30 let v tísni Šimona Pánka

Rozhovor se zakladatelem nadace Člověk v tísni o práci v extrémních podmínkách, smrti i naději uprostřed sutin a o tom, jak to celé kdysi začalo.

Václav Havel jej před lety veřejně označil za ideálního příštího prezidenta. Pro pevnost v názorech, znalost jazyků, charisma, schopnost mluvit spatra. I proto, že na rozdíl od dosavadních nájemníků Pražského hradu ho už téměř nepoznamenal komunismus. Ale především, jak Havel vypíchl v roce 2010 v Respektu: „Je dlouho obecně znám jako jeden z vůdců studentů v revoluční době a dobu, která od té doby uběhla, strávil především budováním a prací nejdůležitější české nadace Člověk v tísni, působící dnes na celé planetě a schopné leckdy někde pomáhat víc než sám stát.“ Jak se to celé přihodilo? Šimona Pánka v profilovém rozhovoru pro Neovlivní.cz zpovídá skutečný insider; přítel, který u všeho podstatného v posledních třiceti letech nechyběl – novinář a publicista Jan Pergler.

Poprvé jsem Šimona Pánka potkal v pondělí 20. listopadu 1989 na Albertově před Přírodovědeckou fakultou, kde jsme oba studovali. Vylezl tehdy na popelnici a řekl, že začala studentská stávka. Pak jsem ho vídal jen v televizi při jednání Občanského fóra.

Na svou alma mater se vrátil na Štědrý den roku 1989, aby si s námi připil na vítězství revoluce. V té době mělo Československo nekomunistickou vládu a na Pražském hradě se už skoro chystala inaugurace nového prezidenta. Po skončení stávky se zapojil do volební kampaně, severní Moravu objížděl s tehdejším lídrem OF Václavem Klausem. Na jaře roku 1992 vstoupil do redakce Lidových novin, kde jsme se znovu potkali, aby s Jaromírem Štětinou založil sbírku na pomoc Náhornímu Karabachu. Byl to prvopočátek organizace Člověk v tísni, která se z malé redakční kuchyňky rozrostla za třicet let na největší nevládní organizaci ve střední a východní Evropě s 2000 zaměstnanci a několikamiliardovým ročním obratem.

„Na začátku to byla parta dobrovolníků, bohatýrská doba, dobrodružství a trochu punk. Kdyby se naši dnešní zaměstnanci chovali bezpečnostně tak rizikově, jako jsme se chovali my v 90. letech, tak bych je musel vyhodit pro flagrantní porušení základních bezpečnostních pravidel,“ dodává s úsměvem Šimon Pánek.

Neo: Na začátku jsme si řekli, že někam pojedeme, a jeli jsme. Bylo to hodně živelné. Když jsme vezli sanitky do Mostaru, tak jsme pokutu dostali málem už v Ječné ulici. To na tom ale bylo sexy, ne?

Bylo to strašně zajímavé, včetně toho punku a určité svobody. Ale to je právě možné jen v té první fázi, kdy o sobě všichni vědí, navzájem si ručí. Předpokládám, že kdyby tehdy někdo z nás přišel o život, tak by to nikdo ostatním nedával za vinu. Kdyby dneska někdo z našich lidí přišel o život, tak nám to velmi pravděpodobně budou pozůstalí dávat za vinu a možná se s námi budou soudit. Zcela legitimně budou chtít vědět, jestli jsme udělali jako zaměstnavatel všechno, abychom takové situaci předešli. To je obrovská změna.

Neo: Co by dnes Šimon Pánek už neudělal?

Já ty špatné věci naštěstí zapomínám. Ale na začátku jsme riskovali dlouhými přejezdy, přejížděli jsme z jedné strany konfliktu na druhou, protože jsme chtěli strašně porozumět té válce, šli jsme se na ni „podívat“. Z pohledu našich dnešních bezpečnostních pravidel je to naprosto nepřípustné, protože člověk zbytečně riskuje. Jeho výkonem práce není porozumět válce, ale pomáhat a distribuovat pomoc potřebným. Nebereme zaměstnance do práce proto, aby poznali válku a pochopili ji, ale aby řídili své projekty.

Neo: Dnešní ředitel Pánek by mě tedy okamžitě vyhodil za policejní plácačku, kterou jsme si „vypůjčili“ na stanovišti bosenskochorvatské armády a která je dodnes součástí válečných artefaktů Člověka v tísni?

Určitě. Nebo za ten nábojový pás do protileteckého kulometu, co jsme z Bosny přivezli. Na místě bych tě musel vyhodit. Tehdy to ale samozřejmě bylo možné.

Neo: Bylo to možné, protože ta válka byla jiná, nebo že jsme podceňovali rizika?

Protože jsme byli malá parta dobrovolníků, kde si každý dělá tak trochu, co chce, ručí tak trochu sám za sebe.

Neo: Měli jsme tak trochu štěstí.

Stoprocentně. My jsme navíc ještě k té pomoci trochu novinařili, což je dneska také nepřípustné. Pamatuji si, jak nás vzali na srbskou stranu Sarajeva a já tam natáčel na kameru ty srbské checkpointy. Pak nás sebrali, někdo nahlásil, že tam něco natáčíme. Než nás vojáci odvedli k výslechu, v poslední chvíli jsem vymazal všechny záběry v kameře. To jsou situace, kdy mohlo jít o život. Když dneska čtu, že Rusové zastřelili litevského filmaře jen na základě toho, že měl otlačené rameno od baťohu a oni si mysleli, že je to od zbraně…

Neo: A změnily se ty války?

Já už dlouho v žádné válce nebyl. Myslím ale, že se nezměnily. V Bosně před třiceti lety přišla o život spousta novinářů. A někteří byli také zastřeleni na checkpointech. Takže to není nic nového.

Neo: Ale útoky proti humanitárním organizacím v takové míře nebyly, ne?

To se změnilo. Bezpečnost pro humanitární organizace se strašně zhoršila. Především v celém regionu Blízkého východu, kde za posledních deset let výrazně vzrostlo napětí, objevily se různé islamistické skupiny napojené na Islámský stát. Trochu tomu napomohl i koncept pomoci americké armády v Iráku a v Afghánistánu, kde vedle stavby mostů a silnic zajišťovala armáda i humanitární pomoc. Tím se setřel rozdíl mezi vojáky a humanitárními organizacemi, alespoň v očích extremistů. Kromě standardních nebezpečí, že je zabije raketa, která přiletí z dálky, že vjedou na minu, že se nabourají, protože se tam jezdí divoce bez pravidel po rozbitých silnicích, tak v posledních letech přibyly cílené únosy, vraždy humanitárních pracovníků. V posledních letech řešíme bezpečnost víc a víc. Máme mezinárodní konzultační firmu, která nám radí s bezpečnostními problémy v nejožehavějších teritoriích.

Pamatuji si, jak bylo na začátku mise v Afghánistánu skvělé mít na autě vlajku Člověka v tísni, protože tam všichni mezinárodní pomoc vítali. Takových pět deset let zpátky jsme se začali pohybovat po Afghánistánu v otlučených a neoznačených autech. V tom je to jiné.

Neo: Prvopočátek Člověka v tísni není v kuchyňce Lidových novin, ale už před revolucí, v době tvých studentských cest do Sovětského svazu.

Když nám bylo šestnáct sedmnáct, chtěli jsme s kamarády strašně cestovat. Znali jsme knížky Mirka Štětiny a strašně se nám líbily ty dobrodružné výpravy. V telefonním seznamu jsme si našli jeho číslo a řekli mu, že bychom se s ním chtěli poradit, jak máme cestovat. Hned nás pozval do svého sídlištního bytu; tehdy ještě chodil o holi, protože byl po velkém úrazu páteře v Íránu. Rozevřel atlas a vysvětloval nám, co by se dalo dělat. Pro nás to byla velká vzpruha, navíc jsme se seznámili s naším guru. Od té doby jsme se s Mirkem tu a tam potkávali.

V roce 1987 jsme vyrazili s kamarády na Kavkaz, trochu jsme lezli po horách, přešli jsme do Gruzie přes Kavkazský hřeben a z Gruzie jsme jeli do Arménie. Chtěli jsme poznat kolébku křesťanství a prastarou kulturu, strašně nám tam bylo dobře. Lidé byli otevření, skvěle reagovali na Čechy. Neustále nám opakovali, že máme podobný osud, jako že jsme taky pod vládou Moskvy. Mluvili jsme rusky, ale přitom to nebyl ten Sovětský svaz. O rok později jsme seděli v Praze v nějaké hospodě, koukali na záběry ze zemětřesení v Arménii a bylo nám smutno.

Neo: Televize vysílala záběry z nějaké katastrofy ze Sovětského svazu?

No právě. Zveřejnili je, na rozdíl od jiných podobných situací předtím. Bylo vidět, jaká to je tragédie. A další nevídaná věc byla, že tehdejší generální tajemník Michail Gorbačov požádal svět o pomoc. Nejenom své satelity, ale celý svět. Bylo to vůbec poprvé. A začala tam směřovat pomoc z Francie, z USA, dokonce i z Rumunska. Jen tady se nic nedělo. Tak jsme si řekli, že se musí něco udělat. Druhý den jsme jeli na sovětské velvyslanectví.

Neo: Parta studentů se vypraví na konci 80. let na sovětskou ambasádu?

Jo, nesmíš zapomínat, že sovětská ambasáda byla v té době méně zatvrdlá, než jaké panovaly poměry v Československu. V SSSR již začala perestrojka, částečně byla zrušena cenzura. Tak jsme se doklepali, dozvonili na nějakého druhého tajemníka, takový vysoký chlápek to byl, jméno jsem zapomněl. Normálně jsme před něj nakráčeli, že jsme studenti, chceme udělat sbírku a od něj potřebujeme pomoc s přepravou. Požádali jsme, aby Aeroflot naši sbírku přepravil do Arménie. A on na to kývl. Z Bubenče jsme rovnou odjeli do Československé televize, zase jsme zaklepali na dveře zpravodajství a řekli jim, že jsme založili sbírku a potřebujeme to odvysílat. Vzali nás rovnou do studia. Pamatuji si, že jsem měl takový šedivý svetr, co mi upletla babička, a v tom svetru jsem vyhlásil, že jsme založili sbírku pro Arménii. Měli jsme sídlo v Kotvě, protože někdo z mých kamarádů znal někoho z místní organizace SSM Kotva.

Neo: Tam byla kasička?

Nene, nesbírali jsme peníze. To jsme si netroufli. Sbírali jsme teplé oblečení, spacáky a deky. Během dne tam stály fronty lidí, kteří chtěli pomáhat, objevili se první dobrovolníci. Učebnicový příklad akce občanské společnosti bez nějaké organizace, struktury.

Jenže zájem o pomoc byl tak velký, že dobrovolníci ten nápor nezvládali, tak jsme zavolali naproti do vojenské posádky, dnešního Palladia, aby nám pomohli vojáci. Za hodinu přišlo pytlovat deset vojáků. Vlastně šlo všechno strašně snadno, lidé viděli hrůzu v televizi, mohli udělat něco prospěšného, tak se přidávali. Myslím, že bylo důležité, že sbírka byla spontánní, že ji nevyhlásil žádný Ústřední výbor. Ten den, kdy jsme vyhlásili sbírku, 10. prosince 1988, se konala povolená demonstrace na Škroupově náměstí. Stáli jsme tam s takovým improvizovaným plakátem s nápisem Pomozte Arménii. Svobodná Evropa večer ohlásila, že vzniká nová iniciativa Pomozte Arménii. Nějak to všechno zaklaplo. Doba nebyla tak utažená jako deset let předtím, byť režim proti občanům pořád bojoval. Ale vznikaly různé studentské spolky, environmentální skupiny, ožívala občanská společnost. Mirek Štětina okamžitě dal dohromady filmový štáb, on má ten instinkt, naplnili avii pomocí a vyrazili. Ale já jsem s nimi nejel, do auta jsem se už nevešel. Vlastně jsem z toho nic neviděl, byl jsem v Arménii až po roce 1989.

Neo: První zkušenost s humanitární pomocí?

Určitě. Zkušenost, že se to dá udělat, že lidé chtějí pomáhat. Je důležité jim dát možnost. Ten pocit, že nic není problém – ochotní lidé, vojáci, doprava.

My jsme samozřejmě neměli vůbec nic promyšlené. Najednou jsme zjistili, že na schodišti v Kotvě, kde se ty dary skládaly, je obrovské množství materiálu, ale vůbec jsme nevěděli, jak ho dostat na letiště. Znovu jsme ale zašli do televize a odvysílali výzvu, že potřebujeme náklaďáky. Druhý den stála v Revoluční ulici fronta nákladních aut. Poslaly je samozřejmě tehdejší národní podniky, nebylo v tom žádné soukromé rozhodnutí, ale i tak byla ochota pomáhat obrovská.

O rok později, už v době revoluce, jsme 25. listopadu 1989 odvezli letecky pomoc do Rumunska. Bylo to v době, kdy se ještě v části Bukurešti střílelo, přestože Ceaușescu byl už mrtvý.

Na jaře 1990 začaly první větší konflikty mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Nakoupili jsme nějaké věci a vypravili vagón pro moskevský Červený kříž, který se staral v Moskvě o uprchlíky z Karabachu. Peníze na tuhle pomoc jsme našli na kontě Národní fronty, původně byly určeny na pomoc Arménii.

Neo: A pak už byla sbírka SOS Karabach?

Jasně. Na jaře 1992 mi Štětina zavolal z Moskvy, že se právě vrátil z Náhorního Karabachu a že musíme vyhlásit sbírku na pomoc Karabachu. Volal pár kamarádům, říkal, že to domluvil v Lidových novinách, pro které v té době psal jako zahraniční zpravodaj z Moskvy. „Lidovky nám dají místnost, budou to podporovat v novinách, půjčí nám konto.“ A zavolal rovnou také do Československé televize, oznámil jim založení sbírky a dal tam moje telefonní číslo. Dneska by bylo nemyslitelné, že se míchají peníze na pomoc s korporátními penězi na jednom účtu. Tehdy ale žádný sbírkový zákon ještě neexistoval, všechno bylo na důvěru.

Rozběhli jsme to. Přestože Náhorní Karabach byla naprosto neznámá enkláva, odezva byla opět silná, vybrali jsme asi milion, což stačilo na nákup humanitárního nákladu. Letadlo zapůjčila armáda a do Jerevanu jsme odletěli v květnu, odtud pak po zemi do Karabachu.

Pak začala válka v Bosně, do Lidovek přišel Igor Blaževič a přesvědčoval nás, abychom začali dělat něco pro Bosnu. My jsme ale říkali, že musíme dělat Karabach. Začínali jsme, chyběla nám schopnost dělat více věcí najednou. A tak Igor zůstal a rozběhly se programy na pomoc Bosně. Rozjíždělo se to organicky, byli jsme pořád dobrovolníci.

Neo: Pokud si pamatuji, tak před Bosnou byla ještě sbírka SOS Somálsko…

Ano, už tehdy obrovská humanitární katastrofa. Tak jsme tam s Mirkem odjeli, abychom zjistili víc. Psali jsme odtamtud články, vybírali peníze, abychom mohli vypravit lodní kontejner věcí, které na místě potřeboval švýcarský Červený kříž. Bylo to na přelomu roku 1992 a 1993. Pamatuji si, že jsme z keňské Mombasy do západosomálského města Belet Huen odlétali přesně 31. prosince 1992, zatímco tady se rozpadala republika. Mirek šel do duty free koupit flašku whisky, ale řekli mu, že mají zavřeno, vrátil se s prázdnou. Zašel jsem do obchodu a nejdříve mě také vyhodili, ale argumentoval jsem, že jsem ze země, která se právě rozpadá. Ten prodavač na mě koukl a řekl: „Come in.“ Koupil jsem lahev whisky a připili jsme si na neexistující Československo. Odletěli jsme do Somálska, kde jsme strávili pár dní na několika stanicích Červeného kříže. Po návratu ze Somálska velmi rychle začala první sbírka na Bosnu, odjížděly první kamiony na pomoc obleženému Sarajevu.

Neo: Nastoupil jsi jako dobrovolník na pomoc Karabachu, zůstal jsi tam přes somálskou sbírku a hned začala sbírka na Bosnu. Pořád jako dobrovolník?

Tehdy se žilo jinak.Měl jsem nějaké honoráře z Lidovek za články, na cesty jsem dostal diety, možná občas Mirek zařídil prémii. Ale těch peněz nebylo potřeba tolik. Navíc jsem v té době ještě studoval školu, dostával jsem přídavky na děti, protože jsem žil sám, něco od rodičů.

Neo: V Somálsku jste si poprvé sáhli na smrt, když po vašem odjezdu vyrabovali jednu stanici Červeného kříže a zabili tam jejich pracovníka. Uvědomoval sis tam něco jako strach?

Asi den nebo dva po našem odjezdu přepadli stanici rebelové, nechali šéfa mise otevřít sejf, vybrali z něho všechny peníze a toho kluka na místě zastřelili. Normální kriminální čin. Ve válkách kriminalita strmě roste a nebezpečí je leckdy větší než samotné válečné aktivity. Přepadení, únosy, ozbrojené loupeže, což se v Somálsku běžně děje několik desetiletí.

Neo: Byl to první kontakt se smrtí?

Neřekl bych, protože Karabach v roce 1992 byl docela drsný zážitek. V Náhorním Karabachu hořely vesnice, létaly tam rakety, na ulicích ležely mrtvoly zabitých Ázerbájdžánců. Karabach byl hustej. Somálsko bylo jiné. Byli tam samozřejmě místní warlordi, kteří měli občas mezi sebou potyčky o území. Ale vesměs se to nedotýkalo humanitárních pracovníků. S nimi se snažili warlordi dohodnout, aby pomáhali zrovna v jejich kraji.

Neo: S warlordy žiješ posledních třicet let. Byli v Bosně, v Afghánistánu, jsou v Doněcku, Luhansku, do jisté míry mezi ně patří barmská junta…

V Afghánistánu byla poměrně hustá síť warlordů. Byli od malé vesnice přes větší města až na úrovni větších územních celků.

Neo: Musíš s nimi sedět u jednoho stolu?

Mně se to už tolik nestává, naposledy jsem s rádoby náčelníky, warlordy, jednal v roce 2015, když nám v severním Afghánistánu povraždili devět zaměstnanců. Hned jsem tam odjel, sešel jsem se s rodinami těch mrtvých, s armádou, tajnou službou a se dvěma významnými warlordy na severu Afghánistánu. Chtěl jsem přispět k tomu, aby se vyšetřilo, kdo za útokem stojí.

Jinak ale nemám problém sednout si s nimi k jednomu stolu. Člověk si musí zachovat vnitřní integritu, nedělat s nimi dohody, nepřekračovat základní humanitární pravidla, nejít s nimi na kompromisy, neslibovat jim část pomoci, držet se principů, které jsou definovány Červeným křížem. Pokud se tato pravidla dodrží, tak je to součást práce.

Upřímně řečeno, my většinou nepracujeme v zemích, kde vládnou demokraticky zvolené vlády, které respektují moderní co nejširší práva jednotlivců nebo skupin. Naopak většinou pracujeme v zemích, kde mají špatně fungující, eticky a silově jinak postavenou státní strukturu a vládu, než na co jsme na Západě zvyklí. Nechtěli bychom mít takové vlády nebo takové jedince u moci, s jakými se potkáváme ve většině států, kde Člověk v tísni pracuje.

Neo: Jak se daří dodržovat ty zásady, o kterých jsi mluvil, když si všichni chtějí uzmout kus té pomoci?

Máme odpovědnost k donorům, máme odpovědnost vůči obyčejným lidem, kteří přispěli tisícovkou a jimž ses zavázal, že dopravíš pomoc k těm nejpotřebnějším. Měli jsme to tak na začátku a máme pořád. Dostat pomoc na místo. V těch počátcích to byl až fanatický imperativ. Tu a tam se stane, že část pomoci – nemyslím jen naší, ale obecně v celém humanitárním sektoru – někdo silově sebere. Pokud je potřeba volit mezi nákladem potravin a životem humanitárního pracovníka, každá organizace samozřejmě učí své zaměstnance, aby se vzdali zásilky.

Teď třeba ruští vojáci zrekvírovali část pomoci na Ukrajině, protože na ni narazili ve skladu. Od nich bych ale ani nic jiného nečekal.

Druhá věc je, že na všech takových územích jsou různé zájmové, mocenské skupiny, které zkouší různé hry. Pamatuji si, že nás v Čečensku kontaktoval muž, který si říkal místní emír. Byl součástí protiruské čečenské sítě, mírně islamistické, a chtěl po nás 10 tisíc dolarů měsíčně za ochranu. Reagovali jsme tak, že jsme zavřeli všech deset distribučních míst v dané oblasti – pomáhali jsme třeba dvaceti tisícům rodin. Za čtrnáct dní byl emisar emíra zpátky a požádal nás, abychom se do oblasti vrátili, protože místní komunita nás potřebuje a sama si to interním způsobem prosadila.

Nemusíme ale chodit do historie nebo do vzdáleného Čečenska. Před pár lety nastoupil na Ukrajině nový guvernér, na vládou kontrolované straně. Chtěl zastavit jakoukoliv pomoc na straně separatistických republik, vyhrožoval, že nám zabaví konvoje, zmrazí peníze. Přitom i ukrajinská vláda vnímala území separatistických republik za své území, lidem tam vyplácela důchody. Museli jsme si s ním sednout, vysvětlit principy naší pomoci, vysvětlit mu, jak vybíráme lidi zařazené do seznamu příjemců, že naše pomoc nejde prostřednictvím struktur separatistických republik, přestože oni na tom mají snahu marketingově se přiživit. Požádali jsme Kyjev, aby guvernérovi vysvětlil, že pomoc musí následovat potřeby lidí a že se neřídí tím, jací vojáci, jací politici které území kontrolují.

Neo: Tam, kde je válka, humanitární krize, enormně narůstá korupce. Jak se vám daří s tím bojovat? Ta příležitost je přece obrovská.

Každá situace se řeší zvlášť. Máme „zero tolerance“ vůči korupci. Jakmile ji zjistíme, končíme, zavíráme distribuční místa, propouštíme. Máme dva tisíce zaměstnanců, ve stovkách zemí nefunguje právo, policie, stát, tak se může stát, že si jednotlivci řeknou: Člověk v tísni je bohatá mezinárodní organizace, těm nevadí, když si něco vezmu pro sebe. Nejtypičtější schéma je – já ti zařídím pomoc a ty mi vrátíš nějaké peníze zpět. Zařadím vás na seznam opravy domu, vy dostanete pomoc ve výši 1000 dolarů, ale vy mi padesát dolarů z toho dáte. Máme mechanismy, jak tomu čelit, complaints postup. Zřídili jsme telefonní linky, e-maily, boxy na stěnách ve vesnici, kam mohou lidé hodit stížnost. V Sýrii, kde máme největší operaci, tam neustále řešíme nějaké complaints podněty, které posílají místní autority nebo obyčejní lidé. Dva tři lidé nepřetržitě v Sýrii zkoumají stížnosti a hlášení, jestli je na nich něco pravdy nebo ne. Masivně pracujeme na tom, aby se nám to nestávalo, ale žádný systém není dokonalý.

U místních velitelů na to člověk nesmí vůbec přistoupit. Jakmile by jednou přistoupil na nějakou korupční dohodu, tak by příště chtěli víc. Navíc se to rozkřikne a začnou chtít i další velitelé. To je prostě No go!

Neo: Stýská se ti po počátečním punku, nebo ti vyhovuje současný řád?

Považuji řád za poznanou nutnost, aby se věci daly dobře organizovat. Mám rád výsledky. O tom to je. Punk funguje v malé skupince, ale po nějaké době přestává fungovat. Chaos je dobrej v pěti deseti lidech, protože o sobě vědí a vše si řeknou, ale v padesáti nebo pěti stech lidech už chaos nemá místo. Miluju svobodu, miluju možnost improvizovat, miluju možnost řídit se vlastním úsudkem víc než nějakými standardními operačními procesy, jak tomu říkáme dnes. Ale dnes máme procesy už na všechno, protože jsme organizace o 2000 zaměstnancích. Ne všichni jsou schopni se rozhodovat jako Šimon Pánek, Igor Blaževič, Tomáš Pojar nebo Honza Mrkvička – tedy že mají instinkt, jsou chytří, rychlí, odolní a zároveň v sobě mají etickou integritu, která hlídá jednotlivá rozhodnutí. Čili řád je daň za to, že rosteme, a růst byl pro mě vždycky součástí služby.

Jestliže o sobě tvrdíme, že jsme služba, tak nemůžeme říct: Už jsme dost velcí, máme miliardové obraty, tak dál neporosteme. Takhle jsme o tom nikdy nepřemýšleli. Vždycky když se objevila potřeba, poptávka nebo krize a zároveň byla na stole možnost, jak ji pokrýt – a teď nemyslím jen finančně, ale třeba tím, že máme nápad nebo kuráž –, tak se do toho pustíme.

Někdy to chce opravdu kus odvahy, sebrat se a začít pracovat v Doněcku a v Luhansku v létě 2014 jako jedna z prvních mezinárodních organizací. Věděli jsme, že jdeme do hnusné války. Z obou stran jsme tušili tlaky, protože jsme chtěli pracovat na obou stranách fronty, protože na obou stranách jsou stejní dědečkové, babičky, nemocní, sirotci nebo vdovy s dětmi. Věděli jsme, že nás obě strany budou podezřívat, a stejně jsme do toho šli, protože kdo jiný než česká organizace, která zná prostředí postsovětského prostoru, má znalost ruštiny, se zkušenostmi z válek v Čečensku nebo Karabachu. Velikost nebo růst Člověka v tísni jsem vnímal jako součást služby. Přistupujeme k tomu s velkou pokorou, a když můžeme službu zvětšit, tak ji rozšíříme. A pak je struktura nezbytná. Ale osobně mám svobodu strašně rád.

Neo: V každé válce je někdo zlý a někdo dobrý. Jak se ti daří rozlišovat, komu pomáháš?

Nikdy jsem neměl problém rozlišovat mezi těmi, co vládnou, rozhodují, posílají vojáky na frontu, a mezi obyčejnými lidmi. Přestože podporují zrovna skupinu, která nese větší vinu za tu válku. Navíc v technice války se to pak často vyrovnává, na obou stranách se stávají excesy. Vždyť si vzpomeň, jak jsme byli ve vesnici Uzdol, ve střední Bosně, několik dní poté, co ji vyvraždili bosenští vojáci. Zabili tam starce a děti, kteří tam šli obdělat políčka a nakrmit krávy. A přitom měli Bosenci naše obrovské sympatie. Ona ukrajinská armáda to v prvních měsících předešlé války taky v některých místech mastila hlava nehlava do obytných čtvrtí.

Je potřeba si udělat odstup od politiky, vidět jednotlivé potřeby, konkrétní lidi a rozhodovat se podle jejich potřeb. Neměl jsem nikdy problém rozlišovat.

Máme ale jiný problém a s tím bojujeme i vnitřně. Děláme vedle humanitární pomoci také věci lidskoprávní, komunikační. A v okamžiku, kdy pracujeme na obou stranách konfliktu, tak se nesmíme k válce vyjadřovat. Protože naši lidé, kteří pracují v terénu, nosí na zádech stejné logo jako já tady v Praze. Teď je to vzhledem k rozsahu ruské agrese něco jiného, ale těch sedm let války na východní Ukrajině znamenalo, že jsme museli vážit každé veřejné vystoupení, každou kampaň v Bruselu nebo v Berlíně. Aby naše rétorika nezpůsobila ohrožení našich lidí v terénu. V tomhle smyslu je to těžší, ne jestli se pomáhá mamince s dítětem, která bydlí v Sarajevu na území pod správou Srbů. Ona je totiž ve stejném „shitu“ jako maminka, která žije na bosenské straně.

Neo: A kdy to tedy vlastně přestal být punk a z Člověka se stala profesionální organizace?

Žádný zlomový okamžik to asi nebyl. Na začátku to byl punk, ale velmi záhy bylo potřeba nějaké věci strukturovat. Zejména s první větší sbírkou SOS Sarajevo, na podzim 1993, která přinesla 30 milionů. V té době to byly tak velké peníze, že už to nešlo dělat jako dřív: Sebereme peníze, nakoupíme jídlo, sedneme do náklaďáků a odjedeme do války. Do Tísně nastoupil Lukáš Laichter, který byl první office manager, začal jako první zakládat šanony, abychom měli přehled. Když jsme vozili jednu dvě zásilky, tak si všichni pamatovali, kam dali papíry. Ale když vypravujete desítky kamionů, letadla, tak už to bez administrativy nejde. To byl začátek strukturování Tísně.

Velký zlom nastal kolem roku 1996, 1997, 1998. Já odešel na čas do prezidentské kanceláře na Hrad a zůstal jen jako free lance a do vedení Člověka v tísni přišel Tomáš Pojar, který s sebou přivedl Honzu Kamenického, dnešního finančního ředitele. Honza je velmi strukturovaný, technicky zaměřený člověk, kybernetický inženýr. On začal stavět systém řízení Tísně opravdu velmi strukturovaně. Od té doby organizace již mnohokrát dosáhla určitého růstu, velikosti, když už nebylo možné jen kvantitativně přidávat části nebo lidi vedle sebe v jedné rovině, ale bylo potřeba posunout a strukturovat systém řízení.

Někdy v letech 2016–2018 byla velikost organizace tak velká, že způsob rozhodování na úrovni top managementu přestal stačit. Pokud se do té doby objevila nějaká zaseklá věc mezi jednotlivými sekcemi, tak to zůstalo na mně, abych sumarizoval problém a našel průsečík. Ale v tu dobu jednotlivé sekce neměly desítky milionů korun, ale miliardu, daleko více zaměstnanců, daleko více práce a byl daleko větší tlak. A přestalo fungovat vzájemné kamarádské vnímání, bylo potřeba změnit moji pozici. Musel jsem se proměnit především já, moje role. Stal se ze mě daleko techničtěji fungující ředitel, který do rozhodování nepromítá tolik své ego, protože organizace začala být už tak velká, že nebylo možné, abych hrál tak velkou roli.

Musel jsem projít vnitřním přerodem od kluka, který vede partu kamarádů, má přirozenou autoritu, kterou všichni respektují, a dost do řízení společnosti promítá svoji kulturu, svou představu, svůj způsob práce a komunikace, k někomu, kdo pochopil, že organizace už potřebuje něco jiného. Že Člověk v tísni potřebuje inkluzivní vedení, kde dostanou prostor mladší zaměstnanci, leckdy cizinci, jejichž pohled na věc je někdy zcela rozdílný. Pro mě to bylo náročné období. V jednu chvíli jsem dokonce uvažoval o odchodu. Ale dostal jsem potvrzení mandátu – ano, my chceme, abys nás vedl, ale nějaké věci se musí změnit, zlepšit.

Byl to takový kontinuální proces, kdy jsme se z punku, přes malou a střední organizaci, stále vedenou dost zvykově pár lidmi, změnili ve velkou instituci s několikamiliardovým rozpočtem.

Neo: Bylo to pro tebe těžké? Neměl jsi pocit, že ti ten systém bere organizaci, kterou jsi vybudoval? Že do řízení najednou mluví lidé, kteří nebyli u toho začátku?

S tím nemám problém. Vždycky když přišel někdo hodně kritický k tomu, jak funguju, tak jsem jim říkal: Dělám, co můžu. Na něco mám velký talent, na něco menší a něco mi vyloženě nejde. Jestli chceš, aby to bylo lepší, tak pojď a dělej to se mnou. Takhle se objevilo několik lidí, kteří jsou absolutně špičkoví a také jsou ve spoustě věcí lepší než já. Ale začali to dělat po svém. Těžké bylo, že jsem cítil, že systém nefunguje dobře, ale absolutně jsem nevěděl, co s tím. Vařil jsem se ve vlastní šťávě. Neustále jsem se ptal sám sebe: Proč se dohadujeme, proč je atmosféra špatná, proč mám pocit, že lidé nerespektují, jak to dělám. Prostě proto, že velikost společnosti už potřebovala kvalitativní změnu a mně trvalo delší dobu, než jsem na to přišel.

Neo: A nenastal teď další zlom, třeba s objemem peněz, které přišly na Ukrajinu?

Nemyslím si. Myslím, že jsme udělali v těch posledních letech takový systémový posun, že jsme na takový objem peněz i práce připraveni. Bylo to vidět teď u prvních okamžiků války na Ukrajině. Během jednoho dne, ve čtvrtek, kdy začala válka, jsme zmobilizovali všechny aktivity a jako první jsme odeslali humanitární vlak. První týden to bylo ještě trochu chaotické, hektické, od šesti od rána do jedenácti do večera. Ale pak jsme posílili systémy, posílili jsme týmy – místo sto lidí máme na Ukrajině nyní 150 lidí, helplinka má 12 lidí, sekce sociální integrace, která se stará o integraci uprchlíků v Česku, má nyní o 50 lidí víc. Systém je nastaven dobře a drží skvěle.

Neo: Čekal jsi se svou třicetiletou praxí tu rychlost a objem pomoci?

Objem jsem nečekal, je to něco, co překračuje reálný odhad. Od začátku jsem si myslel, že Putin na Ukrajinu vpadne, a myslel jsem si, že to špatně dopadne. Musím říct, že jsem podcenil schopnost ukrajinské armády se bránit. Až z toho mám takový blbý pocit. Když jsem první den války sledoval reakce veřejnosti, tak jsem předpovídal, že dostaneme miliardu. A dostaneme nakonec dvě miliardy.

Neo: Co k tomu hlavně přispělo?

Stoprocentně naše zkušenost s ruskou okupací, všichni také známe nějaké Ukrajince, máme s nimi dobré zkušenosti, víme, že jsou to milí a pracovití lidé. Ale myslím, že klíčovou roli sehrálo i jasné rozhodnutí vlády, že Česká republika bude pomáhat Ukrajině. Vláda povzbudila lidi, aby pomáhali. Jasně – vláda posílá primárně zbraně, ale premiér vystoupil na demonstraci na podporu Ukrajině, několikrát se vyjádřil, že máme pomoct Ukrajině. Žádné zpochybňování humanitární pomoci, žádné zpochybňování neziskových organizací, které tady bylo deset let před příchodem nové vlády. Málo platné, my liberální intelektuálové, kteří žijeme v Praze, si můžeme sice neustále opakovat, že není tak důležité, co říkají politici, ale ono je to strašně důležité.

Neo: Kredit Člověka v tísni se ale nezměnil ani v době, kdy oba Klausové nebo Petr Nečas stáli na barikádách proti neziskovému sektoru.

To sice ne. Ale ty jejich útoky byly dost nepříjemné vnitřně. Také mátli spoustu lidí, poškozovali důvěru v nás.

Neo: Lidé v Člověku v tísni to nesli těžko?

Po politicích přišly vymyšlené historky, že jsme politická neziskovka, zisková neziskovka, černá díra, že nepomáháme Čechům. Mně osobně to nevadilo, měl jsem za sebou 25 let práce a jsem zvyklý jít s kůží na trh. Ale část mladších lidí to nesla blbě, objevovaly se hlasy, že bychom neměli být tak vidět, neprovokovat vyhraněnými tématy, počkat, až se to přežene. Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem dospěl k názoru, že musíme udělat opak. Jestliže na nás někdo tlačí, kritizuje nás za lidská práva, za inkluzi, nebo za to, že máme systémové ambice věci měnit, tak musíme jít proti tomu. Protože jednou uděláme krok zpátky, jednou se zalekneme, že se prezidentovi nebo vládě nelíbí, že poukazujeme na lidská práva v Rusku, nebo že pomáháme s romskou inkluzí ve školách, nebo že máme na festivalu výraznou LGBT tematiku. A jakmile začneme ustupovat, tak jsme v háji.

Takže jsme přešli do protiútoku: OK, máme tady hodnotový konflikt? Tak do něj půjdeme. Byli jsme proaktivní, ale byli jsme zároveň korektní. Táta mě naučil, že se musím chovat vždy korektně. Když se druhá strana chová jako hovado, neznamená to, že se budu i já chovat jako hovado. Jsou pravidla, která se nepřekračují. Nikdy a s nikým. Hádám se s některými kolegy, kteří jsou střelci od pasu. Rozumím jejich argumentům, že stojíme leckdy proti hnojometům, ale chci, aby byl Člověk v tísni korektní v argumentaci, ve vystupování, abychom nepoužívali demagogii nebo propagandu.

Museli jsme si to ale odpracovat, museli jsme si udělat sociologický průzkum, jak vnímá společnost práci neziskového sektoru, Člověka v tísni. Z analýzy internetu jsme například zjistili, že o Člověka v tísni se otírá jen sedm procent aktivní populace na sociálních sítích. Z průzkumu zase vyplynulo, že máme 20–27 procent přesvědčených podporovatelů a že jenom kolem dvaceti procent respondentů je vyhraněno proti nám. Mají čas hejtovat, nemusí si lámat hlavu s pravdou, protože mohou napsat, co chtějí. Neustále nám v té době rostl počet dlouhodobých přispěvatelů. Jakmile se objevil nějaký útok, tak se do tří měsíců zvětšil počet členek a členů přátel Člověka v tísni. Lidé chtěli ukázat, že nás podporují, když do nás začali kopat politici napojení na Zemana či oba Klause. Moderní systém technologií využila jedna strana a najednou ten narativ vypadal, že je vůči nám negativní. Ale pak jsme se podívali na průzkum, že 93 procent populace ví, co dělá Člověk v tísni, a 80 procent respondentů si ve validním průzkumu myslí, že děláme důležitou práci pro společnost. Ale chvilku nám to trvalo uvnitř společnosti, než jsme si to vysvětlili.

Neo: Ta rétorika se objevovala již dříve, ale nejvíc se vyhrotila asi v době uprchlické krize?

V době uprchlické vlny byla skutečně společnost vystresovaná, nevládky byly obecně považovány za ty, kteří tady chtějí uprchlíky, politici na druhé straně říkali žádné uprchlíky. Co uprchlík, to nebezpečí, strašili prostě lidi. Lidé měli strach, protože nemají zkušenost s uprchlíky z Asie, Afriky. Kromě Vietnamců tady není mnoho mimoevropských kultur a lidé z bývalé Jugoslávie nebo Ukrajinci jsou nám zvykově, kulturně strašně blízko. Zatímco u Arabů, Afričanů panuje hlavně strach z neznámého, který přiživili politici. Když vám politici neustále opakují: Ano, bojte se, tak je tři čtvrtě národa v panice.

Tuhle náladu skutečně způsobil Babiš, Klaus mladší, Zeman, Chovanec a do jisté míry i premiér Sobotka, který k tomu mlčel. Nebyl nikdo, kdo by se tomu postavil. I na Západě jsou populisté, ale středoví politici dodržují určitá pravidla. V Německu je AfD, ve Francii Le Penová, ale proti tomu stojí silné prodemokratické protiváhy. A tady najednou nikdo nebyl. Havel byl mrtvý, Schwarzenberg starý a středoví politici zalezli. Veřejnému prostoru najednou dominovali úplní ultras nebo populisté. Jediný, kdo se snažil vyvažovat, byli novináři a lidé z nevládek, intelektuálové a někteří opinion makers.

Neo: Ale tyto nálady jsou nyní pryč, nebo se mýlím?

Narativ se otočil s covidem, s tornádem a nyní s Ukrajinou. Netýká se to jenom Člověka v tísni, ale celého neziskového sektoru. Pro mě bylo paradoxně těžší období řešení naší vnitřní krize; zatímco nebezpečí zvenčí mě spíš nabijí, tak vnitřní nelad mě ubíjel.

Neo: To vymezování vůči nevládnímu sektoru, vůči uprchlíkům bylo ale také hnusné. Člověk měl pocit, že je sám proti lavině negativních hejtů.

Jo, ale byl to boj s jasně vymezenými protivníky. Chtěli boj, tak jo, proč ne. Jste naši hodnotoví, političtí a filozofičtí oponenti, nemyslíte si, že se má pomáhat slabším, nemyslíte si, že bohatí se mají dělit s těmi nejchudšími, nejslabšími, nejméně vzdělanými lidmi ve společnosti. Strašně jsme je iritovali. Skupina těch ultras politiků, populistů na svou stranu získává skupinu lidí, kteří žijí poměrně mizerný život, jsou to často lidé v předlužení. Jejich rétorika je, že městská elita patří v novém Československu mezi winners, kdežto oni jsou loosers. Lidé jako Okamura, Zeman, Klaus mladší, do jisté míry i Babiš právě na tuto skupinu cílí. Říkají jim, že liberální městská elita může za to, že oni žijí své mizerné životy. A ona je to trochu pravda. Dlouhá léta tady nebyl regulovaný trh s půjčkami, dlouhá léta si advokáti a exekutoři tvořili obří byznys, kdy na malých částkách přiráželi obrovská procenta, třeba dvacetinásobné příslušenství. A stát na to úplně rezignoval. Kdo vedl stát? No elity samozřejmě. Takže část lidí to vidí tak, že je stát neochránil, a proto žijí v předlužení.

My se dvanáct let snažíme ten systém změnit, ale to nikdo z nich nevidí, slyší jen ty populistické kecy, tu polarizaci společnosti: Moji milí občané a ti druzí z pražské kavárny. Tíseň je navíc propojena s Havlem, se mnou a revolucí, jsme vnímaní jako ideový produkt roku 89. Pravda je, že na počátku Tísně byla většina lidí kolem nás právě z té pražské liberální společnosti. Ale dnes se to už mění, je tam spousta mimopražských lidí, spousta lidí nahlíží na věci jinak, nemají v sobě intelektuální elitářství, jsou daleko víc aktivističtí. Tíseň se dávno proměnila, už to není moje společnost, není to ani Tíseň Tomáše Pojara nebo Igora Blaževiče. Dali jsme do Člověka v tísni, co jsme mohli, je zde pevně zakotvený nátisk, že musíme mít výsledky, máme kuráž dotahovat věci a máme schopnost intelektuálně kritické reflexe. Říkáme pravdu, nebojíme se nikoho a zároveň máme hlubokou pokoru ke službě, kterou plníme, k lidem, se kterými a pro které tu jsme, kterým pomáháme.  

Už nejsme dobrodějci, kteří trochu zmateně chtějí saturovat svoji potřebu pomáhat, ale je to parta super top manažerů, kteří jsou chytří, umí věci zorganizovat a k tomu ještě mají hodnotově sociální cítění. Proto pracují v neziskovém sektoru, a ne v korporaci.

Politici utvrzovali lidi, že neziskovky jsou ty, co nic moc nedělají a za státní peníze žijí lepší život. Málokoho z negativně naladěných skutečně zajímá, kolik je za tím práce, kolik je za tím rizika, že můj plat není napojen na to, kolik peněz seženeme, a že v rozpočtu Člověka v tísni tvoří peníze českého státu maximálně deset procent. Přestože to některým lidem nejde vysvětlit, a ani to nechtějí slyšet, tak my jsme začali vysvětlovat, kolik práce děláme pro českou společnost, že nemáme žádný zisk, že přivádíme do neziskového sektoru soukromé peníze. Postavili jsme náš příběh na pozitivním narativu a myslím, že se nám to podařilo. Na konto SOS Ukrajina dosud přispělo 489 000 lidí a firem. To je neuvěřitelné číslo a znamení důvěry, pro nás zároveň obrovský závazek.

Neo: Co ti těch třicet let práce v Člověku v tísni dalo?

Třicet let naplněného života, třicet let výzev, poznání lidí, světa, různých kultur a společností, nakonec i poznání, co to znamená být dobrý šéf. Já byl na začátku zpovykanej hejsek s charismatem, rychlej, s kuráží, se sebevědomím, se schopností přesvědčit lidi, že věci dotáhneme do konce a že dobře dopadnou. Ale úplně nevědomej. Za těch třicet let jsem snad, to by ses měl zeptat v Tísni, vyzrál ve zkušeného lídra, který se naučil pracovat sám se sebou, se svým egem, se svým pohledem na věc. Koneckonců to přednáším ve firmách – autentický leadership. A soukromé společnosti to zajímá a inspiruje je to.

Pro mě to byla velká cesta, osobní a do jisté míry i osobnostní proměna. Od té sebestřednosti, kterou zase ale trochu potřebuješ, když máš jít s kůží na trh. Kolik lidí prožilo tak strhující a dobrodružný život? Jasně, můžeš si koupit jachtu, létat letadlem, skákat nejhlubší bungee jumping a nechat se přejet tankem na víkendových zážitkových kurzech. Ale já tyhle věci žiju třicet let v reálných situacích, v reálných válkách. Když pak vidíš, jak ve vyprahlé zerodované krajině někde v Africe začne díky tvému programu zase růst les a lidé se tam vrací, tak to je úžasný pocit.

Ano, máme správní radu, která mě může odvolat, kdybych udělal nějakou fatální chybu, ale jinak jsme v Člověku v tísni svými pány. Nemáme nad sebou žádnou vládu, žádné majitele, neřídí nás peníze. Nemusíme řešit, kolik na kom ušetříme, aby nám zůstal co největší zisk. Pokud nějaké peníze získáme, tak se můžeme plně věnovat tomu, aby pomoc byla nejkvalitnější, nejefektivnější. Nemusíme řezat peníze, nemusíme lhát. Neřídí nás ani politické zájmy, ani peníze, ani blbci ve státní správě. Je to obrovská svoboda, dělat, co chceme, samozřejmě v rámci pravidel. Ale to je na tom to skvělé.

Měnit svět zní hodně vzletně. Ale nám se to trošku povedlo, nemyslím jenom ve světě, ale i doma.

Neo: A co ti to vzalo?

Někdy si říkám, že kdybych takhle usilovně pracoval v nějaké firmě, tak jsem mohl mít pár set milionů a vystaráno. Nic takového není, ale neměnil bych.

Neo: Jak se promítá práce do soukromého života?

Sladění s rodinným životem už mám dávno za sebou. Nedalo by se to dělat třicet let. Druhá věc je psychická stránka věci, kterou má každý manažer, že si nosí práci domů. Někdy je to horší, někdy lepší, ale jsou časy, kdy se budím už v pět ráno a neusnu, protože hlava už jede, co všechno musím vyřešit. A není asi snadné se mnou žít, pořád se učím neřídit všechno kolem…

Neo: Ještě se dají sbalit holky na práci v Člověku v tísni?

Já už holky nebalím, jsem asi starej. Mám tři děti. Nikdy jsem neuměl mít víc vztahů najednou, ani když mi bylo o třicet míň. Vždycky to musel být jeden vztah po druhém a to v určitém věku přestane člověka bavit a nedává to smysl.

Neo: Takže už nehledáš paní, slečnu na přišívání knoflíků jako v jednom z dokumentů o Člověku v tísni?

Proboha, to je dokument třicet let starý. Jednou jsem se otevřel novinářům a už to nikdy neudělám. Hledám ale nyní asistentku (smích).

Neo: Co vlastně nejde Šimonu Pánkovi?

Nejde mi moc sestavování strukturovaných plánů, strategií. Mám pocit, že dávám dohromady něco, co je mi jasné, tím pádem mě to nebaví sepisovat. A co mi není jasné, tak se stejně ukáže v budoucnosti, tím pádem je sepisování trochu prázdné cvičení. Mám někdy problém udržet balanc mezi vizionářstvím, energií do něčeho jít a schopností vidět úskalí a rizika. Já jsem spíš ta první skupina. Říkám: jdeme do toho, nějak to zvládneme, ať se stane cokoliv. Ale ono to nestačí. Je dobře, že kolem mě jsou lidé, kteří upozorňují na úskalí a problémy.

Neo: Ty bys prostě vzal sanitky záchranné službě a jel do Bosny, aniž bys věděl, co tam s nimi budou dělat a jestli je po cestě někdo nesestřelí…

Ale ne, ale já bych to cestou promyslel. A kdyby se něco nepovedlo, tak bych to vyřešil. Ale každý fungujeme trochu jinak.

Neo: Přemýšlel jsi někdy, i když vím, že nemáš rád plány a grafy, jak dlouho budeš v Člověku v tísni?

To není o tom, jak dlouho chci být, ale jak dlouho ještě budu platný. Nevím. Vlastně si na jedné straně dovedu představit, že tam ještě pět deset let zůstanu, trochu se promění moje role. Když to přeženu, tak se stanu takovým emeritním ředitelem, který má na starosti trochu jiné věci než výkonný ředitel. Zároveň mě ty věci strašně baví, víc než plnění rituálních povinností CEO. Ale také si dovedu představit, že by mě zajímala vyšší mezinárodní pozice, zkusit si, co se dá prosadit v mezinárodním prostoru. Na korporát to už asi nevypadá. A pak je tady česká politika. I to si dovedu v nějaké chvíli představit, ale cítím v nějakém horizontu pěti let, že svůj život stále spojuji s Člověkem v tísni. Ale pak nevím.

Neo: Takže prezidentská volba v roce 2023 je vyloučená?

Vypadá to tak. Ale bude-li nadále posilovat role Evropského parlamentu v rámci Evropy, jako že v posledních letech výrazně posiluje, a bude-li o mě zájem, tak si dovedu za čas představit nějakou roli v Evropském parlamentu. Bavilo by mě asi, pokud bych tam mohl být něco platný.

Neo: Takže český prezident je pro Šimona Pánka malý rybník?

To ne. Ale na to se člověk musí cítit. Já se na to necítím, nechce se mi do toho.

Neo: Přemýšlel jsi někdy, co bys dělal, kdyby to tehdy v listopadu 1989 nedopadlo?

Asi bych skončil ve vězení. Asi bych se snažil utéct, znal jsem hodně lidí z generace mých rodičů, kteří utekli po roce 1968 a na konci 80. let se začali pomalu vracet jako turisté. Vím, že všichni líčili, jaké měli těžké začátky, ale všichni vesměs nakonec žili zajímavé životy. Moje předrevoluční vize byla, že budu dělat v nějakém národním parku, že se odstěhuju z Prahy a budu biolog na Šumavě. Asi bych se disidentem nestal, byl jsem dělníkem poslední hodiny. Sice jsem před listopadem chodil na demonstrace, roznášel letáky, četl a půjčoval samizdaty, ale nijak víc jsem se nezapojoval, přestože se vedle mě přepisovaly dokumenty o Chartě 77. Necítil jsem ani potřebu, neměl jsem generační pocit, že Charta je můj boj. Ale nevím, co bych dělal.

Snažil bych se utéct, protože ty zklamané naděje by byly obrovské.

---

Šimon Pánek (54)

• Spoluzakladatel a výkonný ředitel společnosti Člověk v tísni.
• Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie, studium nedokončil. Strhla ho revoluce; studenti jej jmenovali do Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol a za studenty byl členem Občanského fóra. Za OF byl kooptován do Federálního shromáždění, což nepřijal.
• V prvních svobodných volbách byl za OF zvolen poslancem české části Sněmovny národů FS, mandát mu vynesly preferenční hlasy. Již v červnu 1990 na mandát rezignoval.
• V roce 1992 spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum, která přinášela zpravodajství z krizových oblastí světa.
• Působil jako zahraniční specialista pro oblast Balkánu a lidských práv v prezidentské administrativě Václava Havla.
• Havel jej vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných v roce 2002 a v roce 2003 získal cenu Evropan roku. Řada dalších ocenění je dlouhá.
• Od roku 2017 je lektorem European Leadership & Academic Institute (ELAI) v Praze.