Na podzim 2012 prosadila vláda Petra Nečase zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Na jeho základě se církve přihlásily o 261 tisíc hektarů lesa a zemědělské půdy, o které je připravily komunistické zábory mezi lety 1948 a 1990. Šlo o téměř čtyři procenta veškeré české lesní a zemědělské půdy, pětinásobek rozlohy Prahy (nebo 365 tisíc fotbalových hřišť).

O deset let později je nejasný osud už jen u několika stovek pozemků, o které se církve soudí. O většině je rozhodnuto: podle dat Lesů ČR a Státního pozemkového úřadu se církve dočkaly 135 tisíc hektarů lesa a 38 tisíc hektarů orné půdy, luk, pastvin, vinic, chmelnic či ovocných sadů. Tedy pět procent všech českých lesů a necelé procento zemědělské půdy. Z požadovaných pozemků církve získaly asi dvě třetiny.

Naprostou většinu pozemků, přes 99 procent (počtem i plochou), získala římskokatolická církev. Jednoduše proto, že jich před rokem 1948 měla zdaleka nejvíc. Téměř 63 procent se vrátilo farnostem, které představují základní jednotku církevní správy. Dalších devět procent získala nadřazená biskupství nebo arcibiskupství. Čtvrtina pozemků se pak dostala do rukou řádům, klášterům, kapitulám a dalším organizacím mimo diecézní strukturu.

„Po vyhrocené debatě o restitucích je důležité ukázat, že církve na vrácených majetcích dobře hospodaří,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Zuzana Benešová z projektu Živá půda Nadace Partnerství, která s nimi využití pozemků konzultuje. „Je to nejlepší cesta, jak přesvědčit veřejnost, že to byl správný krok.“

Hospodaření v lesích i finanční náhrady necháváme stranou – v článku se kvůli rozsahu tématu soustředíme pouze na zemědělské pozemky. 

Papež káže šetrnost 

Většinu pozemků církve získaly krátce po přijetí restitučního zákona, v letech 2013 až 2015. Zpočátku jim chyběly jak zkušenosti s hospodařením, tak aparát, který by se zemědělským a lesním parcelám věnoval. Větší prioritu zpočátku daly lesům: jednak jich získaly podstatně víc než zemědělské půdy, a byly tedy zajímavější ekonomicky, navíc musely věnovat pozornost kůrovcové kalamitě. Pro jejich správu často zřídily samostatné firmy. 

„Vlastníci lesů mají lesní hospodáře. U půdy nic takového není,“ přibližuje Benešová situaci s ornicí. „Předpokládá se, že majitel pole, v tomto případě církev, ví, jak se na něm má hospodařit. Ve skutečnosti to většina vlastníků netuší. Často ani neví, kde je jejich parcela, natož co je sjednáno v pachtovní smlouvě.“

Na většině zemědělských pozemků církve nechaly hospodařit dosavadní nájemce. U polností jimi často byla zemědělská družstva, pokračovatelé komunistických JZD. Církve tak svou půdu paradoxně pronajímaly – a stále pronajímají – dědicům těch, kteří jim ji počátkem 50. let zabavovali.   

Dědictví JZD se projevuje mimo jiné hospodařením na velkých plochách s nadužíváním těžké techniky i chemie. Čeští zemědělci obdělávají největší lány v Evropské unii, což vede ke snižování biodiverzity či rozsáhlé půdní erozi.

Vztah katolíků k přírodě přitom v roce 2015 tematizoval papež František v rozsáhlé encyklice Laudato si‘ s podtitulem „O péči o společný domov“. Doporučil v ní například podporu drobných farmářů. 

„Kritizuje nadřazený a kořistnický vztah k ‚sestře matce zemi‘, konzumerismus nebo orientaci ekonomiky na růst a zisk,“ shrnuje papežskou výzvu Vojtěch Pelikán z Katedry environmentálních studií FSS MU. „Přímočaře formuluje povinnost křesťanů stát se nikoliv jen správci přírody, ale pečovat o ni v sourozeneckém duchu a vnímat její ‚pláč‘ a ‚naříkání‘. Při pojmenovávání cest, jak vztah vůči přírodě napravit, je František konkrétní – zmiňuje etické finančnictví, svépomocná družstva nebo dodržování principu předběžné opatrnosti,“ píše Pelikán v připravované knize Vize zdaru, vize zmaru: Proměny církví v Česku a na Slovensku v kontextu restitucí. Vyjde letos v nakladatelství Karolinum.

Papežská výzva podle něj podpořila snahy části katolíků, kteří se s vrácenými pozemky snaží nakládat šetrněji. „Tím, že se katolická církev stává významným aktérem v krajině, má příležitost řadu věcí ovlivňovat,“ věří. 

Pytel blech 

Veřejně dostupná data přitom prozrazují, že v Česku papežský apel na úrodnou půdu nepadl. V režimu ekologického zemědělství, který omezuje zejména využívání chemických přípravků, církve hospodaří jen na 1,7 procenta plochy pozemků. Nadějí do budoucna je dalších 11,2 procenta půdy ve dvouletém přechodném období, které končí převedením do ekologického režimu.

Celkem tedy církve provozují či v blízké budoucnosti chtějí v tomto režimu provozovat 13 procent pozemků. V celém českém zemědělství se ekologicky hospodaří asi na 15 procentech zemědělské půdy. V tomto ohledu církve nevybočují.

„Nejde ale jen o ekologické zemědělství,“ doplňuje Benešová. „To je sice skvělé a proti konvenčnímu hospodaření úplně někde jinde, ale nemá ve středobodu půdu. Nám jde o takzvané regenerativní zemědělství, které se točí právě kolem stavu a zdraví půdy. Regenerativních zemědělců je málo a v LPIS takový režim nenajdete.“

První limit naší analýzy je tedy ten, že máme k dispozici data pouze o jednom typu šetrného hospodaření – režimu ekologického zemědělství. Druhým omezením je fakt, že sledujeme pouze pozemky vrácené podle restitučního zákona z roku 2012. Řada farností přitom získala pozemky už krátce po sametové revoluci. Kolik jich je, církev nikde neuvádí.

„Pro nás není majetkové narovnání až tak zásadní,“ vypráví pro iROZHLAS.cz například kněz Jan Hanák z farností v jihomoravských Bohdalicích, Rostěnicích a Kučerově. „Restituovali jsme dva hektary, dávno předtím jsme přitom měli 25 hektarů. U družstev, která se po roce 1989 rozpadla a nikdo je nevytuneloval, se pozemky vrátily původním majitelům.“

Data z registru půdy odhalují značné rozdíly v hospodaření restituentů.

„Samotné farnosti jsou pytel blech,“ popisuje situaci v církvi Pelikán. „Některé jsou iniciativní, většina je však ráda, když za ně starost o pozemky někdo řeší. Na to, jak se na farní půdě hospodaří, tak má zásadní vliv biskupství: stanovuje pravidla, poskytuje farnostem odborný servis a bez jeho podpisu se neobejde žádná pachtovní smlouva.“

Ukazujeme proto rozdíly v hospodaření diecézí, tvořenými vždy biskupstvím a podřízenými farnostmi. Je jich osm a dvěma z nich se věnujeme podrobněji – jednak plzeňskému biskupství, které v režimu ekologického zemědělství vede víc než 27 procent pozemků a své farnosti v šetrném vztahu k půdě podporuje. Vedle něj se zastavíme ve zmíněné trojici farností v brněnské diecézi, které výzvu papeže Františka vyslyšely jako jedny z prvních.

Pachtýři a pastýři

Podíl ekologického zemědělství v diecézích úzce souvisí s tím, jaké pozemky v restitucích získaly. Na loukách a pastvinách je šetrné zemědělství běžnější, ekologicky církve hospodaří asi na třetině. U orné půdy je to méně než čtyři procenta parcel. Tyto dva typy také mezi vrácenými pozemky jednoznačně dominují; vinice, chmelnice či ovocné sady tvoří řádově promile restitucí.

„Ekologické zemědělství na zatravněných pozemcích se příliš neliší od neekologického, u luk či pastvin nejsou rozdíly tak podstatné,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz Václav Zámečník z České společnosti ornitologické.

„Mnohem náročnější – a také podstatnější – je zelené hospodaření na orné půdě,“ pokračuje. „Celorepublikově se ekologicky hospodaří jen na přibližně třech procentech ornice.“

Ve srovnání diecézí proto ukazujeme jak celkové zastoupení ekologického režimu, tak samostatně ornou půdu a louky/pastviny. Řadíme je podle podílu ekologického zemědělství od nejúspěšnější. 

Poslední ukazatel ve vizualizacích souvisí s typem zemědělců, kterým diecéze své pozemky propachtovávají. Zemědělská družstva a akciové společnosti zastupují velké zemědělce, kteří častěji obdělávají velké půdní celky a drancují půdu. Také ekologický režim využívají minimálně, méně než na pěti procentech církevních parcel. Naproti tomu živnostníci a s. r. o. častěji zastupují menší místní zemědělce, v ekologickém režimu mají přes dvacet procent pozemků. Poslední ukazatel proto uvádí podíl šetrnějších pachtýřů.

Plzeňští hodnotí svoji pozici nejekologičtější diecéze skromně. „Máme Šumavu, kde je ekologické zemědělství hojně zastoupené,“ upozorňuje iROZHLAS.cz polní hospodář plzeňského biskupství Pavel Růžička, zodpovědný za udržitelné zemědělství.

Zuzana Benešová ze spolupracující Nadace Partnerství přitom vnímá jako pozitivní už jen to, že existuje jeho funkce. „Nemůžu mluvit o jiných diecézích, jen o plzeňské, které v programu Živá půda pomáháme s hospodařením na zemědělských pozemcích. Plzeňští svým farnostem nabízejí při péči o půdu kompletní servis, možná proto jsou tak úspěšní.“ 

„Pro otce biskupa (Tomáše Holuba – pozn. red.) je ekologie velkou prioritou,“ vysvětluje Růžička, kde se vzala tamní motivace. „Loni přišel s vizí udržitelného hospodaření. Prvním krokem byla spolupráce s Nadací Partnerství a příprava nové pachtovní smlouvy, zohledňující požadavky udržitelného hospodaření. Vzápětí vznikla role, ve které mám na starost vyhledávat, kde na našich pozemcích mohou být ekologická opatření, a uvádět je do praxe.“

„Prvně se snažíme najít společnou řeč se současnými pachtýři,“ popisuje konkrétní postup. „Zatím se nám vždy podařilo najít kompromis, který je prospěšný pro půdu i zemědělce. Pokud by se domluva nepodařila, vypíšeme výběrové řízení, kde budou ekologické požadavky jako podmínka pronájmu.“

„Režim ekologického zemědělství řeší jen část problému, hlavně využití chemických přípravků. Nás spíš zajímá, zda je pachtýř ochoten přistoupit k hospodaření komplexně – potřebujeme ochránit zemědělskou krajinu s ornou půdou. Dosud jsme při výběru ekologické zemědělství nepreferovali. Ale pokud dnes v místě najdeme ekozemědělce hospodařícího na orné půdě, který bude ochotný přijmout i naše další požadavky, určitě jsou to plusové body.“

„Když jsem před dvanácti lety přišel, byla polovina z našich 25 hektarů v pachtu firmy Rostěnice, a. s., což je nástupce JZD a velký agropodnik. Ta sice dobře platila, ale obdělávala pole klasickým hospodařením,“ odhaluje kněz Jan Hanák, jak se společenství farností v Bohdalicích, Rostěnicích a Kučerově stalo jedním z prvních míst, kde přešli na šetrné zemědělství.

„Snažil jsem se farní radu přesvědčit, že agropodnik i ekologicky hospodařící zemědělec můžou platit stejně, ale ten druhý s pozemkem zachází lépe,“ vzpomíná. „Je dobré vyvrátit mýtus, že nám ekologičtí zemědělci zaplatí méně za pronájem. Přesto hlavně od farníků, kteří v tom družstvu dříve pracovali, tehdy zněly silné hlasy, že je ekologické hospodaření podivné.“ 

„Časem naštěstí převážil pohled, že jsme zodpovědní za to, co se s půdou děje. Půda samozřejmě je výrobní prostředek a peníze za pronájem potřebujeme. Ale hlavně je to kus krajiny, která existuje sama o sobě. A musíme ji předat v co nejlepším stavu dál.“

Farnost proto družstvu vypověděla smlouvu a jedenáct hektarů úrodné půdy nabídla dvěma místním zemědělcům, každému polovinu: jednomu ekologickému, druhému konvenčnímu, ale s minimálním použitím chemie. První přešel na ekorežim a na pěstování zeleniny, druhý pokračoval v pěstování obilí.

„První rok se udělala hluboká orba. Po sedmdesáti letech poprvé. To bylo symbolické a taky dojemné,“ popisuje Hanák. „Vzápětí zasadili stromy a keře, kterými rozčlenili pozemek na menší kusy, další pásy stromů vysadili kolem pole. To byla naše podmínka.“

„Teď je to naše výkladní skříň. Je to u dálnice, každý musí na první pohled vidět, že tady se něco dělá jinak. Že to není jedno pole, ale spousta polí.“

Unikátní situaci, kdy se po sedmdesáti letech intenzivního využívání půdy začne na polovině hospodařit ekologicky a polovině sice konvenčně, ale šetrně, využívá k dlouhodobému srovnání brněnská Mendelova univerzita. 

„Další velké téma je pro mě obnova polních cest,“ pokračuje kněz. „Když se podíváte do katastru, jsou tam stále zanesené, jenom ve skutečnosti neexistují. Dlouho se tu snažíme obnovit polní cestu mezi dvěma vesnicemi. Silnice mezi nimi, od kostela ke kostelu, má asi čtyři kilometry. Polňačka sice vede přes terénní brdek, ale je jen asi kilometrová.“

„Když dobře kážete, jste přesvědčivý, tak to má nějakou hodnotu. Ale když lámete chleba, když kážete tím polem, tak to má mnohem zemitější základ. To pole jednou zanikne. Ale to, kam posune mě nebo vás v duchovní rovině, to nezanikne.“  

Pomodleno sečteno

„Obnova polních cest je naprosto klíčová pro to, aby se otevřel prostor pro menší zemědělce, aby se dostali k půdě,“ navazuje na faráře Zuzana Benešová z Nadace Partnerství.

„Je běžné, že celý katastr má obšancované jedno družstvo a nikoho jiného tam nepustí. Pokud na parcelu nevede žádná cesta, ani není jak. Vlastníci pozemků se brání pozemkovým úpravám a nedochází jim, že když jsou dobře udělané, tak jim zajistí dostupnost pozemku a otevře se jim trh s pachty,“ dodává.

V důsledku tak podle ní nemusí přechod na šetrné zemědělství znamenat pro majitele pozemku nižší příjmy. Řada pachtovních smluv uzavřených v minulosti nereaguje na rostoucí ceny pozemků, takže se nájem zvýší už jen uzavřením nové.

„Motivační prvek pro lepší péči o půdu není jen pachtovné, ale také délka pachtu: pokud zemědělec začne dělat nějaká opatření zlepšující stav půdy, benefituje z nich až po nějaké době. Pachty na rok vůbec nedávají smysl, on musí vědět, že má pětiletý i delší pacht, aby byl schopen opatření realizovat a současně mu to dávalo smysl i ekonomicky,“ tvrdí Benešová.

„Ve farních polích je obrovský potenciál, protože jsou rozesetá po celé zemi, v každém nejzapadlejším místě,“ doplňuje ji kněz Hanák. „Můžeme je nabízet šetrnějším zemědělcům. Farnosti můžou inspirovat.“

„Otázka udržitelného způsobu hospodaření na zemědělské půdě je pro církev i po deseti letech pořád čerstvá,“ zdůrazňuje enviromentalista Vojtěch Pelikán. „Doteď byla spíš pasivní a pokračovala ve stejných kolejích, jako když pozemky patřily státu. Očividně se to někde začíná měnit.“ 

Více informací naleznete zde