Není nač čekat II.

Den 1.

Tak, jako vždy, rychlé rozhodnutí a vyrážím. Směr Orlické hory. Hezky po staré přes Žleby, okolo muzea vápenky v Třemošnici, zříceniny hradu Lichnice s krásným stoupáním s novým asfaltem. Prvním cílem byla zastávka v Železných horách u Jirky Guzina, který mě kontaktoval po mém cestopisu z března do Chorvatska, že se mu můj styl líbí a jestli by nemohl jezdit se mnou. Již jsme měli za sebou jednu květnovou tůru Posázavím, Jirka na krásném vytuněném BMW 650 SC , společné tempo jsme snadno našli i s parťákem Zdeňkem, který tenkrát zajížděl nového X maxe.

Dostal jsem občerstvení, a Jirka vytáhl stroj a že pojede se mnou. Paráda. Vytáhl mě přes Pardubice a mimo hlavní tahy směr můj další cíl, Opočno. Odtud to byl kousek do Dobrušky s krásným náměstím a domkem F.L.Věka / Heka/. Počasí nám přálo a tak jsme už rozepínali větráky bund a kalhot. Zamířili jsme dle mého plánu do Nového města nad Metují. Jirka se se mnou rozloučil a vyrazil domů. Když jsem mu předtím řekl můj další program, říkal, že zváží, jestli za mnou v pátek přijede a dáme spolu Červenohorské sedlo.

Jirka Guzin je borec, letos mu bude jednasedmdesát a je to excelentní „ jezdič“ , jak o sobě říká.

Já jsem se ubytoval a ještě vyrazil na prohlídku místního zámku. Hezká prohlídka se stopami architekta Jurkoviče včetně zahradního mostu. Vzpomínka na mládí- expozice Velorex v přízemí nádvoří, volně přístupno. Vždyť v tomto městě vznikly a vyráběly se/ hadraplány/.Pak mi nedalo a odbočil jsem do pět kilometrů vzdáleného Pekla. Silnice příšerná, po něčem tak rozbitém pod příkrovem listnáčů jsem dlouho nejel. Na konci milé překvapení, krásná dřevěná restauračka a útulna z dílny opět Dušana Jurkoviče.

Večer nebyl špatný, spal jsem nad vinotékou, vedle restaurace. Prima. U skleničky veltlínu jsem si večer promyslel cestu na další den.

Den 2.

Ráno tedy směr Dobrošov a jeho pevnostní opevnění. Parkoviště daleko, dal jsem to až k návštěvnickému centru. Krásné počasí , nádherná viditelnost Krkonoš se zbytky sněhu a Sněžky. Prošel jsem se k jednomu z dalších srubů.         

A pak již přes malý přechod v Olešnici v Orlických horách do Polska . Projel jsem na hlavní kopcovitou 8 a nakoukl do lázní Duszniky Zdroj.  Okoukl místní lázničky a krásnou budovu muzea výroby papíru. Vrátil jsem se na kopec a odbočil na stranu Orlických hor v Polsku. Po krásné zatáčkovité 389 jsem projel stále rostoucím horským střediskem Zieleniec. Pěkné silničky, krásná příroda, dobrý povrch, prakticky nulový provoz. A pak již po silnici bez čísla po polské straně co nejblíže hranici až k hraničnímu přechodu a do Králík. Tuto cestu doporučuji. Dobrý povrch vozovky, prakticky nulový provoz, krásná příroda. Za čtyřicet minut jízdy jsem nepotkal jedoucí auto, jen jako zjevení dvojici protijedoucích policajtů na báwech. Asi si tam zdokonalovali jízdu nebo jeli dělat doprovod nějakému potentátovi, který tam má chalupu. Nic jiného mě nenapadá.

    V Králíkách na hezkém náměstí hospoda zavřená, a tak jsem to vzal omrknout na Dolní Moravu. Místo plné řady atrakcí. Stezka v korunách stromů, nová vysutá lávka přes údolí, bobové dráhy , poblíž vojenské sruby, a já nevím co ještě. Chce to čas a velké peníze. Polévka v místní restauraci – výborná kulajda ale za pětasedmdesát korun. Cena nic moc. A to nemluvím o atrakcích.

No, přece jen občerstven jsem vyrazil do Hanušovic. Nakoukl k pivovaru Holba, do muzea jsem nešel. Pak jsem zvážil další cestu a vydal se do Branné, kde jsem si projel trasu Kolštejnského okruhu, kde jezdí závody veteráni, nyní o cenu nezapomenutelného Václava Paruse. To byl pan jezdec a vypravěč ! No a dál přes Ramzovou do Jeseníku.  Tam jsem si jen vyjel do krásné přírody a hurá na Červenohorské sedlo. Pěkné svezení. Ubytoval jsem se v Loučné a vyrazil do Velkých Losin na koupačku do nového termálního aqua centra. A pak na ubytování přes Maršíkov, kde je krásný dřevěný kostel sv. Michala, údajně nejstarší lidová stavba na Moravě.

Doplnil jsem tekutiny dobrou Holbou, Jirka Guzin potvrdil, že ráno v devět bude u mě. Měl to sem 150 kilometrů. Prostě jezdič !

Den 3.                                

Ráno jsem sjel na kafe na pumpu, dotankoval a již před devátou u mého ubytka brblalo báwo. Prostě staré škola. Když v devět, přijedu alespoň o pět minut dřív. Já byl již připraven, a tak hurá na červenohorské sedlo, tentokrát s doprovodem a z druhé strany. Bylo to super. Široká silnice mi umožňovala, tak jako včera,že jsem nemusel moc ubírat a vyšlápli jsem to celkem hezky. Pak ještě na kafe s dortíkem přes kopečky do Karlovy Studánky. Pohled na hotel z filmu S tebou mě baví svět mně vždycky udělá z pusy rohlík.

Jirka se pak vydal směrem domů a já odbočil na Bruntál. Zastavil jsem se u lávové řeky a přehrady Slezská Harta, popovídal s majitelem aprílky u zámku Hradec nad Moravicí, jak je obtížné dostat z Polska zpět ukradeno u motorku.

A pak hurá fofrem do Kopřivnice, do nového muzea nákladních vozidel. Z bývalé kovárny tatrovky zbudováno za nemalého přispění unie krásné muzeum s přilehlou přívětivou restaurací. Muzeum doporučuji. Krásně uspořádané, krásné exponáty.

 Doplňkovou výstavou je i malá expozice historických motorek. Shlédnout můžete Jawu přezdívanou "rumpál", nebo i závodní dvěpade Antonína Vitvara.

 Pak jsem zajel ještě do městečka štramberských uší, Štramberku s vyhlášenou růrou-kulatou věží.

Bylo již příšerné vedro, a tak jsem uháněl do chladu Beskyd, na Pustevny. Na parkovišti jsem se setkal s partou kluků motorkářů z Podorlicka, kteří vyrazili na pravidelný výlet na starších mašinách s dodávkou v zádech. Už jsme se viděli v Kopřivnici, ale myslel jsem , že jsou to skútraři. Nádherně vyzdobené a opravené Jurkovičovy stavby. Krásný rozhled. Jen ta konečná lanovky. No, mně se to fakt na tomto místě nelíbí. Nebyl jsem nějak ok, tak jsem se k Radegastovi ani nevydával. Ubytování jsem si zajistil ve Valašské Bystřici, kousek za Rožnovem, kam jsem se chystal v sobotu na skůtrsraz  Po Valašsku na skůtru.

Halušky jsem tentokrát zalil Radegastem dvanáctkou. Taky dobrá. V noci měla přijít bouře, tak jsem očekával, co se bude zítra dít.

Den 4.

Tentokrát se snídaní. 8 kilometrů do Rožnova, kde se již začaly sjíždět skútry, ale semtam i tříkolky, sajdy a jiná monstra. Sjíždělo se to hodně po celých skupinách, třeba Skútr banda ze severní Moravy byla nekonečná kolona skůtrů s patřičným haló, vlajkami a klaksony.

To bych nebyl na Valašsku, abych neochutnal makový frgál. Kolem poledne nám sprchlo, ale taneční vložka a vystoupení mistryně čr v pole dance bylo již zážitkem bez deště.

A pak spanilá jízda, bez deště, tentokrát přes Soláň, Velké Karlovice, slovenský Makov a Horní Bečvu do kempu v Rožnově. No, odhadem tak kolem pěti set účastníků. Pecka. Trošku jsem se občerstvil, a když se nic nedělo a až v pět začala jízda, kdo nejpomaleji, vydal jsem se na ubytování. Brzy jsem zalezl.

Den 5.

Cesta domů. V Praze návštěva, a tak jsem chtěl využít brzkého probuzení, slušného počasí a volných silnic. Vyrazil jsem před sedmou. Jel jsem mimo dálnice. V Olomouci dotankoval a dal snídani na pumpě, pak ještě jedno tankování a hezky domů, z Litomyšle přes Chrudim k Čáslavi a po staré kolínské. V Praze jsem byl před polednem u prostřeného stolu.

Závěr: Překvapily mě silnice se slušných povrchem v Polsku, nepřekvapily některé záplatovky u nás. Bylo to prima, počasí až na kousek dne v sobotu super, příroda kouzelná, prostě kochačka. Po Valašsku na skůtru je fakt velká akce. Byli i Němci, Poláci a Slováci.

PS: v sobotu jsem se zázračně uzdravil a v v devět jsme již s kámošem Zdeňkem stáli na nádvoří Valdštejnského paláce a procházeli se Valdštejnskou zahradou. No pecka místo odjezdu Skútršňůry. Šňůra po Praze je jako vždy zážitkem. Jinak s převážnou přízní obyvatel a návštěvníků jsem se setkal na Valašsku i v Praze, v Praze byli trochu nervózní někteří plechovkáři.Jinak je to prima vidět mávající a smějící se lidi.  Prostě každé setkání má své a organizátorům dík za uspořádání takových akcí.

Takže-bylo to všechno fajn!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE