Slovo úvodem

Životní pouť generála Aloise Vicherka (*20. 6. 1892) odráží pohnuté osudy naší země. Statečný muž, účastník dvou zahraničních odbojů, legionář, fenomenální letec, hrdý otec a vlastenec, který zažil slávu, osobní tragédii, pád i zapomnění. V červnu 1915 narukoval do rakousko–uherské armády. V červenci 1916 upadl do ruského zajetí. Rok poté vstoupil do československých legií, kde měl poprvé možnost létat. Po strastiplné cestě přes půl světa dorazil 20. března 1920 nadporučík Vicherek do Prahy. V srpnu 1920 byl povýšen do hodnosti kapitána. Důležitý životní předěl nastal v září 1925, kdy se oženil s Boženou Marešovou (*18. 1. 1902, +24. 10. 1942 Mauthausen). V témže roce byl čestným členem doprovodu prezidenta T. G. Masaryka do Paříže. V srpnu 1927 absolvoval inženýrské studium na elitní Vysoké škole letecké v Paříži. Jako jeden z nejproslulejších československých letců té doby vytvořil řadu národních i světových rekordů.

Postupně se stal majorem, podplukovníkem, plukovníkem a počínaje lednem 1937 se stal Alois Vicherek brigádním generálem a krátce před německou okupací zastával funkci náčelníka leteckého odboru. Bezprostředně po německé okupaci se zapojil v rámci Obrany národa do odbojové činnosti. Poté, co mu hrozilo zatčení Gestapem, byl nucen 15. ledna 1940 opustit svoji těhotnou ženu a teprve dvouapůlletou dcerku. V exilu začal používat krycí jméno „Josef Slezák“, aby uchránil své nejbližší před nacistickým pronásledováním. Alois Vicherek dorazil do Francie koncem ledna 1940 a v březnu téhož roku vystřídal generála Karla Janouška (odešel do emigrace dříve) ve funkci náčelníka III. (leteckého) odboru Československé vojenské správy. V Paříži byl povýšen do hodnosti divizního generála (Janoušek rovněž). Po porážce Francie se jako jeden z posledních evakuoval do Velké Británie, kde přistál až 7. července 1940. Tehdy však již bylo o fungování československých leteckých jednotek v rámci Královského letectva (Royal Air Force) fakticky rozhodnuto (divizní generál Janoušek se na britských ostrovech vylodil již 21. června a ihned vešel v jednání s tamními leteckými autoritami). Skutečným velitelem našich leteckých jednotek na půdě Velké Británie se stal generál Janoušek, těšící se, díky svému pragmatickému přístupu podpoře Britů, kteří jej 12. července 1940 podpořili do funkce Inspektora (velitele) československého letectva.

Oproti tomu generál Vicherek zatvrzele trval na samostatnosti našeho letectva, která však s ohledem na jeho početnost a nemožnost plynule doplňovat ztráty představovala nereálný požadavek. Na britskou stranu se postavil i Vicherkův nadřízený, ministr národní obrany, generál Sergěj Ingr, který v lednu 1941 navrhl, aby byl jeho potenciál využit mimo rámec československého letectva. Vicherek čtyřikrát požádal o zproštění z funkce velitele letectva, aby se nakonec hlásil jako operační pilot ke službě u 311. perutě, což s ohledem na jeho věk a hodnost, bylo logicky zamítnuto. V srpnu 1941 byl Vicherek odvolán z funkce velitele letectva a později přidělen ke Kanceláři prezidenta republiky. V prosinci 1943 byl jmenován předsedou Československého červeného kříže. Když na půdě Sovětského svazu v lednu 1945 vznikala 1. československá smíšená letecká divize, byl za jejího velitele určen právě generál Vicherek. Návrat k letectvu přijal s nadšením.

První poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků vznikla již 4. dubna 1945, přičemž komunisté dali jasně najevo, že mnozí armádní exponenti západních zkušeností nebudou v nové lidově demokratické armádě vítáni. Šedou eminencí poválečného letectva, jeho skutečným vládcem, se stal plukovník Josef Hanuš, náčelník štábu velitelství letectva, od srpna 1945 člen komunistické strany.

Generálu Vicherkovi je vyčítáno, že se po komunistickém puči v únoru 1948 aktivně zapojil do „očisty“ armády od „nespolehlivých živlů“, konkrétně měl umožnit perzekuci letců ze Západu. Dne 15. ledna 1949 byl odeslán dopis s jeho podpisem náměstkovi ministra národní obrany, neblaze proslulému Bedřichu Reicinovi (obranu v podstatě řídil), v němž označil působení zbývajících letců z Anglie v armádě za nežádoucí díky jejich nespolehlivosti. Reicin následně nařídil, aby 137 letců bylo neprodleně propuštěno. Již před deseti lety jsem napsal, že forma a styl dopisu se podobaly dehonestační zprávě o chování letců z Anglie, kterou v roce 1946 vypracoval buď sám Josef Hanuš, anebo s největší pravděpodobností plukovník letectva Jan Reindl, tehdejší příslušník Reicinova 5. oddělení Hlavního štábu.

Do jaké míry se na obsahu lednového dopisu podílel přímo Vicherek, se nikdy nedozvíme. Faktem zůstává, že si na něho Hanuš často stěžoval pro jeho nedostatečné pochopení toho, co „nová doba“ vyžaduje. Alois Vicherek, ostatně stejně jako Ludvík Svoboda, se některých pronásledovaných letců zastal. Během roku 1950 byl Vicherek na postu velitele letectva kritizován Nejvyšší radou obrany státu za svoji politickou neorganizovanost, zastání vyhozených letců ze Západu a přijímaní „reakčních“ osob do Leteckého vědeckého ústavu. Stejně tak se dočkal příkrého odsudku ze strany plukovníka Reindla, který poukazoval na fakt, že po únoru 1948 si Vicherek zvykl říkat, že „dnes je vše politické a tomu on nerozumí“. Veškeré posudky shodně uváděly, že faktickým velitelem je Hanuš, oddaný stoupenec strany.

Právě v pohnutých okamžicích komunistického puče zažíval generál Vicherek chvíle rodinného štěstí, když se 28. února 1948 oženil s Marií Styblíkovou (*25. srpna 1915) a o rok později se mohl osudem zkoušený muž v požehnaném věku radovat z narození syna. V kádrovém návrhu pro zasedání Nejvyšší rady obrany státu bylo nesmlouvavě uvedeno: „Není žádoucí, aby po propuštění letců ze Západu zůstal právě nejvyšší z nich, byť sebekratší dobu, na svém místě.“ Počínaje červencem 1950 přestal být generál Vicherek velitelem letectva. Následoval zápas o uplatnění znalostí a šikana ze strany režimu, několikráte vedoucí ke ztrátě zaměstnání.

Alois Vicherek počátkem roku 1956 vážně onemocněl a již 15. ledna zemřel. Ve stejný den, v němž před šestnácti lety musel odejít do zahraničí, aby mohl pokračovat ve svém boji proti nacistickému režimu. Zesnulému se nedostalo ani vojenského pohřbu ani legionářských poct. Navzdory tomu se v pražském krematoriu 19. ledna sešli jeho předválečný i poválečný nadřízený, včetně nemálo účastníků 2. zahraničního odboje ze Západu. Významná činnost a skutky generála Aloise Vicherka jsou dnes fakticky zapomenuty, v lepším případě mají trpkou konotaci. To vše díky krátkému poválečnému, respektive poúnorovému angažmá v čele letectva. Zřejmě se nikdy nedozvíme, zda se „vůbec“ podepsal pod hanebný dopis z 15. ledna 1949, ale víme, že dějiny nejsou černobílé. Každá osobnost by měla být posuzována v celkovém kontextu své existence, kdy chvíle úspěchů střídají chvíle zklamání, včetně osobních selhání. Historik nesoudí. Konečně, poslední slovo má vždy ten nejvyšší.

Ladislav Kudrna, Ústav pro studium totalitních režimů

v Praze 10. dubna 2022