Za jednu z mála světlých stránek tvrdé vlády jedné strany po roce 1948 lze považovat nechtěnou konzervaci objektů, které díky stáří původních majitelů zůstaly zachovány, byť často v zchátralém stavu, až do konce minulého století.

Teprve tehdy některé z nich mohly být s pomocí státních i evropských dotací uvedeny do původního stavu. Mezi takové objekty u nás patří zrekonstruovaný ateliér Josefa Seidla a jeho syna Františka, Němců z Krummau, jak se tehdy říkalo Českému Krumlovu Zakonzervován byl i kompletní provoz jeho fotografického závodu včetně 31 zákaznických knih, které byly vedeny od roku 1884 do roku 1955, 140 tisíc snímků osob a Pošumaví a z toho asi 100 tisíc skleněných negativů pečlivě uložených v krabicích. Chybí jen 5 249 kusů negativů uložených v 540 krabicích, které byly zabaveny v roce 1949 Ministerstvem osvěty a informací kvůli tomu, že z nich bylo možné vyčíst ráz krajiny na hranicích, které byly brzy oploceny ostnatým drátem. Tyto negativy se dodnes nepodařilo najít. Ve firmě pánů Seidelů se nejen fotografovalo, zvětšovalo, reprodukovalo, ale i vyráběly pohlednice, paspartovaly snímky, vyvolávaly filmy zákazníků a pořizovaly pro ně fotografie.

Podobný zachovalý ateliér existuje v Evropě asi jen ve Slovinsku ve měst Celje, který vedl tamější fotograf Josip Pelikan, který měl české předky. I on byl znamenitým portrétistou, fotoreportérem každodenního života a krajinářským fotografem a jako horolezec fotografoval i v Savinjských Alpách. Jeho skleněný ateliér, který je velice podobný tomu, který můžeme vidět v Českém Krumlově, je jen v o něco menším domku a je na něm dodnes zachovaný žlutý firemní nápis Foto Pelikan. Jeho pozůstalost obsahuje 50 tisíc fotografií a 10 tisíc negativů. A podobně jako syn Josefa Seidela František, který byl rovněž zaníceným fotografem, tak i dcery Josipa Pelikana Naďa a Božena se věnovaly fotografii, a proto zůstal objekt i po jeho smrti v roce 1977 zachován v nepoškozeném stavu.

Oba tito fotografové měli možnost se ve svém oboru za Rakouska-Uherska zdokonalovat v celé říši: Pelikán, narozený v roce 1885 ve Vídni, Štýrském Hradci a v Praze a Seidel, který byl starší, narodil se v roce 1859, se vydal na vandr jako malíř skla a porcelánu a náhodou začal v Šumperku u fotografa Antonina Glöcknera a pokračoval v tomto oboru v Sedmihradsku, dnes v Rumunsku, v Maďarsku a ve Vídni, kde pracoval v prestižním ateliéru Josefa Löwyho a krátce potom ještě v Liberci a v Prachaticích. Tam se doslechl o předčasné smrti fotografa Gottharda Zimmera, který vlastnil ateliér v Českém Krumlově, kde nastoupil 1. srpna 1886 jako nový obchodní vedoucí. Po patnácti letech od vdovy ateliér koupil za 4 850 korun a 50 haléřů. Za tyto peníze si pořídil ale jen malý dřevěný domek s ateliérem postavený v zahradě, který stál někde před dnešní zděnou budovou a také skromný zděný dům se čtyřmi obytnými místnostmi: Dnes slouží jako vstupní budova do muzea a zděná budova s ateliérem je z roku 1910, původně přízemní stavba obytného domu byla rozšířena o jedno patro ve třicátých letech. Jak je z toho zřejmé, Josef Seidel byl nejen dobrým fotografem, ale i podnikatelem, který se dokázal rychle přizpůsobovat novým technickým vymoženostem.

Velice pečlivě rekonstruovaný bývalý provoz ateliéru nefunguje dnes jen jako muzeum, ale i dál jako fotoateliér: návštěvníci se mohou nechat vyfotografovat v dobových kostýmech. To se ale stalo až v roce 2008, po 53 letech, kdy tam naposled pracoval František Seidel, ale už jako zaměstnanec místního komunálního podniku. Od roku 1955 až do roku 1969 fotografoval v komunálního ateliéru na náměstí.

Příběhy rodin Seidelů a Pelikanů připomínají nejen neúctu k talentům minulého režimu u nás, ale i rozdíly, které panovaly mezi jednotlivými zeměmi tehdejšího tzv. socialistického bloku: malé živnosti v bývalé Jugoslávii nebyly nikdy znárodněny.

Napsáno pro ČRoVltava