STARÁ ŠUMAVA: Poklady lesa
Sbírání borůvek neoddělitelně patří k létu a prázdninám. Za námahu při sběru vás pak odmění svou sladkou chutí v knedlících, se šlehačkou, nebo jen tak samotné. Když kleknete či usednete na paseku v létě nebo na horách až do příchodu sněhu, do typických různě nízkých keříčků od podkolení po podbřiší a obdržíte fialové fleky na oděvu, pokožce a puse, tak zřejmě sedíte v borůvčí a cpete se borůvkami, nejzdravějšími to plody zbytků naší pilně devastované a drancované přírody.
Temně fialové prsty, které zůstávaly poznamenané i několik dní i přesto, že jste je poctivě „drbali“? Někteří se ještě dnes mlsně olíznou při představě babiččiných lívanců právě se žahourem – borůvkovou omáčkou. Vrtá vám hlavou, proč právě „žahour?“ Toto vpravdě zvláštní jméno dostala tato omáčka podle svého vynálezce – pana Žahoura, který ji poprvé uvařil ve své restauraci v jižních Čechách a nabídl ji svým hostům na lívancích. Pravda je, že jako příjmení nejsou Žahourovi zcela neobvyklí. Ale vysvětlení, že tuto borůvkovou kaši Jihočeši vařili v kuchyni zemanského rodu Žahourů a tak se dostala pod jejich jménem mezi recepty, je romanticky falešná. První zprávy o žahouru (původně „žahúru“) jsou sice z Jindřichohradecka už ze šestnáctého století a je to sladká kaše z borůvek zahuštěná moukou a perníkem.
Černé kulaté plody borůvek zmiňuje už ve starověku Dioscorides a v raném středověku Paracelsus, nicméně spíš okrajově. Asi jim připadaly moc obyčejné, a proto je k lékařským účelům nevyužívali. Zato Slované a lidé ze severu Evropy si především v lidové medicíně borůvek cenili náramně. Podle pověr měly děti, které se vydaly na sběr lesních plodin nasypat na pěšinu pár černých plodů, aby nezabloudily, ale hlavně aby je neuštkla zmije, která měla v jejich fantazii přímo fantastické schopnosti. Například se mohla zakousnout do vlastního ocasu a jako obruč se koulet za utíkajícími sběrači… Mlsný had se prý ale raději pustí do nastražených borůvek, než do pronásledování dětí.
Ve snáři jsou borůvky spojeny s láskou naplněnou, ale také nenaplněnou. Vědmy doporučovaly jejich požití proti uřknutí a listy borůvčí sloužily a slouží i novodobým čarodějům jako součást magických vykuřovadel. Borůvky jsou doma po celém světě. Borůvčí kolikrát pokrývá celé kilometry lesa. Stojí za to natrhat si hrst čerstvých borůvek a poděkovat lesu.
První písemné záznamy o využívání borůvek pro jejich léčebné výhody se datuje do 12. století. Lidé je však pravděpodobně sbírali již dávno předtím. Ve 12. století borůvky doporučovala známá abatyše, bylinkářka a skladatelka Hildegarda z Bingenu na celou řadu nemocí, včetně onemocnění dýchacího ústrojí. P. A. G. Mattioli a naše prababičky jim říkali černé jahody.
Díky adstringentním (svíravým) účinkům byly borůvky od dávných dob využívány k léčbě ran, aftů a průjmů. Mezi další adstringentní přípravky patří například čaj. V Anglii za vlády Alžběty I. byla směs medu a borůvek využívaným prostředkem proti průjmu. Lidé, kteří užívali borůvky dlouhodobě, ať již ve formě sušené nebo jako marmeládu, udávali, že se jim zlepšil zrak. Později, lidoví léčitelé začali borůvky předepisovat i za tímto účelem. Zároveň se borůvky doporučovaly i proti cukrovce.
Za druhé světové války britští letci jedli s oblibou borůvkovou marmeládu zejména před plánovanými nočními lety. Borůvky jim prý vylepšily zrak a vidění ve tmě. Po válce přišly borůvky do zájmu vědců. Ti skutečně zjistili, že látky obsažené v borůvkách zlepšují noční vidění a přizpůsobivost očí na ozáření světlem. Pro severoamerické indiány byly borůvky posvátné. Věřili, že jim je seslal Velký Duch, aby je uchránil před hladem. Označovali je jako „Hvězdné bobule“ nebo jako „Dar Velkého ducha.“
Je i zmínka v pohádce Karla Jaromíra Erbena “Hrnečku, vař!”:.. “Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; tu si k té studánce sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat”...
Dnes je asi jen obtížně představitelné nasbírat v lese v tak krátkém časovém horizontu plný hrnec jahod na přípravu kaše. Pamatujete, jak jste v létě vyráželi do lesa s konvičkou na borůvky a vraceli jste se sice bez nich, zato ale modří a spokojení?
Zdroj: Glaube und Heimat, 1975, č. 15-16, s. 431 Maria Schmidt autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Úlehlová-Tilschová, M.: Česká strava lidová, Praha: Družstevní práce 1945
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora