Divadelní noviny > Festivaly Zprávy
Regiony must go on (No. 6)
Jelikož jsem už několik let rozkročená mezi divadlem a cestovním ruchem, na Regionech jsem se vždy stíhala zastavit jen na pár dní před odjezdem na některý z mnoha francouzských cyklozájezdů. I letos jsem se musela v pondělí s Hradcem rozloučit, protože už však zájezdy spíš vypravuji, než provázím, v pátek 1. července jsem si mohla v počátkoprázdninové koloně (v opačném směru než moji klienti) vystát svou regionální cestu zpět.
Monodramatickou švédskou adaptaci Shakespearova Krále Leara v pojetí Örebro Teater ze stejnojmenného švédského města jsem si totiž nemohla nechat ujít. A stejně tak Konec rudého člověka z pražského Divadla v Dlouhé, který jsem v téhle dvojnásobně nabité sezoně musela dohnat až na festivalu. A právě k dohánění restů slouží Regiony – díky svému termínu a bohatému programu – skvěle!
Na výběr je toho v Hradci tradičně tolik, že bych se vždy nejraději rozpůlila mezi činohru a loutkový program v Draku (nemluvě o bezpočtu hudebních lákadel), který je rovněž pravidelně obohacen o několik tuzemských i zahraničních hostů, a ty nejsilnější festivalové zážitky jsem si mnohdy odvážela právě odsud. Tak jako letos z kouzelného představení Moetivi Karavan / Expedice k domovu z produkce ProFitArt, který mě v sobotu spolu s dalšími sedmi diváky odvezl na půlhodinovou cestu do Norska a k chorvatskému moři, skrze niž jsem si mohla v duchu připomenout své vlastní cestovatelské zážitky a limitní životní zkušenosti z cesty na Nový Zéland „a zase zpátky“, sama k sobě a ke svému domovu. A to díky minimalistickému herectví Dominiky Špalkové a Báry Ungerové a jejich práci s roztomilými miniaturními loutkami, ale i s předměty denní potřeby, s pohlednicemi, suvenýry a přírodninami z cest a především díky roztomilému, žluto-modře malovanému interiéru útulného karavanu. Bářina cesta do Norska, reflektovaná skrze vzkazy na pohlednicích, zpočátku nadšené představou, že si nese svůj domov na zádech (podobně jako může přemisťovat karavan na kolečkách), a vrcholící steskem po domově vyvolaným pocity nepohodlí, mi vehnala slzy do očí. Jak jen se i mně stýskalo po měkké pohovce, na níž mezitím rodiče nerušeně cestovali se mnou sledujíce televizní dokumenty a brouzdajíce v mapách, zatímco mě postupně požíraly nenasytné muchničky a stěnu stanu, mého jediného domečku, mi prokloval horský papoušek!
…
V pátek už jsem ovšem Drak vynechala, neboť svéráznou, avšak poněkud nezáživnou inscenaci Agnès Limbos z belgické Compagnie Gare Centrale V mém životě není nic, co by ukazovalo, že jsem uvnitř ošklivá o násilí páchaném na ženách už jsem stačila zhlédnout na Skupově Plzni (více zde, resp. zde) a skvostnou Dinoperu studentského uskupení KHWOSHCH v Praze.
…
Můj program tak začal až v Besedě, kde jsem se uvelebila uprostřed první řady, aby se do mě mohl zabodnout nenávistný pohled švédské herečky Hanny Lekander ztvárňující v perfektních střizích, zprostředkovaných především obdivuhodně proměnlivou mimikou, všechny postavy Shakespearovy mnohovrstevnaté tragédie Král Lear. Už podruhé v životě jsem se tak stala Cordelií, jejíž jméno, jak jsem se dozvěděla od jednoho amerického pedagoga v rámci shakespearovského workshopu na DAMU, který mě snad díky mé vysoké, sportovní postavě jmenoval Cordelií dokonce v konkurenci všech adeptek herectví, pochází z francouzského „coeur de lion“ – lví srdce.
Nejpůsobivější byla ve hřmotných, tvrdou švédštinou podpořených polohách Leara, v nichž svou jinak jemnou tvář proměnila v nenávistný škleb a z očních škvírek jí sršely blesky (Hanna Lekander v shakespearovském monologu Kung Lear). Foto Kicki Nilsson
Ačkoli interpretace jedné z nejslavnějších Shakespearových tragédií úspěšnou švédskou divadelní režisérkou Anny Pettersson není nikterak překvapivá, forma monodramatu dává prostor vyniknout mimořádnému hereckému výkonu Hanny Lekander. Nejpůsobivější byla – samozřejmě kromě samotných střihů do různých postav – především ve hřmotných, tvrdou švédštinou podpořených polohách Leara, v nichž svou jinak jemnou tvář proměnila v nenávistný škleb a z očních škvírek jí sršely blesky – skoro tak skutečné, jaké mezitím v Draku generoval Teslův transformátor v inscenaci Jakuba Maksymova Tesla z pražského divadla Komedie.
…
Za mrazivým zážitkem však netřeba cestovat pouze na sever, v Klicperově divadle ho večer zprostředkovala i sonda do ruské duše s ironickým názvem Konec rudého člověka. Čechovovská hra Daniela Majlinga je dramatizací rozhovorů z knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, jejíž respondenty propojuje v členy jedné komunistické rodiny žijící na přelomu milénia. Zatímco však více než sto let staré Čechovovy hry jsou dnes inscenovány převážně s komickou nadsázkou, ze hry, jejíž postavy mají své reálné předobrazy v nedávné, dosud živé minulosti, opravdu spíš mrazí. Otázka na rádio Jerevan: Co bylo dřív, vejce, nebo slepice? Odpověď: Dřív? Dřív bylo všechno – vejce, slepice, maso, cukr… baví společnost dokola vtipy Sergej v podání Pavla Neškudly. Je to ale opravdu jen vtip? Co když jich za den slyšíte z rádia celou řadu a vyrůstáte v neustálém stýskání po minulosti vlastních rodičů a prarodičů? A leží tahle nostalgie skutečně až za ruskou hranicí, nebo je vám povědomá? Realistická inscenace Michala Vajdičky se scénografií Pavola Andraška se odehrává ve stísněném, koberci a tapiseriemi pokrytém obývacím pokoji rodinné vily, který herci odhalí otevřením dvou článků velké dřevěné stěny zpočátku zakrývající celé jeviště. Pohled do minulosti, nebo na stále „živé“ kostlivce ve skříni? Nebo k nám snad na ruské lodi doplula jedna z dřevěných beden, po celém světě šířících velkou ruskou kulturu? A jak dlouho musela brázdit moře, než jsme jí bez ohledu na ruské sankce dovolili zakotvit? Romantizující dojem zakonzervovaného prostoru mimo prostor a čas dokresluje také zadní prospekt představující výhled do lesa. A z něj a úzkých postranních chodeb se postupně vynořují jednotlivé figury jako ušité na míru vynikajícím hercům z Divadla v Dlouhé. Pokud jste nestihli, určitě si doplňte v příští, doufejme již poklidnější sezoně!
Mějte se regionálně! Foto archiv festivalu
V sobotu ráno, poté, co definitivně utichl festivalový rej, naposledy jsme si připili na terase Klicperova divadla a v Hotelu Grand mi umíchali poslední obláčkově nadýchaná vajíčka, mě čekala cesta z Hradce do Hradce, tentokrát Jindřichova, na naši jihočeskou chaloupku, kde si po celoročním divadelním maratonu užívám alespoň pět dní odpočinku. Nezbývá tedy, než i vám popřát slovy festivalového motta: Mějte se regionálně!
ProFitArt, Praha – Dominika Špalková a Bára Ungerová: . Autorky a performerky: Dominika Špalková a Bára Ungerová, autorská spolupráce na začátku cesty: Lucie Dlabolová, autorská spolupráce na konci cesty: Vendula Tomšů, design: Barbora Ungerová, výprava: Vendula Tomšů, hudba: Dva, Zrní, Kutya, zvuk: Ladislav Mirvis Mirvald, světla: Jiří Pirko Šmirk, fotodokumentace: Jiřina Šmídová, Barbora Ungerová, technický support: Jan Unger, Jan Tomšů. Premiéra 21. června 2022 v Lubné u Poličky (zde). Psáno z uvedení 25. června 2022 na festivalu Regiony v Hradci Králové.
Örebro Teater, Örebro, Švédsko – William Shakespeare: Král Lear. Režie: Anna Pettersson, scéna: Anna Pettersson, kostýmy: Anna Pettersson, hudba: Gustave Lund, light design Gustave Lund, video: StreamTeam. Hrají: Hanna Lekander. Premiéra 8. března 2022. Psáno z uvedení ve Studiu Beseda 1. července 2022 na festivalu Regiony v Hradci Králové.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Světlana Alexijevičová, Daniel Majling: Konec rudého člověka. Překlad Kateřina Studená. Režie Michal Vajdička, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski, dramaturgie Kateřina Studená. Premiéra 3. března 2022. Psáno z uvedení v Klicperově divadle 1. července 2022 na festivalu Regiony v Hradci Králové.
///
…
Více o inscenaci Konec rudého člověka v DN 6/2022:
…
Komentáře k článku: Regiony must go on (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
