Divadelní noviny > Blogy Reportáž

Regiony must go on (No. 5)

Favoritem úterního, mého posledního festivalového dne je dopolední představení Zlodějky knih nitranského Nového divadla. To odpolední se ke škodě přítomné kritické obce ruší. Tematické pokračování, bojovku nazvanou podle slavného šifrovacího zařízení Enigma, budu sledovat zpovzdálí, protože mě dusné horko připraví o veškerou energii. Tečku za téměř pětidenním maratonem zakončím Strýčkem Váňou z repertoáru polského divadla Teatr Ludowy, výsostně hereckým divadlem kvalit archivního vína. Pro důstojné rozloučení ideálním.

Je už po desáté. Napětí v hlavním sále Draku houstne dětským očekáváním. Hele, tam někdo jde!, vykřikne do ticha vzrušený hlásek, když zmerčí sotva znatelné stíny herců za zadním prospektem. Velká očekávání máme všichni. Z produkce slovenského Nového divadla v Nitře jsem před lety viděla v úpravě pro mládež velice zdařilou Annu Frankovou.

Hrdinkou Zlodějky knih je také dívka, lépe řečeno desetileté děvče. Děj se odehrává na začátku druhé světové války a celkově mají oba tituly leccos společného. Ovšem v tomto případě jsem předlohu inscenace nečetla a stejnojmenný film jsem si zařadila do kategorie zapomenutelných. Vedle mě sedící redaktorka DN Petra Zachatá, toho času reportérka festivalového zpravodaje Hadrián, mluví o bestselleru australského spisovatele Markuse Zusaka s uznáním a přibližuje mi podstatu a formu. Díky tomu dokážu koncept režiséra Šimona Spišáka a dramaturgyně Veroniky Gabčíkové bezprostředně ocenit.

O vytěsňování tématu smrti z povědomí společnosti se ví, dopady na psychiku známe, ale stejně se kolem něj dál chodí po špičkách. Ve Zlodějce knih je Smrt spoluvypravěčkou příběhu, malou Němku doprovází od raného dětství. Liesel Memingerová pochází z rodiny nepřátel nacistického státu a žije u adoptivních rodičů, kteří ukryjí ve sklepě nemocného žida. Její vášní jsou knihy, protože i ty Hitler považuje za hrozbu. Literatura nepohodlných autorů se na veřejnosti demonstrativně pálí.

Představitelka hlavní role Lucie Korená vyhlašuje diktátorovi boj. V ruce přitom drží vydání Mein Kampfu se zabíleným obsahem, který hodlá pod novým titulem Můj život nahradit vlastní biografií. Tvůrci pokryteckou dobu totality obratně glosují. A nejen to. Naroubovali na ni sloku pijácké písně s neškodným vulgarismem, čímž žáky prvního stupně v hledišti okamžitě zaujmou. Druhým činitelem k získání pozornosti je humor, v úvodu propojený s vysvětlováním slova metafora.

Zkoumání kreativních možností literární tvorby probíhá na pozadí každodennosti. Konflikty s matkou, spiklenectví s otcem, hry a rvačky s kluky. Role a perspektiva se bravurně proměňují. Každý epizodní náčrt má jasné kontury i díky vždy čitelné stylizaci Miloše Kusendy do dvou zásadních postav – kamaráda Rudyho a žida Maxe Vandenburga. Skrze dětsky přímočaré vnímání světa se v inscenaci snoubí krutost s utrpením, poetika s legrací. O to emotivněji vyzní katarzní moment. V divadelní verzi všichni zahynou při bombardování a Smrt (Ľuba Dušaničová) s laskavou účastí obejme jedinou přeživší Liesel.

Soucitné gesto útěchy je zároveň gestem vražedným. Ale to si uvědomí jen dospělý divák. Jak známo, dětské publikum nic neodpouští. V případě Zlodějky knih s herecky perfektními výkony udrželo bez problémů pozornost i navzdory tomu, že slovenštině rozumělo asi jen částečně. Odcházela jsem se s pocitem, že kdyby všichni divadelníci prokazovali divákovi tak uctivý respekt jako Nitranští, nemuseli by o něj bojovat vymýšlením stále dalších atraktivních forem ani intenzivním PR. Zlodějku knih si řadím mezi kandidáty na Cenu kritiky pro zahraniční inscenaci, hned vedle pátečního zahajovacího  Macbetha v sardinštině. Čeká mě těžký Kampf.

…

Druhá bitva dne se odehrála pod záštitou Ústavu úžasu na trávníku před Drakem. Kreativní špionážní bojovka Enigma staví děti a přítomné rodiče do úlohy protihitlerovských Spojenců. Vyzyvateli jsou autoři inscenace a performeři Jakub Folvarčný a David Hlaváč. Mluví česko-německou hatmatilkou s výrazným přízvukem ve stylu sklepáckého Alles Gute!, pohrávají si s germanismy a já i vedle sedící tatínek se neubráníme dojmu, že sledujeme skeč. Vysvětlování pravidel soutěže se slavnou (de)šifrovací Maschine v názvu a jednotlivých disciplín mi tím pádem trochu uniká, nehledě na složitý systém kreditů. Mám pocit, že něco tak paradoxního se v parném odpoledni mezi stánky a korzujícími lidmi zorganizovat nedá. Ale to jsem se přepočítala.

Jakmile se vybere vhodný dospělý zástupce a zasedne k počítači s enigmáckým kódovacím programem, aby zadával získaná písmena, účastníci začnou probírat strategii a rozdávají si úkoly. Malý kluk drží v pozici prkna jako gumový, než otec složí vlaštovku, se kterou musí na první pokus překonat předem určenou hranici. Hudebně vzdělaná holčička hádá podle melodie písničku, musí říct páté slovo první sloky. Chodí se labyrintem k Minotaurovi a je nutné porazit ho v piškvorkách. A tak podobně. Chce to šiftróna i fyzickou zdatnost a hlavně vydat ze sebe maximum ve prospěch celku. Přiznám se, že jsem zbaběle zůstala v roli reportéra-pozorovatele. Příjemná únava z festivalového maratonu udělala své a večer mě čekala další porce Čechova, navíc z polské produkce. K mé lítosti začínala v době ohlášeného ukončení Enigmy, tudíž vítěze dvouhodinové bitvy neznám. Dvojití agenti-vyzyvatelé několikrát zdůraznili, že nakonec vyhrávají vždycky oni. Historie hovoří jinak…

…

Všem se nám uleví! Pro regenerační záměry letošních  Regionů bychom sotva našli výstižnější repliku. Inscenace Strýčka Váni z repertoáru u nás dobře známého Teatru Ludowego z Krakova se podobá preciznímu dřevorytu. Z kompozice vystupují jemné detaily a navzdory komornímu pojetí doputují až do zadních řad Hlavního sálu Klicperova divadla.

Přeladit se na zdánlivě subtilní energii a pomalý temporytmus bylo zpočátku dosti náročné a pár diváků to nedokázalo. V Šimkových sadech hostovala Vosto5ka se „simulovaným festivalem“ Sentimental – Noc, kdy na Kavčím plácku umřel Michael Jackson a Orestés se na to jenom díval a podezírám je, že zmizeli právě tam.

Ale zpět k Váňovi. Oproti všem aktualizovaným verzím, které jsem v posledních letech mohla vidět, je krakovská inscenace v režii současné umělecké šéfky divadla Małgorzaty Bogajewské na první pohled nezvykle konzervativní. Výsostně herecké divadlo v typově kontrastním obsazení a krystalicky čisté formě se mi přesto zarylo do paměti se stejnou intenzitou jako Burajova nebo Páclova verze. Intenzita zážitku stoupala úměrně tomu, jak se prohlubovaly kontury postav.

Rafinovaná choreografie gest a výrazů v realisticky podávaných situacích vytvářela kdesi na pozadí diváckého vjemu působivé obrazy. Bogajewska prohloubila atmosféru beznaděje. Scéna ošuntělého salonu s tapetami neurčité hnědorůžové barvy, zahalená do igelitů, je vytržená z časoprostoru. Rekonstrukce probíhá spíš naoko. Navždy ztracená je pro tuto společnost také pomatená chůva, nemluvná stará paní s vybydlenou duší, která na Astrovův monolog o smrti pacientů reaguje nepřítomným smíchem.

Pokusy o nastolování harmonie ve vykloubeném světě troskotají. Marnou snahu o návrat do časů pohody a prosperity odráží domácí muzicírování malé houslistky a hráče na ukulele. O rychlý průlom se pokusí Ivan (Piotr Pilitowski) na závěr opileckého výstupu, kdy toporně a rozhodně vrávorá k pomyslné čtvrté stěně a před forbínou upadne. Naléhavostí toho gesta mě vtáhl do hry, ve které není vítězů ani poražených. Pod ochranou vrstvou igelitů objevují Helena se Soňou tytéž staré tapety a romantický výjev sošné Heleny (Roksana Lewak) u klavíru skončí, jak víme, pragmatickým rozhodnutím. Existenciální zděšení skrze jediný výkřik ztělesní v závěru Soňa (Maja Pankiewicz). V kontrastu k celkovému pojetí se krátce propadne do poddajné stěny, splyne s tapetou. Zbyde jen hlasité hysterické vzlykání.

Nové divadlo, Nitra (Slovensko) – Markus Zusak: Zlodějka knih. Režie: Šimon Spišák, dramaturgie: Veronika Gabčíková, dramatizace a scénář: Šimon Spišák a Veronika Gabčíková, scéna: Šimon Spišák, kostýmy: Laura Černáková. Hrají: Lucia Korená, Ivan Martinka /Martin Nahálka, Agáta Spišáková, Miloš Kusenda, Ľubomíra Dušaničová. Psáno z uvedení v Divadle Drak 28. června 2022 na festivalu Regiony v Hradci Králové.

Ústav úžasu, Praha – Jakub Folvarčný: Enigma. Režie a hrají: Jakub Folvarčný, David Hlaváč. Psáno z uvedení ve Stanu před Divadlem Drak 28. června 2022 na festivalu Regiony v Hradci Králové.

Teatr Ludowy, Krakov (Polsko) – Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa. Režie: Małgorzata Bogajewska, překlad: Agnieszka Lubomira Piotrowska, scéna a kostýmy: Anna Maria Karczmarska, hudba: Bartłomiej Woźniak, light design: Dariusz Pawelec. Hrají: Kajetan Wolniewicz, Roksana Lewak/Anna Pijanowska, Maja Pankiewicz j.h./Anna Pijanowska, Barbara Szałapak, Piotr Pilitowski, Piotr Franasowicz, Tadeusz Łomnicki, Jadwiga Lesiak j.h., Piotr Piecha, Pola Galica-Galoch j.h./Gabriela Sarbiewska j.h. Premiéra 3. června 2021. Psáno z uvedení v Klicperově divadle 28. června 2022 na festivalu Regiony v Hradci Králové.

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 2. července 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Regiony must go on (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ