Doktorandi a stipendia: individuální volba, nebo systémový problém?

V poslední době se v českém mediálním prostředí objevilo několik článků či rozhovorů o doktorském studiu. Děje se tak v souvislosti s právě dokončovanou novelou zákona o vysokých školách, která legislativně ukotvuje reformu doktorského studia. Reforma je krokem správným směrem: počítá se zavedením garantované minimální výše stipendia, předpokládá důslednější vybírání studujících během přijímacího řízení i zavedení standardů školitele. Otázku sociálního zabezpečení doktorandek a doktorandů tato novela nicméně neřeší. Doktorandi budou dle zákona i nadále studenti, jejichž příjem bude tvořit stipendium. Je nicméně třeba podotknout, že jsou doktorandi v některých, především technických a přírodovědných disciplínách zaměstnáváni v rámci grantů školitelů, a tudíž se jejich práva a povinnosti (a úměrně tomu i sociální zabezpečení) odvíjejí od statusu zaměstnanců. Doktorandů, kteří pobírají pouze stipendium, přesto je a nadále bude nezanedbatelný počet. Ačkoli stipendium slouží jako náhrada mzdy a bývá – především na začátku doktorátu – mnohdy jediným příjmem studujících, o příjem se dle zákona nejedná. Stipendium je osvobozeno od daně a neodvádí se z něj nemocenské pojištění, které je z hlediska sociálního zabezpečení určující.

Doktorát a mateřská?

Od odvádění nemocenského pojištění se ovšem odvíjí nárok na řadu peněžitých dávek, včetně peněžité pomocí v mateřství a rodičovství. Ačkoli je českým úřadům často vyčítáno, že je čerpání dávek složité a nepřehledné, v případě doktorandek (a studentek obecně) je situace jednoznačná, třebaže depresivní: doktorandky bez pracovního úvazku nemají na mateřskou nárok vůbec a nemohou si zvolit rychlost čerpání rodičovského příspěvku. Pro sociální systém se totiž jeví jako ekonomicky neaktivní, a tudíž musí přijmout nejdelší dobu čerpání příspěvku, tj. 10 000 Kč po dobu 31 měsíců. Problematická pak není jen měsíční výše příspěvku, ale i skutečnost, že se rodič, který o dítě pečuje, ocitne mimo vědu a výzkum na více než tři roky, což může jeho kariéru nenávratně poškodit – akademické prostředí je totiž v mnohém neúprosnější než privátní sféra a tři roky bez publikací se neodpouštějí.

Špatně nastavený systém nutí i ty nejnadanější vědkyně a vědce, aby zvažovali odchod z české vědy do prostředí, které jejich schopnosti lépe ocení.

O problematice rodičovství pojednává detailně dokument Studující a vědkyně/vědci na počátku profesní dráhy a otázky spojené s rodičovstvím. Já se zde zaměřím na specifičnost situace doktorandek a doktorandů oproti studujícím v nižších formách studia. Nechci tím naznačovat, že by se situace studujících rodičů v bakalářských a magisterských programech neměla řešit, ale poukázat na styčné plochy doktorského studia a tradičních zaměstnání. Ačkoli pojem „studium“ naznačuje spíše vstřebávání informací, které v nás vyvolává představa školní docházky, jsou doktorandi samostatnými, byť začínajícími, badatelkami a badateli.

Pominu-li nemalý podíl doktorandů na zajišťování výuky, vyžaduje mnohdy každodenní přítomnost na pracovišti i samotná povaha jejich výzkumu. Doktorandi často pracují od devíti ráno do šesti do večera a někdy i déle, když například pracují v laboratoři, v archivu či provádějí terénní výzkum. Jejich výzkumnou činnost nelze srovnávat s průběžnou četbou na semináře jako například v rámci bakalářského studia. Doktorandky a doktorandi svá zjištění průběžně publikují, vystupují na mezinárodních konferencích a přinášejí v rámci své disciplíny nové poznatky. A právě z tohoto důvodu jsou finančně ohodnoceni. Stipendium supluje mzdu, kterou by doktorandi pobírali v tradičních zaměstnáních. Navíc, jak jsem zmínila v úvodu, někteří doktorandi pracovní smlouvy mají – jejich činnost se však v podstatě neliší od té, kterou vykonávají „stipendisté“.

Vzhledem k otázkám rodičovství je nadto třeba dodat, že jsou doktorandky, které již úspěšně završily bakalářské a magisterské studium, ve vyšším věku než studující nižších stupňů, tj. ve věku, kdy jejich vrstevníci obvykle zakládají rodiny. Skutečnost, že studentky nemají na mateřskou nárok, přitom může vést k oddalování mateřství – a to ne proto, že by chtěly dát přednost kariéře, ale proto, že si péči o dítě nemohou finančně dovolit. Problémy se násobí, jsou-li doktorandy oba rodiče.

Pod naše rozlišovací schopnosti

Ačkoli zde akcentuji spíše perspektivu doktorandek a doktorandů, jedná se o obecnější problém, který má důsledky i pro českou vědu a výzkum, potažmo českou společnost. Nedostačující finanční podpora (absence mateřské na straně jedné a výše stipendia na straně druhé) znamená nutnost nalézt si jiné zaměstnání (typicky v privátní sféře) a doktorát opustit. Druhou eventualitou je odchod do zahraničí na pracoviště, které poskytuje pro slaďování pracovního a rodinného života lepší podmínky. V obou případech však česká věda přichází o oba talenty – o jednoho z rodičů, který o dítě pečuje, a o druhého, který musí příjem rodiny dotovat z jiných zdrojů, než je stipendium. Odejít do zahraničí za lepšími podmínkami pak sice může znamenat, že v akademickém prostředí zůstanou oba rodiče, nicméně hrozí, že se zpět do Česka nebudou z pochopitelných důvodů chtít (a moci) vrátit.

K situaci doktorandek se v rozhovoru pro Hospodářské noviny vyjadřuje také ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, která slibuje jednání s ministerstvem práce a sociálních věcí: „Když nejsou totiž zaměstnané jinde, stát jim jako doktorandům platí jen zdravotní pojištění, pak ale nemají nárok na příspěvek na mateřské. To je samozřejmě otázka náročnější, protože to bude mít dopad na státní rozpočet, ale toto jednání budu chtít určitě vést.“ Ochotu ministryně vést o tomto tématu debatu nelze než kvitovat. Přesto můžeme v prohlášení paní ministryně vytušit jistou obavu, že by zahrnutí doktorandek a doktorandů do sociálního systému nemuseli voliči přijmout. Tuto obavu nepovažuji za neopodstatněnou – problematika doktorského studia je poměrně složitá a pro širší veřejnost často nesrozumitelná. Přehlednosti situace příliš nepřidává již zmíněný status doktoranda coby studenta, jelikož vyvolává otázku, proč by se mělo studentům za to, že je někdo učí, vůbec platit. Fakt, že se doktorandky a doktorandi významně podílejí na vysoce inovativních projektech, a nejedná se tudíž o studenty v klasickém slova smyslu, je často pod rozlišovací schopnosti české společnosti. Zjednodušující náhled se však objevuje i ve vědeckém a akademickém prostředí.

Stipendium se ale nedaní!

Fakt, že se stipendium nedaní, je často prezentován jako jistá výhoda či dokonce privilegium. Doktorandi jsou v podstatě přesvědčováni, že mají být za stipendium vděční, neboť by si jako zaměstnanci na hlavní pracovní poměr, jejichž příjem se daní i v případě minimální mzdy (14 308 Kč po zdanění), finančně pohoršili. Tato vyjádření však nevypovídají o tom, jak je osvobození stipendia od daní výhodné, ale o tom, jak nízká stipendia reálně jsou. Základní výše stipendia je v současnosti 11 250 Kč měsíčně (reforma předpokládá zvýšení na 1,2násobek minimální mzdy). Zdanění této částky by představovalo závažný existenční problém, neboť může být (pokud nemá doktorand jiný příjem a musí platit např. nájem) likvidační. Sociální zabezpečení se tak stává nedosažitelným luxusem. Stipendium a to, že je osvobozené od zdanění, je výhodné pouze tehdy, má-li člověk i jiný příjem (na zaměstnaneckou smlouvu), případně pro studenty nižších stupňů studia, kteří si „za stipendium“ mohou přivydělávat např. ve školní knihovně.

Debata o výhodnosti stipendia však není jediným úskalím. Upozorňování na prekérní situaci doktorandek a doktorandů se obvykle setkává i s argumentem „osobní zodpovědností“. Tak označuji pozici, která veškeré problémy, v tomto případě problémy doktorského studia a jednotlivých doktorandek a doktorandů, převádí na problémy individuální. Tato pozice předpokládá, že je vše otázkou volby a že si případné problémy musí daný člověk vyřešit sám. Do této kategorie spadají rady mnohdy formulované skutečně s upřímnou snahou pomoci, které však nezohledňují situaci českého vysokého školství, případně se opírají o znalost pouze určitého segmentu vědy a výzkumu. Mám na mysli výroky typu „U nás v laboratoři mají pracovní smlouvy všichni doktorandi“, „O doktorandy se má postarat školitel“, případně „Já se svým doktorandkám a doktorandům věnuji a do grantu jsem je zapojil“.

Inspirovat se dobrou praxí, která funguje na vybraných pracovištích u nás či v zahraničí, je mnohdy přínosné a žádoucí. Tato inspirace však nemůže znamenat „otrockou“ aplikaci modelu fungujícího v jedné disciplíně na obor, který je z podstaty zásadně odlišný. V mnoha technických oborech je například běžné spolupracovat s privátním sektorem, tj. průmyslovými firmami, které výzkum spolufinancují. Výsledkem této spolupráce pak bývá vyvinutí nového, v průmyslu využitelného technického řešení. Představa, že bude výrobce automobilů financovat výzkum domácího násilí či situace seniorek a seniorů v domech s pečovatelskou službou je však iluzorní, ačkoli má tento výzkum nezpochybnitelný společenský dopad.

Druhý proud, který přiřazuji k pozici argumentu osobní zodpovědností, pak vychází z obecnějšího světonázoru jeho proponentů, totiž z toho, že má člověk odpovědnost za sebe sama a nemá právo žádat pomoc zvnějšku, případně systémové změny. V souvislosti s rodičovstvím lze tento názor přepsat takto: „Byla to vaše volba“, „Vždyť doktorát (nebo dítě) mít nemusíte“, případně „Šla jste na doktorát dobrovolně, tak teď nefňukejte, že nemáte nárok na mateřskou“. Záměrně zde odhlížím od zjevné necitlivosti tohoto přístupu a zaměřuji se na jeho argumentační platnost. Zastánci tohoto přístupu totiž předpokládají dvě skutečnosti: jsou přesvědčení, že všichni máme stejné možnosti, a tudíž i stejné volby, a předpokládají také, že jsou naše volby zcela nezávislé na širším společensko-historickém kontextu.

Je potřeba změnit systém

Oba tyto předpoklady jsou však mylné. Pokud jde o první z nich, je třeba mít na paměti, že naše možnosti determinuje řada individuálních faktorů (např. zdravotní stav, rodinné zázemí, v případě výzkumné činnosti odborné zaměření – konkrétní výzkum lze provádět pouze v takové laboratoři, která má potřebné vybavení, přičemž je těchto laboratoří vždy omezený počet atp.). Druhý předpoklad záměrně opomíjí společenský kontext, který je však ve skutečnosti rámcem, jenž naše možnosti předurčuje. Své volby totiž nečiníme ve vakuu, ale musíme přihlížet k tomu, co nám doba a místo, kde žijeme, umožňují. Jinými slovy, volby nečiníme pouze na základě subjektivních pohnutek, ale i objektivních faktorů. Nebála bych se tvrdit ani to, že daný kontext naše volby podmiňuje a že to, co společensko-historická situace neumožňuje, člověku nepřijde ani na mysl.

V případě podpory v mateřství tak otázka studujících v doktorských programech bez zaměstnanecké smlouvy nezní „Chci, nebo nechci dítě?“, ale „Jsem ho za těchto podmínek schopna či schopen uživit?“. A tyto podmínky nevytvářejí sami studující, ale systém a zákonné regulace. Právě v tomto rámci se musí lidé pohybovat – vykročit z něj není v podstatě myslitelné. Takto je třeba dívat se na otázku plánování rodičovství, již jsem předestřela výše. Mnou citované vyjádření ministryně Langšádlové vzbuzuje jistou naději, neboť dává na srozuměnou, že si jsou čelní představitelé vlády vědomi, že neutěšená sociální situace doktorandek a doktorandů není důsledkem jejich neschopnosti, ale nastavení systému. Špatně nastavený systém totiž nutí i ty nejnadanější vědkyně a vědce, aby zvažovali odchod z české vědy do prostředí, které jejich schopnosti lépe ocení – a to nejen finančně, ale také co do zázemí, které jim umožní vést důstojný život.

Autorka je předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.