RECENZE: Místy monumentální, místy vycpávková pocta Karlu Gottovi

Princip byl jednoduchý. Každý vystupující zpíval nejméně jeden Gottův hit. V tříhodinovém, pečlivě vymazleném programu pro publikum 40+ vystoupilo přes čtyřicet zpěváků všech generací.

Ty nejstarší reprezentoval devadesátiletý Jiří Suchý, s nímž podle očekávání zazpívala Jitka Molavcová větší část Zdvořilého Woodyho, a druhý devadesátník Josef Zíma. Suchého, pak Zímovo a nakonec i Gottovo Blues pro tebe pro začátky mnohonásobného Slavíka opravdu něco znamenalo. Zíma na vozíčku zazpíval jeden z prvních českých rock’n’rollů s tak fantastickou chutí a energií, že si plným právem vysloužil obrovské ovace ve stoje.

Většina zpěváků, zvláště těch, co se museli potýkat s Gottovými náročnými kantilénami ze sedmdesátých a osmdesátých let, bohužel nepřesvědčila. Ne, že by všichni nedosáhli k Mistrovým výškám, spíš jim chybělo spojení s hudebním duchem doby, kdy písně vznikaly, nebo nedokázali skladbám dát něco nového.

15 fotografií

Nicméně potěšil Jan Smigmator s Dashou v Je nebezpečné dotýkat se hvězd. Překvapivě také potěšil jindy nevýrazný Bohuš Matuš v písni V máji (Il Mondo). To bylo opravdu gottovské provedení. Bára Basiková měla smůlu, že začínala. I tak ale byly její Oči sněhem zaváté celkem přesvědčivé.

Zvláštní kapitolou show byli oba operní hosté – dobrý dramaturgický tah. Štefan Margita přinesl do možná až příliš vážného večera trochu legrace svým provedením lidové písně Macejko. A Eva Urbanová? Závěr jejího provedení Gottovy oblíbené skladby Hudba se mnou vchází byl opravdu monumentální.

Pak tu byli experimentátoři, kteří se pokoušeli dát Gottovým písním jiný rozměr. I když ani jeden ze dvou pokusů nevyzněl, byli to hrdinové večera. Ondřej Brzobohatý se pokusil najít pro Kávu si osladím nový kabát, ale ani tehdy, ani dnes by v takovém provedení z jeho verze určitě nebyl hit. 4tet zase zkusil předělat Je jaká je do kudrlinek vokálního kvartetu. Chvíli jejich exhibice bavila, ale v půlce skladba ztratila přehlednost a zamotala se do parádiček.

Ne všem se dařilo. Například udělat Zvonky štěstí s Darou Rolins a Charlotte Ellou Gottovou byl dobrý nápad, ale vyšel naprázdno. V Šarlotce není ta charismatická pokora, jíž její tatínek oplýval. Ani 4 tenoři s Hej, hej baby nebyli moc přesvědčiví. Chybělo jim to, čemu se říká šmrnc.

Markéta Konvičková se s písní Kam tenkrát šel můj bratr Jan jen míjela. A ani mladý Mišík se s jednou z nejoblíbenějších Mistrových písní Když milenky pláčou moc nepředvedl. Možná by mohl začít chodit na lekce výslovnosti češtiny, třeba by mu to příště pomohlo.

Pocta Karlu Gottovi 55 % O2 arena, Praha 19. června 2022

O vrcholné chvíle se postarali Marek Ztracený a Richard Krajčo, kteří přednesli písně Ta pravá a Srdce nehasnou, které pro stárnoucího Gotta sami napsali.

Na nich bylo znát, že vědí, o čem zpívají, že prožívají to, co sami vytvořili.

Zbytek byla vycpávka a našlehaná bezbarvá nuda, která měla jediný cíl, připomenout některé z Gottových nejznámějších písniček. Úplně chyběly mladé tváře.

Večerem provázel Libor Bouček. Chvála mu patří za nezbytnou obdivuhodnou stručnost. Průvodní text byl ale prabídný. Neustále vyjmenování autorů a textařů u každé písně pochází z ruského vzoru estrád z padesátých let a u nás se nosilo až do konce osmdesátých let. Dnes už takové seznamy jmen nikoho nezajímají. Když takovou informaci bude člověk nutně chtít vědět, okamžitě si ji v mobilu vygooglí.

Něco bylo dobré, něco horší. Ale je třeba smeknout před pořadatelským týmem. Dát dohromady show se čtyřiceti pop interprety a celkem vydařenou animovanou zadní projekci je slušný kousek logistického umění. Karel by to určitě ocenil.