Když se řekne historie Ruska, vybaví se nám pravděpodobně i pojmy, jako je samoděržaví a opričnina. Ruský panovník rád vládl sám, protože je zodpovědný pouze Bohu, vysvětluje docent PhDr. Pavel Boček, Csc. Současně měl car být garancí trvání ruského státu.
Na trůn se car dostává podle svého dědického nároku – a také z boží vůle. Vládne sám bez omezení jakoukoliv institucí. Bojarská duma, o kterou se opírá, je pouze poradním orgánem. Ovšem – i složení bojarské dumy záleželo na panovníkovi. Jeho postavení neovlivňoval vůbec nikdo.
Samoděržaví
Samoděržaví se dá přeložit velice snadno – sám držet (moc).
Kdo by nechtěl? Možná Ilja Muromec z ruské pohádky – kterému nabízeli zlato, stříbro a drahé kamení – a on si je nevzal a šel jen za svým cílem (pomáhat ruským městům pobíjet škůdce a nepřátele).
Touha po moci je to, co některé lidi vede, aby se neohlíželi na následky svých činů. Car Ivan IV., řečený Hrozný v 16. století udělal vše pro to, aby byl absolutním neomezeným panovníkem.
Opričnina – kromě, mimo
V rámci uhájení absolutní moci r. 1565 založil car Ivan IV. osobní gardu – opričninu. Jeho cílem bylo prostřednictvím opričniny dokázat, že jediný správný způsob vlády je vláda samoděržaví. Hlavním cílem bylo prosazení absolutistické moci panovníka – samoděržaví – a především odstranění všech „zrádců“ – nepřátel Ivana Hrozného.
Opričnina pochází ze staroruského slova oprič, to znamená kromě, mimo (jiný název kroměšnici, další význam má opričnina jako majetek bohatých vdov).
Car rozdělil stát Moskovje na část zemštinu a opričninu s tím, že zemštině povládnou bojaři, opčičninu si ponechá on sám. Reálně však ovlivňoval i tu část, kterou nazýval zemština, vysvětluje Doc. Pavel Boček a dodává: Samotné rozdělení na dvě části prozrazuje carovu nedůvěru k bojarům a snahu je diskreditovat.
Když rozdělil Moskevský stát na dvě části, car Ivan si prosadil ještě další podmínku, a to, že může pronásledovat svoje nepřátele. A trestat je. Nebo odměňovat podle své blahovůle.
Následovalo 7 let Ivanovy krutovlády. Nechal popravit řadu významných úředníků, které poté postrádali cizí diplomaté, když pak přijížděli do Moskvy. V pozdějších letech za ně nechával Ivan sloužit zádušní mše… Podle PhDr Bočka to svědčí o tom, že Ivan IV. si byl vědom své zlovůle.
Cílem opričniny bylo dokázat, že bojaři nejsou schopni vládnout a že jediný způsob vlády je samoděržaví. A proto je potřeba ty odpůrce samoděržavné vlády, ať už skutečné nebo domnělé, pronásledovat.
V dějinách proběhlo nejtragičtější období ruských dějin, přesto někteří historici se snaží Ivana IV. Hrozného obhajovat.
Opričníci
Opričníci, nazývaní někdy také kroměšnici, bylo původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu. Postupně jejich počet vzrostl na šest tisíc. Rekrutovali se především ze střední poměstné šlechty, ale byli zde také příslušníci starobylého moskevského bojarstva, cizinci a dobrodruzi. Měli zvláštní privilegia a odměny. Jejich odznakem byla psí hlava a koště.
Černě odění jezdci pořádali trestné výpravy proti městům či újezdům a byli postrachem ruského obyvatelstva.
V podstatě fungovali jako tajná policie. Požívali naprosté beztrestnosti. Pátrali po nepřátelích, vyslýchali je a mučili. Stáli nad zákonem, a proto si nikdo na ně nesměl stěžovat. Následkem jejich činnosti se konaly masové popravy, přičemž Ivanova vláda nabyla zjevné podoby teroru.
Jedna z nejznámějších výprav se odehrála roku 1570, kdy bylo odhaleno údajné spiknutí v Novgorodu. Po šest týdnů byly stovky obyvatel vyslýchány, mučeny a nakonec utopeny v mrznoucím Volchovu i s celými rodinami.
V samotném městě bylo vyvražděno na 3 tisíce lidí, zatímco oběti v širokém okolí se odhadují na 40 tisíc. Represálie namířené proti aristokracii odnášeli také její poddaní.
Opričnina byla oficiálně zrušena roku 1572, teprve když opričníci nechali cara „na holičkách“. Nechtěli bránit Rusko před nájezdem krymského chána. Poté byla opričnina samotným carem zrušena.
Video: Celá přednáška Doc. P. Bočka o caru Ivanu IV.:
Linie opričniny
Samoděržaví a opričnina mají svůj původ v 16. století, ve feudálním Rusku. Ale – nepřipadá vám, že tyto způsoby zůstávají zachovány po dlouhou řadu staletí až podnes?
K témuž pochopení došel i Doc. Pavel Boček: v Rusku se opričnina obnovila hned po velké říjnové revoluci, a to tak, že r. 1917 V. I. Lenin pověřil Felixe E. Dzeržinského, sovětského revolucionáře a politika polského původu vybudováním instituce na obranu proti kontrarevoluci. Zpočátku byla nazývaná Čeka (čerezvyčajnaja komissija), o pět let později se změnila v GPU (OGPU).
Tato další „opričnina“ byl mocný aparát, jenž měl 25 zaměstnanců v roce 1917, kdežto v roce 1924 již téměř 22 tisíc. Počet „opričníků“ se zvyšoval podobně jako u cara Ivana IV.
K tomu bujela obrovská síť tajných agentů, kteří sledovali vlastní obyvatele. Za první dva roky se počet obětí odhaduje na 50–100 tisíc, do roku 1926 asi půl milionu. A pokračovalo to dále… Pod Dzeržinského organizací začaly vznikat pracovní tábory GULAG pro odpůrce režimu, postupně i jen pro „třídní nepřátele“.
Jak lze pochopit ruskou realitu?
Roku 2006 vyšlo v českém jazyce dílo Vladimira Sorokina, román Den opričníka. Jeho děj se odehrává v blízké budoucnosti (r. 2028), kdy v Rusku opět vládne jeden car – Gosudar, který je obklopen osobní gardou, tedy novodobými opričníky, terorizujícími obyvatele, všehoschopní a nepotrestatelní. Kolem země stojí železná opona, cestovní pasy lidem veřejně spáleny, izolace… Jediným státem, se kterým Rusko udržuje vztahy, je Čína.
Sorovkinův román Den opričníka hořce paroduje Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, jenž líčí „běžný pracovní den“ vězně Gulagu. Ovšem Solženicyn, dlouhodobě sám bývalý vězeň Gulagu, jak uvádí Martin C. Putna: „hluboce zklamal ty, kdo v něm viděli nesmiřitelného obhájce lidské svobody“. Když se spisovatel vrátil z emigrace do Ruska, začaly vycházet jeho knihy a vystupoval v televizi.
„Poté, co se stal Putin ruským premiérem a následně v roce 2000 prezidentem, nalezl tento představitel sovětského represivního aparátu horlivého stoupence v disidentovi a politickém vězni Solženicynovi,“ uvádí Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D., religionistka a judaistka, a dodává: „Přátelství a vzájemný obdiv disidenta a diktátora patří ke kuriozitám naší doby. Je však též ukázkou obtíží při pokusu o pochopení ruské reality.“
Jak lze pochopit ruskou realitu? Museli bychom studovat ještě mnoho spisů, setkat se s více odborníky a vyslechnout více přednášek odborníků a znalců, jakými jsou Michael Romancov, Martin C. Putna, Alexej Kelin a další.
