Povedený přechod přes Železné hory, hřebenovka

Projekt 13/8 - Pardubický kraj

Každá výprava po krajích České republiky začíná nad mapou a později i jízdním řádem, kdy využívám na místo určení železnice i autobusů. Doprava je sice delší, ale o mnoho lacinější, než jezdit autem. Železné hory si v Pardubickém kraji vybírám proto, že je neznám. A i proto, že jimi protéká kouzelná řeka Doubrava.

Kaňonovité údolí mezi Bílkem a Chotěboří sice do Železných hor podle mapy ještě nepatří, ty jsou vyznačeny mezi Týncem nad Labem, Ždírcem nad Doubravou, Svratkou, Skutčí a Prosečí, ale v roce1986 jsou součástí chráněné krajinné rezervace oblasti Železné hory. Tak se v tom vyznejte.

Přesto chci toto kouzelné údolí , kterým Doubrava na své osma osmdesáti kilometrové pouti protéká představit moji dceři Markétě, která přes Železné hory půjde se mnou. Řeka pramení západně od Velkého Dářka u obce Radostín ve výšce 623 metrů. 85metrový výškový rozdíl Doubrava překonává na 4,5 kilometrech mezi Bílkem a Chotěboří. My se kolem ní vydáváme po naučné stezce.

Vlak zastavuje před jedenáctou v zastávce Bílek a po pár metrech (řečeno obrazně) jsme u řeky, spíše říčky Doubravy (také Doubravky). Provází nás značka červená. Vody je v korytě opravdu málo. O to víc dominují velké kameny i popadané kmeny stromů po řádění větru a kůrovce.

Tabule popisuje příčinu i to, že mohutné kmeny musely k zemi z důvodu bezpečnosti lidí i železnice, která nad soutěskou vede. A stromy zůstanou na místě, ponechané přírodě, která se následující roky bude snažit stopy zahladit. Takto údolí, když jsem tu byl před třemi roky, nevypadalo. Ale to kouzlo soutěsky zůstalo. Skály z obou stran, malé peřeje a metrové vodopádky, kde se v jednom "chladí potoční víla" a souhlasí, abych ji zvěčnil. Všude hodně zeleně, kapradin a mechu.

Řeka má i svá pojmenované místa jako "tůň Mikšova jáma", "Veselá skála", soutěska "Koryto". V úseku dlouhém 1,3 km má řeka spád 55 m. V místě "pod Sokolohrady" je druhý most a prochází zelená značka. Vpravo na skále tu dříve stával loupežnický hrad. Další most je až u Horníha mlýna a v místě s "točitým vírem" jsem vír nikdy neviděl. Musí mít hodně vody a ta poslední roky není. Je vyfocený na poutači. Tímto místem prochází modrá značka. Nás vede dál červená kolem přítoku Kamenného potoka, přitéká z levé strany do Doubravy.

Ještě pár stovek metrů kolem vody a soutěska tu končí a končí pro nás i červená značka. Ještě jednu zajímavost k řece. Ve dvacátých letech minulého století byl dovezen ze Severní Ameriky Norek americký (říká se mu také mink). Rychle se přizpůsobil v evropských vodách a postupně vytlačil norka evropského. V Doubravě je nevítaným predátorem, který likviduje populaci raků.

Zastavujeme se u kamenné pyramidy, kterou poskládaly ruce kolemjdoucích. Na kamenné desce je skautská lilie s nápisem VŠEM VĚRNÝM 1921 - 1990 PŘILOŽ SVŮJ KÁMEN. Soutěskou prochází stezka, místy pohodlně schůdná, ale místy šplhá prudce do svahu, zajištěna i řetězy a kovovými schody, či lávkami. Po dešti kameny hodně "kloužou".

Opouštíme údolí po zelené značce. Pokračujeme pár set metrů po asfaltové cestě, kde na mostě odbočíme vlevo k Dolnímu mlýnu a znovu kolem levého břehu Doubravy k rybníku Valcha, kde vodní plochy není moc vidět. Skoro celá hladina je porostlá zelení.

Za rybníkem je odbočka vlevo a do kopce. Konečně kopec. Cestičku lemují křoviny obsypané žlutými květy. Ty nás přivádí na lesní cestu a do malé dědinky Libická Lhotka. Pár slov k těm Lhotám, Lhotkám i Lehotám. Kde se vzalo jejich pojmenování? Obyvatelé nově založených osad měli určité povinnosti vůči vrchnosti. Tyto povinnosti byly ale po určitou dobu po založení vesnice promíjeny. Tomuto období se říkalo lhóta / vlastně lehota - ulehčení, osvobození a nebo odklad nějaké povinnosti. Tím se někdy přeneslo do názvu nově založené osady. V současné době se na území bývalého Československa nachází na 360 obcí nesoucí pojmenování Lhota, Lhotka, Lehota. Od roku 1981 obyvatelé těchto obcí pořádají každoročně sjezd Lhot i Lehot.

Za Libickou Lhotkou přecházíme znovu řeku Doubravu a po silnici je to skok do Libic nad Doubravou. Za městečkem nás značka vyvádí do kopečka, kde se to jmenuje Na Stráni. Odsud výhledy k východu a značka znovu míří na silnici do vsi Lány, ale hned na začátku odbočujeme doprava. Stojí tu památný strom Lánská lípa (nebo Navrátilova lípa). Výšku má 22 m, obvod kmene 783 cm a odhad stáří 700 let. Je hodně vykotlaná a uvnitř kmene je lavička. V roku 2010 do ni uhodil blesk a část koruny ztratila svou vitalitu.

Od lípy míříme k lesu, kde probíhá těžba a terén podle toho vypadá. Šlapeme do nekončícího kopce přes vyježděné koleje v bahně, po kořenech a po zbytcích větví. A značka je pryč. Prostě padla i se stromem při těžbě.

Začíná drobně mrholit, když se prodíráme přes hluboké járky ke ztracené zelené, kterou hledáme pomocí navigace. U konce jdeme při okraji PR Spáleva po málo znatelné stezce. Konečně jsme nahoře. Pokosená louka, stále mrholí a já se rozmýšlím, zda tu nepostavit stan.

Před námi je pár domů malé osady Spálava, stojí tu památný strom Spálavská lípa (Jiříkova lípa). A pod ní se krčí dva kolaři. Výška stromu je 30 m, obvod kmene má 620 cm a odhad stáří je 500 let. Traduje se, že lípa byla údajně vysazena v 15. století na oslavu vítězství českého krále Jiřího z Poděbrad nad uherským králem Matyášem Korvínem v roce 1469 v bitvě u Vilémova.

Rozhodujeme se pokračovat dál po zelené přes holý vrchol Spálava (663 m) a znovu do lesa. To už začíná drobný déšť. Oblékám bundu, déšť ještě zesílil. Znovu se brodíme po rozježděné blátivé cestě a na odbočkách ztrácíme značku. Prostě není. Pomohla navigace. V sedmnáct hodin jsme na okraji lesa nad vsí Modletín a v dešti stavíme stan. Na lesní cestě Markéta rozdělala oheň. Opečeme klobásu a "topíme " až do jednadvacáté hodiny. Přestalo pršet a ukázal se barevný západ. Už dobrou hodinu nás pozorují tři srny, které si vyšly na mokrou večeři.

V noci prý ještě dvakrát pršelo, říkala Markéta, ale já jsem slyšel jenom zachrochtání divočáka. Však v lese bylo od něj pořádně rozryto. Ráno azúro. V Modletíně se napojíme na červenou a znovu do terénu. V rybníku, který míjíme, se v klidné hladině odráží zeleň "listnáčů". A dál je zase nemocný les, byly v něm ponechány jenom štíhlé kmeny vysokých borovic. Hledání značky je pravidelným rituálem.

Sestupujeme do vsi Klokočov. Snídáme před obchodem. Slunko je hodně pichlavé a ukazují se i malé bílé obláčky. V upravené vsi je další památný strom zvaný Klokočská lípa (Královská lípa). Má výšku 23 m, obvod kmene 891 cm odhad stáří 1 000 let. Tato lípa roste na svém místě již od dob knížete Václava.

Byla údajně jedním ze stromů, které sloužily jako směrník pralesních mokřadů Liběcké obchodní stezky. Ukazovala bezpečný přechod přes močály v klokočovském údolí. Ve 14 stol. už šlo o velmi statný strom, jehož stín zaujal podle pověsti Karla IV., který roku 1370 projížděl kolem. Císař jel z hradu Lichnice k léčivému prameni do Modletína a jelikož byla cesta dlouhá, rozhodl se odpočinout ve stínu této lípy. Na počest Karla IV je lípa nazývána Královská nebo Karlova. V současnosti se jedná o jeden z nejstarších památných stromů v ČR.

Z Klokočova sestupujeme kolem zámečku Klokočov k ústí přehrady Seč. Příjemná stezka kolem levého břehu nádrže, místy po pěšině i po pevné cestě. Navštívíme malý židovský hřbitov zřejmě hodně starý. Některé nápisy na náhrobcích už jsou sotva čitelné.

Opouštíme "Velkou vodu" a jsme znovu v lese. Kolem hájovny Javorka na rozcestí a přístřešku s názvem Kubíkovy duby. Opravdový dubový les, jako bych byl v domácích Bílých Karpatech. Tam sice převládá buk, ale i ten dub se najde.

Začíná pršet, sedáme na klády u cesty a přikryjeme se plachtou. Po půl hodince déšť ustal a my suší šlapeme dál. Stezka vede okrajem Kaňkových hor, listnatých bučin. Vlevo na jihozápad daleké výhledy, na pastvě bílé koně, které nás ignorují. Můžu pískat a nezvednou ani hlavu.

Znovu nás pohlcuje les. V mírném stoupání míjíme kapli Sv. Jana, kde se připojuje žlutá značka. Cesta jde znovu do kopce, kousek po hřebínku a sestup na místo zvané Nad Peklem. Opouštíme červenou a po žluté sestupujeme do Hedvičina údolí, kde v úzkém údolí vede značka zelená a po ní společně se Zlatým potokem procházíme údolí, které lemují skalní útvary.

Při pohledu nahoru jsou obrovské kameny jenom tak naskládané. Celá oblast byla uzavřena a nebezpečné skály se musely zajistit, nebo pustit do Zlatého potoka. Však jich tam bylo dost. V malém potoku, který ale dost pospíchá plave divoká kačena s jedenácti káčaty. V malých peřejích to s tou drobotinou pěkně mele. Zlatý potok ale neměl barvu podle jeho pojmenování. Byl zatraceně černý.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Stojíme v Hedvikově u fabriky a pletu si směr červené značky na kterou jsme opět přišli. Šlapeme po ní do pořádného kopce po kamenných schodech postavených z neopracovaného kamene. Ti si s tím dali práce. Nahoře jsme zjistili, že jdeme opačným směrem. Přišla na to Markéta. Ještě se s ní dohaduji, ale navigace má pravdu. Tak si ty schody cestou dolu spočítám. Bylo jich 416!!!

Nyní již po správné červené pokračujeme východní částí Třemošnice do pořádného kopce. hezky lesem na začátek Podhradí, kde stojí čtvrtý památný strom zvaný Žižkův dub (Strážce hradu Lichnice). Výška stromu je 21 m, obvod kmene 923 cm a odhad stáří 750 let. Tento dub patří k nejvýznamnějším stromům v České republice.

Obvodem svého kmene se Žižkův dub řadí mezi našich pět nejmohutnějších dubů. Stál nedaleko brány vnějšího opevnění, kde byl zasazen při stavbě hradu kolem roku 1250. Na to odkazuje tabulka s textem: "Přes 600 let tu stojím u staré hradní cesty. Viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, obléhání, zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků. Strom je nazýván Žižkův podle dvou výprav husitů, kteří hrad Lichnice dobývali. Ani jedné výpravy se však Žižka neúčastnil. To síla a nezdolnost stromu daly základ k symbolickému názvu. Dnes stojí pod okny budovy obehnaný malou ohradou.

V Podhradí malá zastávka na knedlíčkovou polévku, zmrzlinu a hurá na zříceninu hradu Lichnice. Hned za vstupní branou nás upovídaná paní skásla o padesát a dvacet korun. To podle věku. Důchodci dvacet. Jdeme k železné konstrukci, která je v koutě kamenné zdi. Vystupujeme nahoru na plošinu a vítr konstrukcí vibruje. Připadám si jako na Lomničáku a ne na zřícenině hradu. Výhledy paráda, jak do dálek, tak na vlastní hrad, který býval hodně rozlehlý.

Vítr nás žene dolů. Prolezeme co se dá prolézt, pofotím, batohy na záda a šlapeme po silnici na odbočku do Rudova. Pár domů a cesta končí. Znovu stezka přírodou lesem po hřebeni Železných hor. Na vrcholu Krkanka (567 m) je malý přístřešek, ale na spaní to není. Jdeme dál, ale nikde nenacházíme trochu rovného místa.

Pouštíme se do prudkého sestupu do Žlébských Chvalovic. Až na konci dlouhé vesnice na fotbalovém hřišti si ve velkém altánu na šestibokém stole připravíme nocleh. Dnes určitě nezmokneme. V noci nás probouzeli zpěváci, co se vraceli z venkovního mejdanu.

Ráno je opět modro. Jdeme po červené pořád z kopce do Ronova nad Doubravou. Město s upraveným náměstím, kašnou s chladivou vodou, pomníkem na připomínku let 1914 - 1918 a nápisem "Z krve jejich květ svobody vzešel". Kolik té krve ještě muselo vytéct, než jsme se té "svobody" dočkali.

Sádecký most, který je hned za městem, nám pomohl překročit tok řeky Doubravy. Stezka nás provádí lužním lesem kolem vody až k mostu U krajských hranic. Ten přecházíme a máme řeku vlevo od nás. Ta se místy ocitá hluboko pod námi pod prudkým svahem. Sestoupíme do zámeckého parku a po stezkách se dostaneme na dohled od zámku Žleby. Znovu přejdeme po mostě Doubravu a kolem zámeckých zdí se dostaneme na zámecké nádvoří.. Batohy dolů ze zad a dáváme půlhodinku odpočinku s kocháním na zámek. Ze zámku na malé náměstí do "klasické" hospody na svíčkovou se šesti a ještě na poslední kilometr kolem řeky na nádraží v Žlebech.

Železné hory - malebná zvlněná krajina. I dost kopců jsme potkali, hodně potůčků, ale žádnou studánku, ze které by se dalo napít! Krásné voňavé smrkové lesy i hodně listnáčů, málo lidí, malebné malé vesničky. A čtyři památné stromy. Špatné značení pravděpodobně díky dřevorubcům a dobré vlakové spojení. Železné hory vás čekají.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie