Píše – a jeho psaní má zřetelný vliv, ať je jakéhokoli formátu, jakýmkoli stylem; mladší generace ho berou jako milník, s nímž je třeba se každopádně utkat. Profiluje se jako výrazný editor – a pokládá zásadní otázky po tom, co je to vlastně kánon, jak se staví dějiny kulturního a společenského myšlení jednoho národa.
A navíc, i když to mělo být řečeno hned na začátku: je šprýmař, mystifikátor, hráč; obohacuje české písemnictví potřebnou komikou. Dohromady pak tímhle vším sděluje jedno: Za básnickým slovem je vždycky něco víc, a nejlíp když je kolem toho mlžný opar smíchu – a možná taky trocha melancholie.
… když kolovrátky
Narodil se v Praze ve dvaačtyřicátém, tom nejšílenějším roce druhé války; otec byl Němec, matka Češka. Odtud autorova orientace na německojazyčnou literaturu a kulturu, od Hanse Sachse přes Christiana Morgensterna k dada a expresionismu. Odtud Wernischův guru Josef Hiršal, jeden z nejdůležitějších překladatelů právě z německého jazyka, a taky básník, mistr libovolně formulované řeči, v 60. letech autor radikálního experimentu. I když Wernisch se od něj zas tolik učit nemusel, šlo spíš o společnou cestu, na kterou vyrazil Hiršal o generaci dřív.
Wernisch vystudoval keramickou průmyslovku, pak pěstoval box. Ruční práci zůstal věrný i za normalizace, kdy byl na indexu, takže na něj zbyla místa betonáře, tesaře či kopáče. Byl mezi dělným lidem, což mohlo být frustrující intelektuálně, ale inspirativní básnicky. Právě v 70. letech se totiž dostal ke svému autorskému bodu nula. Začínal v osmapadesátém, kdy umřel Nezval, se surrealismem.
V prvotině Kam letí nebe (1961) přešaltoval na wolkerovské ohlasy, na posmutnělou rozlučku s avantgardou první republiky. Pak přišlo snění a fantastické příběhy jako od Marka Pola nebo Šahrazád. A pak najednou střízlivá, civilní nota, skoro naivismus. Po devětaosmdesátém následovaly všemožné hry a hříčky, palimpsesty a „překrady“, jedno s druhým, vlastní s cizím, domácí s hosty.
V současnosti to všecko básník zúročuje v povedených autorských remixech, nově postavených sbírkách staré, nové i staronové poezie z vlastní dílny. Za poslední dva roky takových knížek namíchal rovnou pět: Don Čičo má v klopě orchidej, Ztroskotanec na břehu atlantském, Z dalekých žofínů, Lunojasno, když kolovrátky a Zeleně bliká Hilversum.
Wernisch má to štěstí, že jako autor dosáhl už za života všeho, co si může spisovatel dneska přát. Posbíral důležité ceny: třeba tu státní za literaturu (2012) nebo tu Franze Kafky (2018). Má v bibliografii vybrané i probrané spisy; například osm set stránek Blbecké poezie nebo tisíc stránek třídílného Příběhu dešťové kapky. Taky má monografický portrét od Petra Hrušky (Daleko do ničeho, 2019) a knižní rozhovor s Karlem Hvížďalou (Uctivý kolotoč, 2013). A solidní výbory v angličtině, němčině, francouzštině.
Jeho texty zhudebnili Mejla Hlavsa nebo Mikoláš Chadima. K tomu funguje jako objevitel dlouhé řady všech těch „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ autorů, kteří se rojili od počátku národního obrození do osmačtyřicátého roku. Navíc se osvědčil i jako solidní generátor heteronym, básník s mnoha funkčními alter egy, jako například Václav Rozehnal nebo Hugo Bokvas.
Jako by ve Wernischovi bylo všecko. Podobně jako v Jaroslavu Vrchlickém nebo Vítězslavu Nezvalovi. Taky jeho žene vnitřní neklid z role do role, z místa na místo, od slova ke slovu. Slast a smích jsou u něj na houpačce se strastí a pláčem. Vlastně ta dvojka dada–expresionismus je pro něj určující. Zleva šílená truchlohra dějin, zprava absurdní, nonsensová groteska. A ve společném jmenovateli pak chuť utéct od všeho pryč. K té první, dětské čistotě, kdy je vidění v jednotě s žitím, kdy je slovo tělem.
Zbytek jsou jenom hračky, rekvizity. Proto Wernischovy texty tak skvěle fungují, protože jsou to mýty, legendy, první vyprávění. A ta jsou věčná. Básník to dobře ví. Svědčí o tom jeden z jeho nejslavnějších kusů: „Chodit po provaze / je snadné / a kdo to neví / ten spadne // A smrt je jen hloupost / protože / kdo tohle ví / ten neumře.“
