Americký večer v Rudolfinu

Poslednímu koncertu abonentní řady A (Dvořákova síň, 15. června 2022) dala Česká filharmonie výrazně „americký“ punc. Americký byl nejen program, ale angažován byl také americký dirigent Keith Lockhart, jehož jméno je od roku 1995 spojené s orchestrem Boston Pops, a ve dvou jazzových číslech koncertu se k filharmonikům připojil jako host bostonský trumpetista Terry Everson.

Večer zahájila Suita A dur op. 98b Antonína Dvořáka. Její původní verzi pro sólový klavír napsal skladatel v New Yorku, proto se jí také někdy říká „Americká“. Orchestrální verzi Suity A dur vytvořil Dvořák až později – a údajně ji nikdy neslyšel. Skladba sestává z pěti nepříliš rozsáhlých, náladově kontrastních vět a má víceméně intimní charakter. Dvořák však partituru překvapivě vypracoval pro orchestr s poměrně velkým obsazením, a tak filharmonikové zaplnili takřka celé koncertní pódium. Dirigent se zjevně snažil zvuk orchestru vylehčit, ale protože mnohdy volil tempa pomalejší, než bývá zvykem, působilo leccos (především v prvních třech větách) poněkud těžkopádně. Na druhé straně ale Lockhartovi vycházela v celé skladbě velmi hezky lyrická místa, a jemně probarvená IV. věta vyzněla jako kouzelné pohádkové vyprávění.

Magnetem večera byl Koncert pro klavír a orchestr F dur George Gershwina. Jako sólista v něm vystoupil hvězdný kanadský pianista Marc-André Hamelin. Gershwin v tomto díle sice respektuje formu tradičního nástrojového koncertu, ale jeho hudební řeč je nepřeslechnutelně inspirovaná jazzem a dobovou taneční hudbou. První věta měla ohromný švih už od úvodních tympánových úderů a Hamelinův první sólový vstup byl tak uvolněný, jako by se jednalo spíš o improvizaci než o vypsaný prokomponovaný part. Této větě vládnou rytmy charlestonu – a sólista i orchestrální hráči podávali všechny taneční pasáže nejen s báječným odpichem, ale také s viditelným potěšením. Hamelin v této větě nejen předvedl své skvělé rytmické cítění, ale také smysl pro humor a především pak svou záviděníhodně lehkou techniku – v mnoha rychlých pianissimových pasážích se totiž zdálo, že se vůbec nedotýká kláves. Druhá věta Gershwinova Klavírního koncertu má příjemně „ospalou“ večerní atmosféru a lze ji vnímat nejspíš jako blues. Dlouhá úvodní pasáž dechů byla skutečnou zvukovou lahůdkou, a když se v rychlejší části této věty poprvé objevil v klavíru třítónový přírazový motivek, hrál ho Hamelin tak vtipně, že jsem se neubránil úsměvu. Finální věta proletěla v úžasném tempu. Klavírní part je v ní stylizován v podstatě jako toccata a Hamelin na rychlých repetovaných tónech jen znovu předvedl – bez jakékoli sebemenší okázalosti –, že jeho technika dospěla k hranici lidských možností. Strhující provedení Gershwina ocenilo publikum velkým aplausem. A klavírista velkoryse zahrál ještě dva přídavky: zábavný ragtime Poltergeist od soudobého amerického skladatele Williama Bolcolma a Odrazy ve vodě Clauda Debussyho, které se pod pianistovými prsty proměnily v malý skvost.

Marc-André Hamelin, foto ČF

Po přestávce zazněla suita z opery The Tender Land (Líbezná krajina) Aarona Coplanda. Opera, jejíž děj se odehrává na americké farmě, nebyla při premiéře přijata příliš příznivě a ani dnes se neobjevuje na jevištích nijak často. Suita má tři části: krajní věty jsou pomalé, střední věta má živější tempo. První věta se otevírá krátkou efektní fanfárovou introdukcí, další tok hudby je už poklidný, poměrně tichý, tu a tam se ozve cosi jako náznak ptačího zpěvu. Druhá věta se jmenuje Party Scene a má výrazně taneční charakter. Závěrečná věta, jež nese název The Promise of Living (Příslib života), se zdála být ještě pomalejší než věta úvodní, plynula také v tiché dynamice, jen před závěrem se vzepjala pozvolnou gradací k dynamickému vrcholu. Copland požaduje v této skladbě dost velké obsazení, ale s jednotlivými nástrojovými sekcemi pracuje střídmě – partitura je průhledná, hojně jsou v ní exponována dřeva. Coplandovy melodické nápady lze v tomto díle označit spíš za decentní než za výrazné. Opera i suita vznikly v padesátých letech minulého století a stylově by se daly pravděpodobně zařadit někam k pozdnímu impresionismu. Hudba sama o sobě se poslouchá příjemně, na posluchače neklade žádné velké nároky. Dirigent i orchestr dali Coplandově suitě vše, co bylo zapotřebí – jemnou „impresionistickou“ barevnost i zvukovou transparentnost. Po doznění závěrečných pianissimových taktů publikum nijak nereagovalo, v sále byl naprostý klid – a podivné zneklidňující ticho „znělo“ z hlediště tak dlouho, že se dirigent nakonec musel obrátit k auditoriu s dojemným gestem prosby o potlesk.

, foto ČF

Na závěr koncertu uvedla Česká filharmonie skladbu nazvanou Harlem od proslulého amerického jazzového pianisty, skladatele a kapelníka Duka Ellingtona. Autor pojal tuto kompozici jako hudební putování po slavném newyorském Harlemu a zanechal ve svých pamětech „programní“ popis tak podrobný, že ji můžeme považovat za jazzovou symfonickou báseň. Keith Lockhart dirigoval Harlem s obdivuhodným nadhledem a s viditelným osobním nasazením a působil dojmem, že právě tohle je hudba jeho srdce. Ze skladby doslova tryskal životní optimismus a Ellingtonovy jazzové rytmy byly strhující. Dokonce ani smuteční pochod, který se ozve v poslední třetině skladby, nepůsobil nijak depresivně. Hlavní roli mají v tomto díle žestě, saxofony a bicí – a hráči těchto sekcí se tu předvedli opravdu v tom nejlepším světle. V řadě míst dosahoval zvuk orchestru tak intenzívního a efektního lesku, až se zdálo, že v koncertním sále září letní slunce. A publikum bezprostředně po doznění posledního akordu povstalo ke standing ovation.

Sdílet článek: