ani dokumentární série z produkce televizní stanice HBO.

Téměř přesně na den, dva roky po smrti Michelle, když probíhala beseda k vydání knihy Zmizím ve tmě (moderovaná zmíněnou Gillian Flynn) se policii podařilo na základě nových důkazů DNA dopadnout dvaasedmdesátiletého Josepha Jamese DeAngela. Stařík na vozíku nejprve svou vinu popíral, ale nakonec se přiznal ke všem znásilněním i vraždám. Šokující na tom všem bylo, že pracoval řadu let jako policista, a dokonce se měl podílet i na vyšetřování vlastních zločinů. Ještě více zarážející je fakt, že šlo o otce tří dcer. Ono první odmlčení v roce 1983 způsobilo, že se mu narodila první dcera. Když trochu odrostla, znovu vraždil. Psal se rok 1986, poté se mu narodila druhá dcera, a to už svou kariéru zrůdy definitivně pověsil na hřebík. Jak se ukázalo, žil třicet let v poklidu v těsném sousedství několika svých obětí a nikdo z jeho rodiny neměl tušení, co je „strýček Joe“ vlastně zač.

Podle policie ovšem kniha Michelle McNamara k odhalení nepřispěla. Ke zvýšení zájmu veřejnosti o případ ano, k dopadení prý ne. Michellini přátelé a kolegové s tím ovšem nesouhlasili, což je k množství strávené práce nad případem a knihou pochopitelné. Je asi těžké jednoznačně říci, kde je pravda. Jméno Josepha DeAngelo se nikde v autorčiných poznámkách (a tedy pochopitelně ani v knize) neobjevilo. Nikdo z jejích kolegů ani z řad policistů ho nikdy neměl v hledáčku.

Lze se ale přiklonit k názoru Gillian Flynn z předmluvy – o tom, kdo ve skutečnosti byl Zabiják z Golden State, kniha Zmizím ve tmě není. Je především o posedlosti, jako dokáže vyvolat takový případ u těch, kteří mají spravedlnost v krvi a netouží po slávě. A je jedno máme-li na mysli samotnou autorku nebo řadu těch policistů na penzi, kteří se nikdy tak úplně nesmířili s tím, že by měl případ upadnout v zapomnění. Oni byli znovu ochotni pomáhat, byť s malou nadějí na úspěch. V neposlední řadě je to kniha také o tom, jak se tehdy v Kalifornii žilo. Nebyl to jen stát hippies a Beach Boys, byla to také doba, kdy znásilnění bylo na úrovni loupeže a trestalo se jen velmi krátkým pobytem ve vězení nebo dokonce podmínkou. Byla to doba, policejní složky příliš nespolupracovaly, a kdy jim pak mohl takový troufalý zločinec unikat řadu let. A že byl nakonec dopaden? Inu, přes deset let dělal „co ho bavilo“ a teď je o něj na stáři postaráno za státní útraty… Závěr si udělejte sami.

Zdařilý televizní dokument

Pokud máte možnost, doporučuji shlédnout sedmidílný dokument Zmizím ve tmě z roku 2020 z produkce HBO. Tahle stanice začala s natáčením na základě Michelliny knihy už v roce 2018, v době výše zmíněné besedy spojené s uvedením knihy na trh. Dokument je zpracovaný téměř umělecky a na slušné úrovni (včetně působivé úvodní titulkové sekvence). Skládá se ze soukromých záběrů rodiny Michelle, vyjádření jejích kolegů a kamarádů, dobových reportáží (leckdy šikovně zkombinovaných se současnými záběry téhož místa), rozhovorů se svědky, včetně tehdejších „osvětových šotů“ (jak si zabezpečit dům, jak předejít znásilnění). Obsahuje řadu čtených pasáží z knihy, které načetla herečka Amy Ryan (Sbohem, baby, Zelená zóna, Most špiónů). Můžeme sledovat vyprávění několika přiživších obětí, doplňované záběry z míst činů nebo alespoň z typově odpovídajících interiérů či exteriérů.

První čtyři epizody se zaměřují především na samotné hledání vraha ve spisech a návštěv autentických míst činu. Pátý díl se týká toho, co se dělo po Michellině smrti. Šestý díl (a sedmý speciál) se pak věnuje přeživším obětem násilníkova řádění a samotnému soudu s DeAngelem.

Fascinující pohled do krimi historie

Celý příběh Zabijáka z Golden State i novinářky a autorky, která se ho snažila odhalit, je fascinující. DeAngelo nebyl zločinec s nejvyšším počtem obětí na kontě, ale rozhodně dokázal potrápit policii hodně dlouho. Je to také příběh o zmařených životech naprosto nevinných lidí, kteří měli jen tu smůlu, že si zabiják vybral zrovna je. Je to výpověď o zoufalých pozůstalých a zničených vztazích. Většině párů, kteří útoky Zabijáka z Golden State přežili, vztah nevydržel. Je to čtení, ze kterého může zamrazit. Dcera jedné z obětí měla s matkou dost bouřlivý vztah a poslední, co jí před pár dnů vraždou řekla, bylo „kéž bys mi navždy zmizela ze života“.

A i když Michelle k dopadení monstra nejspíš nepomohla, určitě svou aktivitou vzbudila zájem o jeho případ. Je pak otázkou, jestli kdyby mohla ve své práci pokračovat, dospěla by nakonec k vytouženému jménu i ona. V každém případě je její příběh sympatický zápalem pro věc, ke které dokázala strhnout mnoho lidí. V tomhle si troufám říci, že je stejně fascinující jako příběh Zabijáka z Golden State.

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: