Strach o děti: Dobrý sluha, zlý pán

Dáša za mnou přišla celá rozhněvaná na svého exmanžela. Ex má na jejich sedmiletého syna podle ní nepřiměřené nároky a vystavuje ho rizikovým situacím. Když je syn s ním, Dáša se bojí tak, že se nedokáže na nic soustředit. Stalo se totiž například, že syn nestačil s otcem vystoupit z autobusu a o zastávku přejel. V bazénu mu pak otec řekl, aby sám doplaval ke kraji. Trochu sice plavat umí a v bazénu stačil, ale jí to stejně přijde moc, voda mu byla po bradu a bál se. A co je nejhorší: když si muž odskočil na veřejné toalety, nechal syna nezaopatřeného čekat před nimi, takže ho klidně mohl někdo unést. Takovýto otec by se s dítětem vůbec neměl stýkat! Dáša zuří, pod hněvem probleskuje strach.

Dáša má pravdu: nedá se vyloučit, že dítě postávající samotné před záchodky v obchodním centru někdo unese a voda po bradu, když ještě neumíte dobře plavat, také není zrovna komfortní a nejspíš se můžete i bát. Jenže: jak moc máme onomu „nedá se vyloučit“ ustupovat? Nenulová pravděpodobnost je hrozný bič. Nenulová je totiž i pravděpodobnost, že na nás v lese spadne strom, při chůzi po chodníku vyjede z vozovky auto s opilým, spícím či společnosti se mstícím řidičem a srazí nás. Měli bychom tedy přestat chodit do lesa, či dokonce raději vůbec nevycházet? Život je principiálně riziková záležitost, a pokud akceptujeme toliko nulové riziko, vylučuje se to s životem samým. Tlačení na extrém pak vyvolává pnutí: nejdříve s druhým rodičem (pokud na tom není stejně), a pak i s dítětem samotným, které s tlakem na své bezpečí přichází též o mnoho zkušeností, radostí, dobrodružství atd. Rizika je bezpochyby dobré snižovat, nicméně otázkou je míra, v jaké tak činíme.

Strach je ochranná emoce. Pomáhá nám chránit sebe samotné i naše děti. Jaké má Dáša možnosti?

• Ochrana syna I: Teoreticky může otce požádat, aby dbal více na bezpečnost syna. Aby se už nestalo, že vystoupí z autobusu bez něj, a aby ho nenechával postávat někde samotného. To by mohlo zafungovat, pokud by byl vztah expartnerů dobrý. Pokud není a hrozí spíše naschvály, byla by tato strategie kontraproduktivní. V každém případě bych se ovšem snažila tuto žádost a případně vysvětlení neřešit před synem, abych ho nezúzkostnila tím, že bude ve všech lidech vidět potenciální únosce. Dětská fantazie umí stvořit věru strašidelné bytosti.
• Ochrana syna II: Matka může působit přímo na syna. Opět bych nedoporučovala ho strašit, ale spíše apelovat na praktickou stránku: například bych se synem nacvičovala, co dělat, když v autobuse přejede. A co se týče záchodků, nabídla bych mu: „A nechceš se taky vyčůrat, i když zrovna nepotřebuješ? Aby se ti pak nezačalo chtít za chvíli.“

Výše naznačené možnosti jsou ústupkem naší úzkosti, nicméně kdyby Dáša na syna příliš netlačila, není to nutně špatně. Dokázat nepanikařit a umět vyřešit situaci, když přejedu nebo se třeba ztratím, se může hodit. A vyčůrat se „do foroty“ taky není úplně špatně. Spousta dětí vám poví, že se jim nechce, a za deset minut nemůžou vydržet. I to, co vznikne původně jako racionalizace či ústupek, může být ve výsledku docela fajn. Vhodné by též bylo naučit syna pořádně plavat a pracovat s vlastní úzkostí.

Strach jsme si zvykli považovat za negativní pocit, jemuž je záhodno se vyhnout, kdykoli je to možné. Nicméně každý, kdo zná děti, ví, že se bojí docela rády – ne moc, ale tak trochu, akorát. Proto tak rády poslouchají klasické pohádky, v nichž se vyskytují draci, vlci, ježibaby, jezinky, vodníci, čerti a další děsivá stvoření (více v části IX). Milují také hry s prvky rizika. Příměs strachu zvyšuje dětskou fascinaci pohádkou, zvyšuje vzrušení ze hry. Strach není vždy zlý, stejně jako není zlá ani sama bolest či agrese (1. kapitola a část XI). Jde o to, naučit se mu naslouchat, využívat ho. Když se to děti naučí, zvýší svou psychickou odolnost. Jak si poradit se strachem, jak ho umět využít, rozhodnout, kdy strach poslechnout a kdy překonat, se děti nemohou naučit, aniž by strach prožívaly.

Proto dětem nevymlouvejme, že se bojí. Ostatně i v pohádkách není hrdinou ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo strach překoná.

Podstata psychické odolnosti: schopnost vzdorovat nepříznivým silám, překonávat krize. Dobře žít a jednat navzdory fyzickým, vztahovým, ekonomickým a dalším obtížím.

Mgr. et Mgr. Pavla Koucká je psycholožka. Pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. V Portálu vyšly její knihy Výchova láskou, Zdravý rozum ve výchově a Uvolněné rodičovství.

Ukázka je z knihy ODOLNÉ DÍTĚ, která se zabývá tím, jak dětem k psychické odolnosti pomáhat. Autorka napoví, jak být vřelými, citlivými a reagujícími, a přitom děti nerozmazlovat; jak je nechat, aby se samy potýkaly s tím, co zvládnou a co je posílí, a zároveň je chránit před tím, co by je traumatizovalo.