Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Píseň holokaustu v kulisách současnosti

    Události holokaustu jsou již několik desetiletí předmětem uměleckých děl. S novým osobitým pojetím přišlo komorní Divadlo MA s autorskou inscenací Gramofon. Aniž by to tvůrci při tvoření inscenace tušili, rezonuje jejich dílo se současností více, než by si kdokoliv z nás přál.

    Foto: archiv

    V sále se rozezní ukrajinská hymna a všichni si solidárně stoupají. Už tímto aktem je nastolena těžká, frustrující atmosféra, která je záhy prohloubena nástupem sedmi herců s Davidovou hvězdou připnutou na omšelém oblečení (kostýmní práce Jany Chamlarové). Vlak do koncentračního tábora se rozjel.

    Kodrcání vlaku je vystřídáno zvuky (Jaroslav Tůma) zalidněného tábora za doprovodu nářku přítomných. Vyřčená slova patří pouze nacistickým velitelům (Ondřej Král a Janusz Hummel), kteří německy pokřikují rozkazy a urážky směrem k mlčícím Židům. Vše, co by chtěli říct, vypovídají výrazy v jejich tvářích, umorousané oblečení a především fyzický projev.

    Inscenace Marianny Arzumanové je inspirována skutečnými událostmi ze života Židovky Sáry (Kateřina Kráľovská Steinerová), v níž je dominantním faktorem minimalistický, detailní herecký projev, který díky komornosti a klaustrofobické tísnivosti scény Divadla MA dobře vyniká.

    Příběh vypráví o Sáře, která je s číslem na krku a v pruhovaném úboru za opovržlivého chování velitelů nucena dřít do úmoru. Její půvab ji částečně vysvobodí, když zaujme nacistického velitele (Ondřej Král). Ten jí drobnými ústupky v podobě jídla navíc či záchranou její příbuzné v horšícím se stádiu nacistických čistek dává najevo svou náklonnost.

    Premisa lásky mezi Židovkou a nacistickým velitelem se jeví jako originální a poutavý nápad. V inscenaci nicméně příliš nefunguje – postrádá totiž motivaci ze strany postav. Sára velitelovu náklonost nijak neopětuje, naopak se po něm ustrašeně dívá a je obezřetná. Když mu poté padne k nohám (nejspíše s vděkem?), do jisté míry to stále dává smysl.

    Následný sled událostí se už z hlediska motivací rozpadá. Velitel přijde za Sárou do postele, kde ji znásilní, přičemž v průběhu aktu se po něm náhle Sára chtivě vrhne. Nečekaná změna v jejím pohledu na nacistického velitele je matoucí a především ničím nepodložená. Stejně tak Sářin následný sen o židovské svatbě, kde si, za doprovodu všech židovských tradic, bere nacistického velitele za muže. Tento obraz je silně kontroverzní, což by nevadilo, kdyby nepostrádal motivační opodstatnění. Z aktu, kterého jsme svědky, působí Sára spíše jako člověk trpící stockholmským syndromem.

    Obtížná uchopitelnost tohoto vztahu je v inscenaci částečně rozklíčována díky druhé dějové linii. Rovina „života“ v koncentračním táboře je totiž prolínána a odlehčena příběhem malého chlapce Eliho (syna Sáry), který se v tomto paralelním příběhu učí abecedu jidiš.

    Ocitáme se v džungli, kde se Eli v podobě slona seznamuje s ostatními zvířátky. Společně skrze písně, tance a vyprávění poznávají jednotlivá písmenka abecedy, dokud se jednoho dne v džungli neobjeví drak (ztvárněný hercem nacistického velitele). Prvotní strach pomine, když se děsivý tvor projeví jako „drak motýlek“, křehké, bojácné stvoření.

    Skrze tuto paralelu navazuje autorka na vážnou rovinu dění a odhaluje lidskost neproniknutelné slupky nacistického velitele. I přes autorčino uchopení, že i v tom zdánlivě nejzrůdnějším člověku se skrývá touha být milován, působí závěrečná svatba ve snové rovině vykonstruovaně a nepřirozeně, jelikož od děkovného objetí vede v tomto kontextu ke svatbě ještě dost dlouhá cesta.

    Marianna Arzumanová v rovině Eliho zvolila silný scénografický kontrast – oproti šedavé, potemnělé realitě dominuje těmto pasážím blýskavá, zlatá barva, díky které jeviště ožívá. Největší kontrast se odehrává v hereckém jednání. Změna prostředí promění oběti koncentračního tábora ve veselé figurky s písmenky abecedy jidiš na krku. Tváře se jim rozjasní úsměvy a jejich akce jsou náhle hravé, veselé – jako by se jich nikdy nedotkla realita koncentračního tábora. Kontrast, ač působí značně bizarně, má v kontextu díla zásadní funkci – prohlubuje a umocňuje pocit frustrace a zoufalství ve chvíli, kdy se navracíme zpět do koncentračního tábora.

    Z hlediska atmosféry funguje prolínání těchto dvou rovin výborně. Nejlépe v samotném závěru, kdy se obě linie protnou v pláči matky (Kateřiny Kráľovské Steinerové) – jedna umírá a druhá pláče radostí, že se její syn naučil jidiš.

    Co už ovšem v inscenaci příliš nefunguje, je práce inscenace s abecedou jidiš a zpívanými texty v tomto jazyce. Divák neznalý jidiš nemá možnost pochytit, o jaké znaky se jedná a jen těžko pochopí, o čem se zpívá (pakliže si předem nepřečte program). V rámci inscenace je to problém, jelikož ve chvíli, kdy je dílo postaveno na symbolech, přispívá nepochopení skladeb k ochuzení celkového obrazu.

    Inscenaci nicméně nelze upřít pečlivou práci se symbolikou. V každé scéně lze nalézt spoustu skrytých i přiznaných znaků souvisejících primárně s židovskou kulturou. V mnoha případech však získávají ještě nový rozměr, který není vždy tak jednoznačný. Ať už jde například o ošuntělé dětské botičky věnované židovské matce jako symbol ztráty dítěte, přehazování prázdných kufrů trpícími Židy nebo ve veselejší rovině zvířecí plyšáky, za nimiž se představitelé Židů schovávají. Inscenace je v tomto ohledu komplexní a nelze rozklíčovat všechny znaky po jednom zhlédnutí, z hlediska vizuální stránky je však působivá.

    Gramofon svou precizně vybudovanou atmosférou silně rezonuje sám o sobě, ale v kulisách současnosti dostává nový rozměr.

    ///

    Divadlo MA, Praha – Marianna Arzumanova, Igor Šebo a Eliška Nezvalová: Gramofon. Režie: Marianna Arzumanova, hudba: Jevgenij Kissin, libreto: Boris Sandler, zvuk, světlo: Jaroslav Tůma, Michal Matola, scénografie: Marianna Arzumanova, Danya Baryshnikov, kostýmy: Jana Chamlarová, hudebníci: Evgeny Sharogradskiy, Michal Kostiuk, Alex Aslamaš/Martin Dostál, světelný design: Michal Matola. Hrají: Kateřina Kráľovská Steinerová, Petr Kolman, Ondřej Král, Eliška Nezvalová, Jiří Krejčí, Ondřej Kavan, Ondřej Kohoutek, Lenka Šťastná, Štefan Radačovský, Jiří Valeš, Janusz Hummel, Tereza Slánská, Soňa Beaumont, Pavlína Kročová, Johana Kyselková a Ernest Alner. Premiéra 1. 3. 2022.


    Komentáře k článku: Píseň holokaustu v kulisách současnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,