ROZHOVOR: Michaela Merglová, 2. část

Míša Merglová má na svém kontě tři úspěšné knihy žánru meče a magie (Píseň oceli, Píseň severu, Prokletá věž) a také nespočet povídek. Tak jsme si popovídaly o tom, kdy vyjde pokračování příběhů Minangara a Cuchenana, jaké jsou její další spisovatelské plány, ale i o tom, jak je těžké vydat v Česku knihu, o tom, co čte, co dělá ve volném čase nebo kde bere při psaní inspiraci...

První část a úvod rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

2. část

Oblíbená četba Míšy Merglové? Vím, že máte ráda Davida Gemmella, co dalšího čtete?

Vyrůstala jsem na takovém zvláštním mixu. Mám ráda Shakespeara, protože krásně pracuje s charaktery, a do toho jsem četla fantasy typu Terryho Pratchetta. To jsou základy, na kterých stavím. Teď se víc vracím ke klasice, začala jsem výrazně více číst velká díla fantasy a sci-fi, ke kterým jsem dřív neměla čas nebo příležitost se dostat.

Jako třeba?

Třeba teď jsem se dostala k Philipu K. Dickovi, k Rayi Bradburymu, ale taky k Velkému Gatsbymu, což vůbec není fantastika. Jsou to často knížky, které tady vždycky byly, ale já je z nějakého důvodu odkládala. Ať už kvůli tomu, že jsem na ně byla moc mladá, anebo jsem v době, kdy už by pro mě byly relevantní, četla spíš věci z žánru fantasy. Teď je pro mě zajímavé sledovat, že když už má člověk o trochu víc odžito a načteno, vidí tyhle knihy zase s trochu větším vhledem. Klasičtější díla mě teď prostě hodně baví.
Pavel Renčín mě nědávno v jednom rozhovoru inspiroval, abych si přečetla Kunderu, a chystám se i na Murakamiho. Zkouším číst knihy, které nejsou tolik o fantastice anebo s fantastikou jen tak okrajově koketují. Dřív jsem četla jen fantastiku, přečetla jsem v podstatě všechno, ať už to bylo dobré nebo ne. Dneska už si hodně vybírám. Gemmell je srdcovka, k tomu se jednou za čas vracím.

Jakou opravdu dobrou knihu jste četla v poslední době? Kromě již zmíněných klasik.

Líbila se mi prvotina Prokletí pro všechny od Martina Paytoka, je to zábavná akční jízda, člověk ji vdechne za odpoledne a je napsaná moc dobře. A pak Země v troskách od Kristýny Sněgoňové, volné pokračování Města v oblacích. Zase je to vynikající, Kristýna píše s každou knížkou líp a líp, a to už na začátku psala skvěle. Země v troskách je výborná, postavy jsou strašně fajn a čte se to samo.

Vždycky jste měla ambice psát? Snila jste o tom, že budete spisovatelkou?

Vlastně si nepamatuju dobu, kdy bych nepsala. Pamatuju si, že když mi bylo asi sedm, napsala jsem věc, která se jmenovala Vinnetou ve skalách, a bylo to samozřejmě, nečekaně, pokračování Vinnetoua. Vždycky jsem si vymýšlela příběhy a vždycky mě to bavilo. Takže to ani nebyla nějaká ambice začít psát, spíš nutnost.

Jak moc těžké je pro začínajícího spisovatele vydat v Česku knihu?

Můžu mluvit pouze za fantastiku a bylo to samozřejmě složité, ale ne nemožné. Není to tak hrozné, jak by se navenek zdálo. Já jsem šla procesem, který se často doporučuje, zkoušela jsem štěstí v soutěžích a snažila jsem se vypilovat si nějaký styl. Soutěžila jsem asi tři nebo čtyři roky, posílala jsem povídky do různých soutěží, hlavně z fantastiky, ale zkoušela jsem to i mimo žánr. Člověk se díky tomu naučí psát na zadání, což je přínosné, protože si nacvičíte řemeslo. Ze soutěží získáte i spoustu kontaktů, potkáte se s lidmi z nakladatelství i s dalšími autory. Takto jsem se přes spoustu lidí dostala k prvnímu nakladatelství, z kterého jsem pak kvůli nějakým sporům odešla, a svou první knihu jsem vydala u Nakladatelství Epocha.

Když člověk drží vydanou knihu v ruce, má pocit, že je jenom jeho, ale ve skutečnosti to tak není. Je to práce spousty lidí, ať už redaktora, korektora, šéfredaktora... Zároveň je tam často v pozadí třeba i doporučení nebo pomoc spisovatelů, kteří jsou v kontaktu se začínajícími autory a dokážou jim poradit, protože už si celým procesem prošli.

Dneska je spousta cest, jak vydat knížku. Dá se k tomu dojít přes soutěž, dá se oslovit samotné nakladatelství, anebo se dá vydat kniha přes startovače nebo projekty typu Pointa. Každá z těchto cest má svoje výhody a úskalí. Tím, že za člověkem stojí nakladatelství, třeba i menší, má člověk vždycky nějaký servis ve smyslu propagace, distribuce apod.

V Česku není pro nováčky složité vydat knížku, ale je potřeba být otevřený a trpělivý, protože vydání knížky je běh na dlouhou trať. Spousta lidí pošle rukopis do nakladatelství a doufá, že se za pár týdnů ozvou, vydají to a že knížka bude třeba za pár měsíců na trhu. Ve skutečnosti je to běh na měsíce, někdy i na roky, než rukopis vůbec projde celým kolečkem k vydání.

Jaký je to pocit vydat vlastní knížku? A jaký je to pocit být vycházející hvězdou české fantastiky?

S hvězdou bych se úplně neztotožňovala, ale co se týče vydané knihy, je to dobrý pocit a zároveň na mě ale sedne obrovská únava. Vždycky dám velké množství energie do psaní i do samotného procesu, než knížka vyjde, a jsem pak strašně vyčerpaná. Takže vydání knihy je pro mě chvíle, kdy si oddychnu, že je kniha venku, řeknu si dobrá práce, poděkuju všem, kteří se na tom podíleli, a jdu psát něco dalšího.

Je to věc, na které se snažím pracovat. Neil Gaiman řekl v jednom rozhovoru, že dostal kdysi radu od Stephena Kinga, která zněla: „Měl by sis to trochu užít.“ A že se toho nedržel a že do dneška ho to mrzí. Člověk by se měl zastavit, když mu vyjde něco nového anebo se něco podaří, a měl by ocenit, že toho dosáhl. Já jsem se tam ještě nedostala. Vždycky, když mi vyjde kniha, už vyhlížím, co dalšího budu dělat. Měla bych si to trošku víc užívat a zatím to nedělám, ale třeba to přijde s Písní války. Bude to uzavření cyklu, tak si třeba dám konečně nohy nahoru a budu mít radost.

Neláká vás napsat někdy něco úplně z jiného žánru? Mimo fantasy?

Lákalo by mě to hodně a nevylučuju, že to někdy neudělám. Mám ráda fantasy meče a magie, to je jádro, ke kterému se vracím. Vím, že čtenáři mají rádi, když jsou autoři transparentní a ví se, co od nich čekat, zároveň si ale říkám, že život je příliš dlouhý na to, aby člověk psal pořád jenom jeden žánr. Je to taková dichotomie, baví mě psát fantasy, ale zároveň si chci zkoušet i jiné věci. Třeba si jednou ukročím stranou a napíšu si pro radost něco, co fantastika třeba vůbec nebude. Ale co bude po Písni války, zatím vůbec nevím.

Máte nějaké zvyky a zlozvyky bez kterých se při psaní neobejdete?

Mívala jsem toho spoustu, ale většinu jsem odbourala. Vždycky jsem nějakou dobu něco dělala, třeba jsem chodila pravidelně psát do čajovny nebo jsem psala kdykoli jsem měla volnou chvilku, ale od toho všeho jsem se postupně posunula. Ne proto že by to bylo špatné nebo zbytečné, ale jsem zase o kus jinde. Pořád si užívám psaní, pořád se snažím najít si na něj maximum času, ale zároveň už si dávám i víc času na oddych. Kolikrát si večer řeknu, že bych mohla dneska psát anebo bych si mohla zahrát s přítelem scrabble a jdu si nakonec radši zahrát scrabble. Ale pořád u psaní poslouchám hudbu, to mi zůstalo.

Když nepíšete, tak co děláte? Jaké jsou vaše záliby?

Hodně mi pomáhá pohyb. Dřív jsem dělala jógu, teď chodím běhat. U psaní sedíte shrbení nad klávesnicí a můžete se stokrát snažit být narovnaní a stejně nejste, takže je dobré dělat nějakou fyzickou činnost, aby si člověk úplně neodrovnal zdraví.

Kde berete inspiraci při psaní? Kde se rodí ty příběhy?

Můj oblíbený Neil Gaiman na to měl skvělou odpověď. Říkal, že vždycky, když někdo položí tuhle otázku, doufá, že mu autor odpoví něco jako „každou půlnoc jdu do sklepa, tam sejdu čtyři schody, šestkrát se otočím za pravým ramenem, jednou za levým, dvakrát dupnu, otevřu oči a tam stojí skřítek a puf mám inspiraci.“ Ale ono to bohužel takhle nefunguje.

Bylo by to skvělé, kdyby měl člověk osvědčený recept na inspiraci, ale inspirace je taková mrcha, přichází a odchází, jak se jí zrovna zlíbí. Mně nejvíc funguje sledovat cizí příběhy, vždycky se tam objeví nějaký střípek, který se mi líbí. Někdy je to postava, někdy myšlenka, někdy třeba jenom co by kdyby. Co kdyby tahle postava neumřela nebo tahle postava udělala něco úplně jinak... Samozřejmě je potřeba pak vystavět vlastní příběh a nenapsat fanfikci.

Do začátku mi také hodně pomáhá zamyslet se, co se snažím celkově říct. To je technika, kterou mě naučil Míla Linc - mít jednu větu, kterou dokážu shrnout svoji knihu. Zatím u každé knížky jsem ji měla, pomáhalo mi to rozhodnout se, jak s hrdiny naložit dál.

Jaký je váš názor na českou fantastiku obecně nebo třeba i ve srovnání se světovou? Jak to vidíte? I vzhledem k tomu, že v tom pracujete...

Občas slyším, že někdo přečetl svou první knihu z české fantastiky a byl šokován, že to není úplná „blitka“. Vždycky mě to mrzí, protože autorů, kteří píšou skvěle, je u nás celá řada, máme tu několik generací lidí, kteří měli výborné nápady. Je škoda, že česká fantastika pořád tak trochu stojí v pozadí té světové, byť už se to v posledních letech zlepšuje. A tím nepopírám, že některá světová fantastika není excelentní, to samozřejmě je, jen ne všechno, co přijde ze zahraničí je vždycky skvost.

V Česku máme spoustu zajímavých autorů a mohli bychom o nich diskutovat hodiny. V současnosti je nejvíc vidět František Kotleta, který proslul sériemi z akční fantastiky. Z Nakladatelství Epocha pak určitě stojí za pozornost Kristýna Sněgoňová a Roman Bureš, který píše knížky depresivní, temné a znepokojivé. Z poslední doby zaujal hodně Pavel Bareš a jeho Meta, která se vyjadřuje k aktuální tématům, a z jeho domovského nakladatelství Host bych vypíchla i třeba Viléma Koubka, který má zajímavý styl. V hard sci-fi do toho poslední roky šlape dobře Jakub Mařík. A pak je tu spousta začínajících autorů, kteří mají zatím třeba jen jednu knihu, ale do budoucna bude zajímavé je sledovat.

Dobrých nebo slibných českých autorů je prostě spousta. Záleží na tom, co od knihy člověk čeká. Když chce zábavu, najde skvělé zábavné autory, když chce přemýšlivou literaturu, najde u nás i tu.

Je něco, co byste chtěla vzkázat svým čtenářům a fanouškům? Samozřejmě kromě toho, ať si koupí a přečtou vaše knihy :-).

Určitě bych jim chtěla poděkovat za to, že čtou moje knihy. Pokud je baví, jsem moc ráda, že jsem je dokázala rozveselit, a určitě bych jim doporučila, ať se nebojí zkoušet nové autory nebo žánry :-).

foto a ilustrace archiv nakladatelství Epocha