První reprezentační akce nabitého léta skončila ziskem medaile. České volejbalistky se probojovaly až do finále Zlaté Evropské ligy a dva sety trápily domácí Francii. „Když vám dvě koncovky po sobě v podstatě prohraje rozhodčí tím, že něco nevidí, je to pak těžké ustát,“ přiznala stálice týmu Veronika Trnková. Šestadvacetiletá blokařka se zabydluje v elitní italské lize A1, zvládla těžký rok v Římě a s nadšením vyhlíží sezonu pod Alpami.
Letošní vrcholy pro české volejbalistky přijdou sice až později - v srpnu kvalifikace o mistrovství Evropy a na podzim mistrovství světa. Vydařeným tažením v Evropské lize si však tým řeckého kouče Jannise Athanasopulose zajistil postup na Challenger Cup, tedy do červencové kvalifikace o Ligu národů. „Léto pro nás bude ještě hodně náročné. Měly jsme hodně obměněný tým, takže stříbro považujeme za velký úspěch,“ zhodnotila Veronika Trnková.
Do finále jste se probojovaly po skvělé bitvě s Rumunskem. Byl pětisetový souboj slušnou prověrkou na úvod reprezentačního léta?
„Zápas v Prostějově s Rumunkami byl fajn. Pro mě to byl asi nejlepší ze všech domácích soubojů, které jsme v soutěži odehrály. Překvapilo mě, že přišlo tolik lidí, i když se hrálo ve všední den a vše bylo zorganizované narychlo.“
Po výhře jste se musely bleskově balit na nedělní finále. Jak probíhal přesun do Orleans?
„Cesta do Francie byla trošku šílenství. Ale věděly jsme, že to může nastat. Z vítězného roku 2019 máme zkušenosti, kdy jsme se přesouvaly ze dne na den do Peru (na Challenger Cup). To bylo ještě trochu větší dobrodružství než teď do Francie. (usmívá se) Improvizace se ale týká spíš manažerů a vedoucích týmu, aby sehnali pro všechny letenky. Pro nás to takový stres není.“
Jak velkou výhodou bylo pro Francii, která finále ovládla 3:0, domácí prostředí?
„Nechci se vymlouvat, ale zaskočilo nás už to, že tam bylo vedro třicet devět stupňů. Ve finále jim nefungovala videochallenge, což zápas trochu ovlivnilo v náš neprospěch. Když vám dvě koncovky po sobě v podstatě prohraje rozhodčí tím, že něco nevidí, je to pak těžké ustát. Bylo to hodně neprofesionální. A dost smutné.“
Povedlo se dobře začlenit nové mladé hráčky do týmu, což byl jeden z cílů reprezentačního kouče?
„Jsou dvě roviny – jedna začlenění do kolektivu a druhá do volejbalu. Do kolektivu to proběhlo vše bez problémů, protože nejsme velký sport a vždycky se už někdo s někým zná. Volejbalové začlenění občas vázlo, což je ale normální. Trvá, než si hráčka zvykne. Pro holky je asi největší rozdíl v přístupu trenéra. Z Česka jsou zvyklé na něco úplně jiného.“
Čím je Jannis Athanasopulos specifický?
„V tom, jak je komunikativní, impulzivní a hodně hlasitý. To může být pro některé hráčky těžší, protože řve víc, než by třeba musel. Nemyslí to špatně, ale chvíli hráčce trvá, než to pochopí. Klasická řecká nátura. Vede kvalitní kluby, ví, co a jak dělat a hodně se to liší oproti českému přístupu.“
Máte za sebou přelomovou sezonu kariéry, první rok ve vysněné Itálii. Ohlížíte se v dobrém za angažmá v Římě?
„Teď už se na to koukám víc pozitivně, než v průběhu angažmá nebo na jeho konci. Hodnotím to jako fajn rok a velkou zkušenost. Ale taky to bylo hodně těžké. Nejhezčí a zároveň nejtěžší rok života.“
A kdybych vám tuto otázku položil o několik týdnů dřív?
„Před dvěma měsíci by byla odpověď jen: Nejtěžší rok života.“ (směje se)
Do jaké míry se naplnila očekávání, která jste měla před odchodem do věhlasné soutěže?
„Rozhodně se naplnila po volejbalové stránce. Celková úroveň italské A1 je jedna z nejlepších na světě, ne-li nejlepší. Tam jsem určitě nezůstala za svým očekáváním. Nenaplnila se z pohledu fungování klubu. Ale tím nechci říct, že by to platilo na všechny kluby v Itálii.“
S Římem se vám nepovedlo vybojovat záchranu. V čem byla hlavní příčina?
„Měli jsme hodně velké problémy s trenérem. Vedení klubu kouče odvolalo až v únoru… a končilo se v březnu. Tudíž už moc času na nápravu nebylo. Ke konci jsme ještě měli možnost, dostat se ze sestupových příček nahoru, jenže jsme na tom bohužel byli hůř než soupeři. Nakonec chyběl k záchraně bod.“
Dokázala jste však se prosadit mezi nejlepší blokařky soutěže.
„S tím jsem nadmíru spokojená. Byla bych hloupá, kdybych řekla, že spokojená nejsem. Že budu mezi top 5 blokařkami italské ligy? Kdyby mi to někdo řekl před sezonou, zaklepu si na čelu a řeknu, že se zbláznil.“ (usmívá se)
Během zimy vám ale optimismus trochu chyběl. Co se přihodilo?
„Proběhlo hodně věcí s covidem. Už jsem byla jednou nohou doma, protože jsem odmítla třetí dávku očkování. Málem mě vyhodili. Pak jsem ale covid chytla a sezonu jsem mohla v klidu dohrát. Hezky se to vyřešilo. Akorát přes Vánoce jsem zůstala v karanténě.“
I pro další sezonu ovšem zůstáváte v nejvyšší soutěži. Míříte do týmu nováčka Pinerolo…
„Moc se tam těším. Už to pro mě nebude všechno tak nové, věřím, že to bude mnohem klidnější sezona. Předpokládám, že si to užiju mnohem víc, než první sezonu v Itálii.“
I díky lepší znalosti italštiny? Jak moc jste se zlepšila?
„Na kafe a pokecat si o životě bych s italskými hráčkami asi nešla. Na takové úrovni nejsem. Ale zvládla jsem poměrně rychle základy pro běžný život a fungování na tréninku. Potěšilo mě, když trenér vysvětloval cvičení a pak se mě spoluhráčka Italka ptala, co říkal. Nebyla jsem na tom už zase tak špatně. (směje se) Rozumím poměrně dobře, občas mám problém se vyjádřit.“
Budete se stěhovat na sever pod Alpy. Bude vám chybět Řím?
„Hodně lidí se mě na to ptá, ale já celkově nemám moc ráda velká města. Takže budu asi mnohem spokojenější ve třicetitisícovém městečku.“ (usmívá se)
VERONIKA TRNKOVÁ |
|
Narozena: 13. října 1995 (26 let) |
