Nálepka renesanční se dá přibouchnout na ledaskterá záda. Někdy je to přehnané. Jindy podle mě podobný přívlastek sedí, tak třeba v případě Františka Čecha. Tedy Ringo Čecha – z Jíloviště. Nemá podle mě smysl se teď hádat, co dělal/dělá lépe a co hůře, ale renesanční je.

Jindy není osobnost renesančního tvůrce všeobecně známa, ale trošku přece - a tvůrci to víc než stačí; příklad mého přítele Karla Pexidra, doktora práv, ale taky skladatele, hudebníka, prozaika, básníka, filozofa, statkáře, lovce a vůbec, snad bude nejlépe rovnou nahlédnout do Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Pexidr.

V Karlově případě mě vždycky překvapovala jeho nehraná skromnost. Přitom není Skot. Spíše asketa. Vysvětluji si to, myslím, správně. Jako dítě zažil Vícov u Přeštic jako překrásný azyl, který ale „Komanč“ (jak by řekl Franta Čech) jejich rodu na nekonečných čtyřicet let stopil, zabavil, sebral.

Karel vystudoval práva, ani vzdáleně se však nestal předním advokátem režimu. Naopak. Někdo by dokonce řekl, že se zašíval. Přitom také vlastnoručně, anebo takřka vlastnoručně postavil vilu v Plzni. Já vím, ono už to zní jako klišé, když se řekne: „A pan doktor tam jezdil s kolečkem.“ No, ale jezdil. Neviděl důvod, proč by to přeháněl s fyzickou pasivitou. Snad i proto je mu dnes dost přes devadesát, ale dál dobíhá tramvaje a má všechny předpoklady se dožít stovky.

Když bylo Karlovi zhruba šedesát, „prasklo to“. Vícov jim vrátili a něco přikoupil, taky se našla rodová půda jinde, takže mu dnes u Přeštic patří tak třicet hektarů. Ale ano, musí se o to starat a něco z toho je les, ale pozor, on ten les vysázel - a do značné míry vlastnoručně.

Sázení smrčků má totiž rád a jednou mi říkal, kolik už jich… Číslo jsem zapomněl. Ani on ho ostatně přesně nezná, ale tvrdil mi, a to zrovna tuto neděli, že ani jeden jím zasazený stromek nemohl nikdy zajít následkem toho, že by to udělal ledabyle. Věřím tomu. A ještě jednu vlastnost muž zvučného jména a příjmení má. Co začne, to dotáhne. To by musely hromy, blesky být, aby přestal. Umí se soustředit. Je asi celkem rád sám.

Součástí Vícova, o kterém napsal po převratu jednu ze svých nejlepších knih, je taky sad. Co s jablky, to je letitý Karlův problém. Párkrát jsem si něco vzal, ale taky máme pár jabloní a… Prostě mu zde nepomohu.

V sadu i kolem taky mohutně roste tráva. Karel má samozřejmě nejméně jednoho člověka na práci a hlídání Vícova, nicméně kosou se ohání rád. Až tedy na místa, která nazývá lesopark. Dnes mě tam provázel. Jsou to fascinující úseky kraje. Neseká se tam.

Součástí Vícova je i kostelík. Dříve měl Karel klíče a trochu tam provázel, když nebyl v Plzni nebo Praze. Kostelík ale tolikrát vykradli, že tam musel být instalován bezpečnostní systém a starost přešla na obec. Karel už by to stejně nestíhal.

Doktor Pexidr je taky myslivec a vedle zajíců a koček nejradši střílí bažanty. Součástí Vícova byla právě bažantnice dimenzovaná na čtyři sta ptáků. Dnes jsou sice klece úplně prázdné, ale Karel mi říkal, že nějakých sto kuřat asi zase koupí, i když je zdražili. Sporu, pravda, není, že i zvěřina se posléze přejí.

Jednou jsem putoval tím krajem na bicyklu, je to nejméně patnáct let, a bylo vedro. Zastavil jsem se na Vícově a Karel, který je mým kolegou ve Středisku západočeských spisovatelů, explodoval radostí. „To jste trefil! Jako na zavolanou.“ Snad zrovna něco dopsal, jednoduše jsem měl štěstí, a že se musíme jít vykoupat.

„Tady je bazén?“

„Za socialismu ho tu vykopali.“

Vedl mě džunglí a zaplavali jsme si. Jako taky dnes. Celkem se mi přitom líbí, že to Karel a jeho člověk s údržbou a opravami bazénu a celého areálu nepřehánějí. Někde to tedy působí zpustle, ale zase ne jako zoufalost. V míře přiměřené. „Ta voda je čistá,“ vítal nás dnes Karlův člověk. „Jsou tam čolci. Jinak by tam nebyli.“

„A nevsakuje se škvírama?“ reagoval Karel.

„Ne. Přestala klesat.“ Škvíry jeho muž pečlivě zalepil. Šikovný chlap.

Vystupoval jsem letos v pátek s Karlem i na veletrhu Svět knihy. Byl tam už druhým rokem za sebou a vždycky čte verše. Zřejmě jsou dobré, zcela to neumím posoudit, ale co mě šokovalo, byla jeho bravurní recitace. Rok od roku se zlepšuje.

Někdo by samozřejmě řekl, že je Karel rozpovšechněn. Dlouho dělal i starostu, vedl myslivce, těch skladeb už složil hodně přes sto a stále se nějaké uvádějí. Knih vydal taky spoustu a zeptal jsem se ho, kolik mu vlastně za to ročně platí Dilia (protože mě určitou částku vždy v květnu na účet připíše). Karel řekl, že mu nic nechodí. Že by to asi byly jen „drobné položky“ (přitom napsal nějakých pětadvacet knih). A nevím to jistě, ale možná JUDr. Karel Pexidr v Dilii ani není - a jednoduše preferuje Osu a tóny vážné hudby. Na klavír hraje taky slušně. Své partitury vydává i knižně…

Začíná to zde, vím, již zavánět adorací boháčů, neboť mám dále i pocit, že Karlovi náleží nejenom X činžovních domů u náměstí Republiky v centru Plzně, ale také nějaké další v Praze… Snad to, hm, i nějak podobně je, ale… Ale myslím, že si je do hrobu nevezme a že vždycky značně pracoval a TVOŘIL. Ne, sice nekopal výkopy, i když možná párkrát taky, ale vždycky byl až neuvěřitelně činorodý, aktivní. Fyzično umně propojoval s intelektem a skoro bych řekl, že zrovna právníkem býval vždycky teprve na posledním místě. Byla to jeho „pojistka“.

Ve Středisku západočeských spisovatelů není, pravda, nejstarší. Nejstarší členkou je doktorka Hana Gerzanicová, která prožila komunistickou éru v Austrálii. Pak se vrátila a dodnes se stará o zahradu vily, kterou její rodině vrátili. Zprvu tu žila sama, pak za ní přijela z Austrálie i dcera. S Karlem Hanu spojuje okýnko v zadní části jejího domu. Ještě za socialismu JUDr. Pexidr zase jednou lovil a „proti stěně baráku smíte střelit“. Bažanta minul, zato si nevšiml okénka v této zdi. To dostalo zásah. Naštěstí se matce doktorky Gerzanicové, která do Austrálie v osmačtyřicátém neemigrovala, nic nestalo.

Doktor Karel Pexidr tráví dnes na Vícově většinu týdne, nebo aspoň zjara, v létě a na podzim. Jen sem tam skočí do vozu a jede do Plzně. Je skutečně renesanční gentleman a jeho syn je lékařem. Někdo by dnes řekl, že měl štěstí, ale znovu opakuji, že si o své současné situaci mohl nechat do revoluce jen snít. Jeho morální kvality nikdy žádné peníze nenarušily. Samozřejmě by možná byl stejný, i kdyby tu komunismus nebyl, ale kdo ví… Tak či onak mi vadí, když někdy zaslechnu, že se „Karel uměl narodit“. Ne. Jen - se –narodil…, a jak už jsem kdesi řekl, každému, co jeho je.