Barrandov osmdesátých let

Když jsem byla malej zrzek, sloužila jsem jako televizní ovladač. ,,Kájo, přepni to na dvojku, Kájo, zvedni trochu hlasitost, Kájo, přidej trochu jasu." Vždycky jsem chtěla sedět v křesle co nejblíž u televize, abych na ten černobílý obraz co nejlépe viděla. I když občas zrněl a někdy měl duchy. Ovšem místo v první řadě mělo i svou daň - daň živého ovladače. Dnešním dětem a mládeži už to přijde neuvěřitelné, ale v době mého dětství jsme měli velkou těžkou televizi, která měla jen dva programy, černobílý obraz a byla bez dálkového ovládání. Když přišla bouřka, obraz se rozdělil na dvě části, když pršelo, byla bedna plná duchů, takže ze dvou herců jich bylo najednou šest a pokud foukal vítr, televize začala vrnět, protože zelený koaxiální kabel nám vedl oknem na střechu. I tak jsem se těšila, až mamka donese domů velký časopis - týdenní televizní program a já si v něm zaškrtám na co všechno se budu dívat. Většinou to byla sobotní Pionýrská vlaštovka, Triangl, nedělní Studio kamarád, občas nějaká víkendová pohádka, ale v tom čase jsem raději lítala s kamarády venku, pak Zpívánky a Večerníček. Po osmé hodině, kdy začínal večerní program, musela jsem říct: ,,Dobrou noc" a zalézt bez odmlouvání do pokojíčku. Když jsem trochu povyrostla, byl mi dovolen i večerní film nebo seriál (pokud nebyl s hvězdičkou). Nejraději jsem měla seriály pana Jaroslava Dietla, kterého jsem znala. Chodila jsem s jeho dcerou Andulkou (Nanynkou) na základní škole do třídy a jelikož bydleli od školy pěkný kus (na Barrandově), pan Dietl vozil děti často před školu. Občas nás Andulka vzala i k nim domů, kde její tatínek celé dny psal. Nemocnice na kraji města, Žena za pultem, Malý pitaval z velkého města nebo Velké sedlo - jeho seriály si pustím ráda ještě dnes. Z televizního programu jsem si vystřihovala fotografie zpěváků i herců a lepila je do sešitu plného citátů. A když byl na fotce Lukáš Vaculík, to bylo radosti! Kdo by si v té době pomyslel, že jednou budu mít herce z těchto novin doma živého ;) Povšimněte si prosím fešáka s bekovkou, který hrál v seriálu Jak vyhrát nad chybou - tak to je Michael. Ještěže jsou ty zlaté maminky, které tyhle vzácnosti z novin schovávají padesát let. A Michael takovou maminku má.

Jsou místa, která se nemění, místa co zůstávají čtyřicet let stále stejná. A přesně tam ráda chodím a vzpomínám. Jedním z těch míst je Filmové studio Barrandov, kde jsem prožila kus dětství. Občasné natáčení, dabing, ale hlavně čas s tátou. 

Táta byl truhlář a práce se dřevem mu šla tak skvěle, že se z něj stal na Barrandově stavěč scénických dekorací. Uměl vyrobit nábytek, udělat střechu i postavit westernové městečko. Pracoval nejen v ateliérech, ale také venku. Říkal, že jezdí na exteriéry. Stavěli kulisy na hradech, na polích i u řek. Mně na fotografiích připadá spíš herce než kulisáka, byl to fešák, ten náš Karel. 

Vláčil, to jméno jsem slýchávala doma často. ,,Dneska točíme s Frantou," říkával táta a těšil se, protože oba měli rádi cigarety i pivo, takže se hned lépe pracovalo a po práci se s Frantou ještě na jedno zašlo. 

Limonádový Joe, Hogo fogo Homolka, Vesničko má středisková a další skvělé filmy, natočily se tady, ve FS Barrandov. Táta nám ukazoval místa, kde teklo pivo potokem a na jakých stromech rostly jitrnice (v pohádce Obušku z pytle ven), kde stálo westernové městečko z Koňské opery a dokonce mi sehnal i obrázek Kolalokové limonády. Po těch letech znal na Barrandově každého, takže jsme směli i do kostymérny. Tam jsem byla jak Alenka v říši divů, protože tolik nádherných šatů pro princezny, střevíčků a korunek, to jsem tenkrát neviděla v žádné pohádce, natož ve skutečnosti. 

S Michalem jsem letos v zimě prošmejdila celé ateliéry. Nikde nikdo nebyl a všechno bylo otevřené. Dala jsem si kafe v automatu a sedla si do chodby, kterou jsem s tátou často procházela. Takhle čistá a voňavá tahle chodba v osmdesátých letech ale nebyla. Vlastně žádná chodba v ateliérech. V té době tady snad kouřil úplně každý. Je to zvláštní, ale v době mého dětství se kouřilo úplně všude - v restauracích, v bytech, v letadlech a snad i v kinech. A bylo jedno, jestli tam sedí děti nebo ne. Dnes si to už vůbec nedovedu představit.

Pokud se půjdete někdy projít po FS Barrandov, vyčleňte si na to alespoň hodinku - až dvě. Je tady spousta zajímavostí (starých obrazů a budov), hodně objektů, které si můžete projít od zdola až nahoru, parkoviště plné veteránů a kulisy podobné těm, co stavěl můj táta. 

Na louce za ateliéry vždycky stojí nějaké město. Ať už středověké nebo westernové, vždycky je skvěle udělané, ze dřeva a polistyrenu.  Alespoň tak to tenkrát říkal táta, když nás brával mezi kulisy.

Takhle to dřív vypadalo všude kolem Barrandova. Bydleli jsme v Praze, ale vlastně na vesnici. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí na rodinu, na kamarády i na místo, kde jsem bydlela a jsem za to opravdu vděčná. 

Miluju život - ten jaký žiju teď, i ten jaký jsem měla v dětství a každý den si říkám: ,,Díky za něj nastotisíckrát!"