RECENZE: Ten soud vám nezávidím, žertovala Kubišová po premiéře Marty

Srovnávat představení Marta, které má za sebou čtvrteční premiéru, s předchozími kusy, je samozřejmě trochu ošidné. Zatímco Meda a Werich nabídli klasickou, i když choreograficky a vizuálně velmi dozdobenou činohru, Martu tvůrci prezentují jako „divadelní recitál“.

V případě životopisu naší slavné zpěvačky se totiž mohou opřít o její silný repertoár a jeho živé předvedení. Ubylo tak režijních nápadů, do pozadí ustoupila i hravá scénografie, tedy dvě přednosti Medy i Wericha. Zůstala ale skvělá choreografie, která je ostatně pro tvorbu režisérky Adély Laštovkové Stodolové typická. Zde ji měla na starosti Linda Rančáková.

21 fotografií

I tak ale Martu zdobí několik silných nápadů. Tím nejlepším je patrně skutečnost, že tvůrci do rolí doprovodné kapely obsadili muzikálně nadané herce. Za basou je tak vidět Daniel Šváb, na housle hraje Petr Vršek, za klávesami sedí Václav Kopta a tak dále. Každý z nich má navíc velice silnou alternaci.

Tito herci nejen odehrají veškerá hudební čísla, ale ztvárňují i vedlejší postavy, které se Martiným životem protočily. Jan Meduna se vyžívá v temperamentu režiséra Jana Němce, Kopta ztvárňuje skladatele a producenta Boba Ondráčka, Šváb si zahraje manžela Moravce, ale třeba i Alexandra Dubčeka.

V úloze Václava Neckáře září Jan Cina, obdobně se prezentuje i Zuzana Stavná jako Helena Vondráčková. Tvůrkyně představení (vedle Stodolové ještě autorka Daniela Sodomová) se na postavu zmíněné zpěvačky nebály naroubovat pár narážek upomínající na porevoluční napjaté vyústění vztahu mezi Kubišovou a Vondráčkovou. Však to i sama Kubišová po premiéře na děkovačce v žertu okomentovala: „Nezávidím vám ten soud.“

Zmíněný premiérový večer si v ústřední roli vystřihla Berenika Kohoutová (alternuje ji Hana Holišová) a dařilo se jí skvěle. Do hlubin Kubišové hlasu se dokázala doslova ponořit, aniž by přitom šlo o pouhou imitaci. Tu si naopak vychutnal Kryštof Mende v roličkách Karla Gotta a Václava Havla.

Tvůrci nechávají Kubišové hity rozeznít vždy jen zčásti, ovšem tak, aby zcela ovládly pódium i celý dvůr Sovových mlýnů. Depeše, Modlitba pro Martu a především, možná trochu překvapivě, vrchol večera v podobě písně Denně čekám, kterou Kohoutová naživo podala snad ještě lépe než zní dobový studiový originál.

Až na jednu výjimku se navíc autorům divadelního recitálu povedlo zcela se vystříhat nešvaru všech tuzemských muzikálových děl vzniklých okolo písní jednoho interpreta. Pověstný oslí můstek zazněl jen v případě písně Nepiš dál. Z představení Marta by si tak v tomto ohledu všichni autoři budoucích hitmuzikálů (a že se jich pár chystá) měli vzít příklad.

Jedinou nevýhodou večera je skutečnost, že těžiště pěvecké kariéry Kubišové zůstalo ze známých důvodů v 60. letech. První polovina představení díky hitům a narážkám na dobové reálie a osobnosti nastaví laťku tak vysoko, že popřestávková část nemůže svým tempem konkurovat. Právě tak to ale v životě Marty Kubišové bylo a my můžeme být jen rádi, že závěr představení lze zakončit happy endem na balkoně Melantrichu.