Česká filharmonie mezi synkopami

Symbolicky zahájila koncert česká skladba, Suita A dur, op.98b Antonína Dvořáka, v anglosaském světě známá jako Americká, kterou skladatel na počátku roku 1894 v New Yorku napsal nejprve pro sólový klavír. Po svém návratu do Čech ji roku 1895 zinstrumentoval. Sympatický Keith Lockhart vedl bravurně hrající orchestr se zřejmým nadšením a s pochopením pro vroucnost a lyrickou eleganci Dvořákovy hudby. Ve zvukově vyváženém provedení zdůraznil spíše romantizující prvky díla, než pro suitu charakteristické ostřejší „americké“ synkopy. Ty nejsou v pětivěté Suitě A dur na první pohled tak nápadné a energické jako v Novosvětské symfonii, přesto jsou pro ni příznačné.

Koncert pro klavír a orchestr F dur Georga Gershwina z roku 1925 je považován za jeden z prvních modernistických koncertů. Oceňovaný a všestranný kanadský klavírista Marc-André Hamelin se zaměřuje nejen na současné skladby (například v této sezóně premiéroval v Atlantě klavírní koncert Michaela Gandolfiho), ale rovněž na klasiky – v minulé sezóně provedl na Mezinárodním festivalu v Lanaudiere s Orchestre Metropolitain za řízení Yannicka Nézet-Séguina ve dvou večerech všechny Beethoveny klavírní koncerty. Jeho diskografie u Hyperion Records zahrnuje více než šedesát alb s nahrávkami nejrůznějších žánrů, jeho skladatelskou tvorbu vydává nakladatelství Peters.

V pražském provedení Gershwinova koncertu Marc-André Hamelin prokázal, že má výbornou pianistickou techniku, kultivovaný projev, vytříbenou dynamiku. Gershwinův koncert s prvky symfonického jazzu hrál s pochopením pro jeho specifický charakter, za spolehlivého doprovodu českých filharmoniků. Také Česká filharmonie přesvědčila kvalitou svého zvuku a brilantností provedení, výborná byla houslová sóla koncertního mistra Jana Fišera, klarinetová Tomáše Kopáčka a hostujícího vynikajícího hráče na trubku Terry Eversona, který jako specialista na tento styl umocnil celkový dojem svým působivým projevem.

Gershwinův koncert zněl pod rukama Keitha Lockharta přesvědčivě (dirigoval bez taktovky) a měkčeji než například v provedení amerických orchestrů (jak se dá u České filharmonie předpokládat). Marc-André Hamelin odměnil nadšené publikum dvěma charakterově zcela odlišnými přídavky. Humorná virtuózní jazzová skladba Williama Bolcolma Poltergeist, v níž vynikla jeho vysoká technická jistota, byla i jakousi ochutnávkou z chystaného dvojalba The Complete Rags tohoto skladatele. V následujících Reflets dans l´eau (Odrazy ve vodě) Clauda Debussyho prokázal pianista svůj cit pro specifickou poetiku hudebního impresionismu.

Po přestávce se Česká filharmonie už zcela odpoutala od klasiky. Mimořádně účinná byla po hudební a rovněž interpretační stránce suita z opery Aarona Coplanda The Tender Land (Křehká země) z roku 1954 o třech částech: Introduction and Love Music, Party Scene a The Promise of Living (Příslib života). Coplandova hudba je velmi působivá, má až impresionistický nádech, je ryze současná, nese v sobě rysy filmové i taneční hudby. A ač je kompozičně prostší, přesto harmonicky propracovaná, hluboce sdělná a nosná. Za Lockhartova řízení se stala díky pečlivé dynamice, přesné souhře a vyváženým zvukovým i tempovým proporcím velmi působivým číslem koncertu.

Jeho závěr už patřil ryzímu jazzu. Zazněla pozoruhodná skladba Edwarda Kennedyho „Duke“ Ellingtona Harlem, kterou napsal v roce 1950 na objednávku Artura Toscaniniho, jenž ji však neprovedl. Její verzi pro velký symfonický orchestr vytvořil Luther Henderson a upravil John Mauceri. V této podobě Harlem dokazuje, že jazz jako žánr je vhodný nejen pouze pro jazzový klub či „pub“, ale je v symfonické podobě plně působivý i na koncertním pódiu. Skladba bývá označována za suitu, třebaže svým souvislým tokem připomíná spíše symfonickou báseň. Je hudebním obrazem známé newyorské mnohonárodnostní čtvrti. „Je neděle ráno. Vycházíme od 110. ulice po Sedmé Avenue, míříme na sever přes španělskou a západoindickou čtvrť směrem k obchodní oblasti kolem 125. ulice…. Můžeme třeba zaslechnout přehlídku, pohřeb nebo manifestaci,“ charakterizoval skladbu sám Ellington.

Efektní instrumentace díla přivedla do řad českých filharmoniků nejen znovu trumpetistu Terryho Eversona, ale i pět saxofonistů a jazzovou rytmickou skupinu. Dirigent Keith Lockhard, v současnosti hudební ředitel orchestru Boston Pops, je odborníkem na interpretaci této hudby. A tak pod jeho vedením podala Česká filharmonie vynikající výkon v Ellingtonově kompozičně pestré skladbě a uchvátila jak zvukovou barevností, tak i pregnantním rytmem a plastickou dynamikou. Třebaže závěrečné fortissimo bylo na Dvořákovu síň už trochu předimenzované, nezrušilo celkový silný dojem z Harlemu a touhu znovu si toto působivé dílo poslechnout a vrátit se k němu i k jeho autorovi.

Originální koncert České filharmonie přinesl nejen precizní hudební výkony, ale i neobvyklou dramaturgii, která upozornila na skladatele a skladby, které by bylo jistě žádoucí slyšet na našich pódiích častěji. Hamelinův jazzový přídavek a druhá polovina večera připomněly, jak pestrá může být symfonická produkce. A že takové skladby nacházejí u posluchačů odezvu, potvrdil nadšený aplaus publika zcela zaplněného sálu pražského Rudolfina.

Česká filharmonie – Keith Lockhart
15. června 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum

Program:
Antonín Dvořák: Suita A dur, op.98b
George Gershwin: Koncert pro klavír a orchestr F dur
Aaron Copland: The Tender Land, suita z opery
Duke Ellington: Harlem

Účinkující:
Marc-André Hamelin – klavír
Keith Lockhart – dirigent
Česká filharmonie