Článek
Prvotina strádala nedostatkem dramatismu a živých postav, částečně i kvůli nedramatické předloze. Sienkiewiczův román naopak nabízí vrcholně dramatický příběh, přesto se problém opakuje.
Bodorová umí napsat působivé sborové scény i lyrické plochy, jaké předvede i v závěru opery Quo vadis, ale její postavy postrádají hudební charakteristiku, což je třeba v případě dramaticky vděčné postavy císaře Nerona až nepochopitelné. Sólové a ansámblové scény rozmělňuje neustálé opakování vět, které sklouzává až k nechtěné parodii.
Inscenace opery s téměř třiceti postavami, operním a dětským sborem, baletem i činoherci staví na okázalé podívané využívající i technické možnosti Nové scény. Režisér Otava propojuje příběh o pronásledování křesťanů s odkazy na nacistickou i novodobou totalitu, používá i formu televizních zpráv pro požár Říma či popravy křesťanů. Klíčový moment boje o život Lygie se tak odehraje mimo scénu na principu sportovního komentáře.
Dirigent a šéf souboru opery Jiří Petrdlík věnoval nastudování patřičné úsilí, stejně tak i sólisté. Výkony Philippa Castagnera (Nero), Michala Bragagnola (Marcus Vinicius), Evy Hartové (Lygie), Jakuba Hliněnského (Petronius), Josefa Kovačiče (Apoštol Petr), Jiřího Brücklera (Tigellinus), Ivany Veberové (Poppea) i dalších jsou úctyhodné, ale operu, jež má daleko blíž k oratoriu, k působivému hudebně-dramatickému zážitku přivést nedokážou.
| Sylvie Bodorová: Quo vadis |
|---|
| Hudební nastudování Jiří Petrdlík, režie Martin Otava, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová. Světová premiéra 11. června na Nové scéně Divadla J. K. Tyla, Plzeň (psáno z první reprízy 18. června) |
Hodnocení: 65 %