Z vysmívaného děvčátka se špatným kádrovým profilem se vypracovala v uznávanou dětskou neuroložku. Příběh Anny Švehlákové inspiruje i dnes, kdy nám snad nehrozí, že by státní úřady šikanovaly lidi jen proto, že chodí do kostela.
Anna se narodila 25. července 1955 v Gottwaldově (dnešní Zlín) Jarmile a Františkovi Švehlákovým,. Ti se nikdy netajili tím, že následují Ježíše Krista a že pravidelně, i se svými čtyřmi dětmi, navštěvují bohoslužby. „Když jsem se rodičů později ptala, jak tuto dobu vnímali, říkali, že poslouchali proces se Slánským a že tomu nechtěli věřit. Že se jim zdálo, že to nemůže být pravda. A že se skutečně báli. Ve Zlíně se zatýkalo, lidi byli sledováni na ulici,“ líčí Anna Švehláková.
V kontextu doby byl postoj jejích rodičů odvážný a pevný, neboť pronásledování katolické církve v Československu nabralo na síle právě v 50. letech, kdy docházelo k justičním i méně institucializovaným vraždám, vězení či mučení skutečných nebo i domnělých odpůrců režimu. A pokud hned nešlo o mříže či oprátku, stačila šikana, kdy například děti křesťanů nesměly studovat střední a vysoké školy.
Ve vesmíru žádný Bůh není
Anna arogancí panujícího režimu zažila na vlastní kůži už ve třetí třídě základní školy. „Měli jsme třídní učitelku, zažranou komunistku. My jsme byly ve třídě jenom dvě děti, co chodily do náboženství. A ona si vždy našla nějakou možnost, abych místo do náboženství chodila pomáhat do kabinetu. Byla jsem z toho nadšená, nerozuměla jsem tomu, vždyť které dítě se jen tak podívá do kabinetu! Když se moje maminka dozvěděla, že hodiny náboženství trávím u paní učitelky v kabinetu, šla do školy a řekla, že si přeje, ať na náboženství chodím.
A tehdy začal tak trochu teror,“ říká Anna Švehláková. Nejednou se stalo, že ji učitelka postavila před celou třídu a řekla: „Děti, Švehláková chodí do kostela, ale kosmonauti už dávno zjistili, že ve vesmíru žádný Bůh není. Děti, smějte se jí!“ A děti se smály.
O dva roky později dostala Anna svoji první a jedinou trojku na vysvědčení – z výtvarné výchovy: „Tehdy mi řekli, že Švehlákovi [do stejné školy již tehdy chodili Annini mladší bratři] jsou ostudou celé základky a ředitel si zavolal moji maminku a říkal, že pokud budeme chodit na náboženství, ani jeden z nás se nedostane na vysokou školu. A maminka mu na to řekla, že všechny její děti na náboženství chodit budou.“
Možná bude válka, Aničko
Koncem 60. let se situace začala zlepšovat. Blížilo se období Pražského jara a s ním i celkové uvolnění poměrů. Lidé se mohli svobodněji nadechnout. Anna v roce 1968 chodila do sedmé třídy. Učitelé začali žáky oslovovat křestními jmény a Anně se již nikdo pro její víru neposmíval.
Když v květnu téhož roku (29. května – 1. června 1968) probíhalo zasedání ÚV KSČ, kde se jednalo o současné politické situaci a kde se střetly dvě rozdílné politické linie – liberální Dubčekova a ortodoxní Biľakova, Švehlákovi to doma napjatě sledovali: „Měli jsme doma dráťák [rozhlas po drátě]. Naši o tom mluvili, všichni o tom mluvili. Pamatuji, jak jsem stála na zahrádce před domem, tatínek tam za mnou přišel a já se ho ptala: ‚Tati, co by se mohlo asi tak stát, když teď o tom všichni lidi mluví?‘ A on říkal: ‚Víš, oni by nás mohli obsadit jako tehdy Maďary.”
Letní prázdniny téhož roku trávila Anna u strýce a tety v Ostravě, kde jim pomáhala starat se o jejich tříleté dítě. Teta byla čerstvě po dalším porodu a pomoc třináctileté slečny se hodila.
„Toho jednadvacátého šel strýc brzy ráno do práce. Když jsem se vzbudila, našla jsem tetu, jak pláče v kuchyni. Říkala: ‚Aničko, mám strašný strach, bude válka.‘“
Anna se tetu snažila uklidnit tím, že to není možné, když předtím v roce 1945 Sověti Československo osvobodili. „Ale pak už bylo slyšet dunění letadel. Děti plakaly, teta plakala a já jsem plakala také. Byly jsme tam na to dvě, jedna ženská v šestinedělí a druhá – holka, co ničemu nerozumí – a brečely jsme, že bude válka,“ vzpomíná Anna Švehláková na den, kdy byla zdánlivá suverenita Československa převálcována pásy sovětských tanků.
Víru také neopustil a šířil ilegální náboženskou literaturu
Když byl Pavel Záleský (1955) ještě malý chlapec, byl jeho otec odsouzen za protistátní činnost. Záleský koncem 70. let začal opisovat a rozmnožovat ilegální náboženskou literaturu, čímž se dostal do hledáčku StB. Podepsal Chartu 77. V Otrokovicích, kde žil, se seznámil s Augustinem Navrátilem, jedním z nejvýznamnějších představitelů katolického disentu. Vydávali spolu časopis Křesťanské obzory.
S náboženskou otázkou je vyrovnána
Když se Anna během roku 1970 hlásila na gymnázium, přijali ji i přes její mizerný kádrový profil. Proces normalizačního utažení šroubů byl zatím na začátku. Zemí ještě stále rezonovala solidarita i nádech svobody, jenž přinesl konec předchozí dekády. „Ale už začínalo přituhovat. Náš ředitel byl profesor Šamánek starší, nepříjemný, protivný, zlý. S hladkým úsměvem na tváři ty děcka terorizoval – třeba ty, co měli dlouhé vlasy. Některé osobně stříhal. Byl všude, a nikde. Myslím, že to byl vnitřně zlý člověk,“ vzpomíná Anna Švehláková na gymnaziální dobu, která pro ni skončila maturitou se samými výbornými.
Pamětnici bezesporu tehdy přitížil i fakt, že její otec po srpnové okupaci roku vystoupil z Komunistické strany –vedle toho, že celý život zůstával praktikujícím katolíkem, stal se po roce 1948 i členem KSČ. „Tatínek o tom nikdy nechtěl mluvit, ale myslím, že se prostě potom bál ze strany vystoupit,“ líčí Anna Švehláková. Pomyslnou poslední kapkou se u otce stala právě invaze vojsk Varšavské smlouvy. To nadané studentce samozřejmě z hlediska tehdejšího kádrového posudku značně přitížilo.
Měla ale štěstí na třídního učitele. Když od něj měla dostat posudek ke studiu na vysněnou lékařskou fakultu, zavolal si ji a řekl, že o ní leccos ví, ale že si nevezme na svědomí zkazit tak výtečné studentce život. A připsal jí do posudku, že je s náboženskou otázkou vyrovnána ve prospěch režimu.
Kdo nemusí vědět, nesmí vědět
Anna nastoupila medicínu na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně. Našla si tu podobně smýšlející přátele. Místo do povinné filosofie marxismu-leninismu se ponořila do studia děl Tomáše Akvinského. Začala navštěvovat ilegální teologické kurzy pro laiky, kde přednášel legendární kněz, filosof a historik umění Josef Zvěřina. Akce se odehrávaly v přísně konspiračním duchu. Platilo pravidlo: „Kdo nemusí vědět, nesmí vědět.“
Anna vzpomíná, jak se na konci 80. let vypravila na tajné setkání katolíků kdesi v Krušných horách: „To bylo dobrodružné. Měli jsme tam od nás jet dva – a jenom ten můj kamarád věděl, kde to přesně je. Protože nestihl vlak, jela jsem sama. Věděla jsem jenom, kde mám vystoupit, to bylo celé. A věděla jsem, že to tam bude maskované za nějakou letní brigádu. Dvě hodiny jsem musela jít pěšky, měla jsem strach, že za mnou někdo jde, že mne někdo lapí. Vyděšená jsem došla ke kostelu, kde měla být fara. Nakonec jsem to trefila podle toho, kde bylo před dveřmi hodně bot,“ usmívá se Anna Švehláková.
Poté, co v roce 1980 promovala, nastoupila Anna jako dětská lékařka v gottwaldovské nemocnici. Za další tři roky ji přeložili do malého městečka Brumova na kraji okresu. Až po sametové revoluci se dozvěděla, že tehdejší primář dostal příkaz: „Buďto půjde Švehláková do Brumova, anebo vy z nemocnice.“
Maminka byla z Magora nadšená
Anna se v roce 1989 vrátila do Gottwaldova. Rozhodla se, že si udělá atestaci na dětskou neurologii. Zde ji také zastihly události sametové revoluce.
O tom, že se komunistický režim v Československu hroutí, se dozvěděla z rádia v autobuse, který ji vezl na další ilegální setkání věřících. Když uslyšela zprávu, že během demonstrace měl zemřít student, rozhodla se, že se okamžitě vrátí domů, aby se zapojila do revolučního dění – šířením letáků a informací o tom, co se ve společnosti aktuálně děje. „A potom to dopadlo, jak víme, že to dopadlo,“ usmívá se Anna Švehláková.
Výraznou kapitolu v Annině životě představuje setkání se třemi osobnostmi undergroundu, které se staly jejími přáteli – básníky Pavlem Zajíčkem, Ivanem Martinem Jirousem a Jaroslavem Erikem Fričem. S posledním jmenovaným navázala silný vztah a na počátku 90. let, když J. E. Frič zakládal vydavatelství Vetus Via, Anna se podílela na chodu redakce.
„Magor [Ivan Martin Jirous] byl člověk velmi křehký. Zraněný, ale i zraňující. Zároveň obrovsky něžný se silným uměleckým citem. Měli jsme se hodně rádi. Když u nás poprvé spal, měla jsem hrůzu z toho, že se mi doma ožere, poblije a bude se vysvlékat. Moje maminka měla tehdy devadesát a já se bála, co z jejich setkání vzejde.“
„Dopadlo to krásně. Martin ráno zašel do nonstopu, kde si dal vodku, pivo, vodku a pivo a pak donesl k snídani koblihy. Maminka z něj byla nadšená.“
Tak Anna Švehláková vzpomíná na undergroundového bouřliváka. „Pavel Zajíček byl z těchhle tří nejkřehčí. Velký introvert. Někdy jsme jenom seděli na kopci a mlčeli. Měli jsme se tiše rádi. A s Erikem to bylo přátelství na celý život. U mě doma vznikly některé jeho básně. Když umíral a byl na tom zdravotně zle, půl roku prožil u nás doma.“
Když se v závěru nahrávky Anna Švehláková.ohlíží za dobou komunistické totality a jejím dopadem na společnost, zmiňuje výrok svého oblíbeného Tomáše Akvinského: „Jakkoli se zlo množí, nikdy nemůže vstřebat celé dobro.“