Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Peter Brook

Peter Brook

21. 3. 1925 Londýn, Velká Británie – 2. 7. 2022 Paříž, Francie

Britský divadelní a filmový režisér, scenárista a herec, od roku 1974 usazený a působící v Paříži v Théâtre des Bouffes du Nord. Jeden z nejvýznamnějších divadelníků druhé poloviny dvacátého století. Proslavil se originálními divadelními inscenacemi s minimální výpravou, ve kterých je položen důraz především na herectví. Specializoval se na hry Williama Shakespeara (Bouře; Hamlet), Antona Pavloviče Čechova či Samuela Becketta a na tradiční díla či eposy celého světa, jež převáděl do světa divadla (mj. Mahábhárata; Tierno Bokar). Byl průkopníkem směru nazývaného „world theatre“, který propojuje herce různých národností a etnik a čerpá z odkazů mnoha kultur. Inscenoval v Íránu i v Africe. Na svých cestách, divadelních i skutečných, se snažil dopátrat toho, co je divadlo, z jakých společných kořenů pochází a z jakých zdrojů je „živé divadlo“ napájeno.

Plným jménem byl Peter Stephen Paul Brook. Vyrůstal v západolondýnské čtvrti Chiswick jako druhé dítě v rodině Simona a Idy Brookových, židovských imigrantů z území dnešního Lotyšska. Po ukončení střední školy nastoupil na Magdalen College v Oxfordu, kde studoval komparativní literaturu a zároveň psal televizní scénáře (například adaptaci románu Laurence Sterna Sentimentální cesta).

Jeho první vlastní režií byla ještě v době studií (1943) inscenace Doktora Fausta v londýnském Torch Theatre, již následovala o dva roky později inscenace Cocteauova Pekelného stroje. Svou první režii Shakespeara – historické hry Král Jan – realizoval v Birminghamu. Následovala inscenace Člověka a nadčlověka G. B. Shawa.

V roce 1946 odešel do Stratfordu pracovat jako asistent režie k inscenacím Romea a Julie a Marné lásky snahy v místním Shakespeare Memorial Theatre (dnes The Royal Shakespeare Company / Královská shakespearovská společnost). Druhá z nich byla silně vizuálně ovlivněna díly francouzského rokokového malíře Jean-Antoina Watteaua, čímž Brook výrazně zapůsobil a přitáhl k sobě pozornost. V dalších sezonách režíroval v londýnských divadlech a jeho scénické efekty – např. v inscenaci hry Zatmění měsíce od Howarda Richardsona – diváky fascinovaly.

V letech 1949 – 1950 působil jako umělecký šéf Královské opery v Covent Garden. Z tohoto období pochází jeho operní debut Musorgského Borise Godunova, nebo kontroverzi budící uvedení Salome Richarda Strausse, kdy autorem výpravy byl Salvador Dalí, či oceňované znovuuvedení Pucciniho Bohémy v původních kulisách z roku 1899.

Ve všech jeho dílech byl patrný důraz na posílení úlohy režiséra. Snažil se bojovat proti tendencím, které nazýval „mrtvým divadlem“ (deadly theatre), chtěl inscenace posouvat do hlubších intelektuálních i emtotivních rovin a vtisknout jim nezaměnitelný ráz. Aktivně se zapojoval i jako scénograf. V průběhu padesátých let pracoval na uvedení oper Faust a Markétka Charlese Gounoda a Evžen Oněgin Petra I. Čajkovského v newyorské Metropolitní opeře.

V letech 1962 – 1971 byl režisérem a jedním z ředitelů The Royal Shakespeare Company. V roce 1962 zde vytvořil inscenaci Krále Leara, v níž rozvinul svou myšlenku „prázdného prostoru“. Scéna byla minimalistická, zbavená veškerých dekorací, herci hráli v nestylizovaných kostýmech s minimem rekvizit a objektů na scéně. V teoretické rovině tím odkazoval k myšlenkám francouzského divadelního vizionáře Antonina Artauda a jeho – v té době třicet let starého – „divadla krutosti“.

O dva roky připravil anglickou premiéru dramatu Petera Weisse Marat/Sade. K uvedení došlo nejprve v Londýně a pak v New Yorku. Jednalo se o jednu z nejvlivnějších inscenací celého desítiletí, jež kombinovala artaudovské „divadlo krutosti“ s brechtovskou sociální a politickou divadelní metodou. Brook zde zapojil techniky divadla realistického, expresionistického, groteskního, antiiluzivního i prvků rituálu. I díky tomuto počinu Královská shakespearovská společnost platila v šedesátých letech za nejprogresivnější umělecký soubor ve Velké Británii. K dalším pozoruhodným inscenacím patřily experiment US (1966), Senekův Oidipus (1968) a Shakespearův Sen noci svatojánské (1970).

Počínaje inscenací Marat/Sade nastává Brookův definitivní odklon od klasického pojetí divadla. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let odchází do Francie, kde spolu s Micheline Rozan zakládají pod záštitou UNESCO Mezinárodní centrum divadelního výzkumu (International Centre for Theatre Research/ Centre international de recherche théâtrale). Mezitím Brook spoluiniciuje tříletý pobyt multinárodního společenství herců, tanečníků, hudebníků a performerů v zemích Středního Východu a Afriky, kdy účastníci společně zkoumají prapůvodní obrysy a tvary příběhů různých kultur. Výsledkem je experimentální inscenace Orghast uvedená na Festivalu umění v jihoíránském Šírázu v ruinách Persepolis, metropole starověké Persie (1. část) a v rozvalinách Naqsh-e Rustam (2. část). Na americkém turné představili její aktéři inscenaci na téma perské básně z 12. století od Farida al–Din Attara Ptačí sněm.

Roku 1974 je inscenací Timona Athénského otevřena kmenová scéna Mezinárodního centra divadelního výzkumu – Théâtre des Bouffes du Nord v Paříži. Budova je rekonstruována, hlediště je přizpůsobeno podobě antického amfiteátru, aby se herci mohli maximálně přiblížit k divákům. Od té doby zde Brook soustavně tvořil a pracoval jako umělecký šéf. Jeho práce nesly výrazný rukopis zejména v nedogmatickém a eklektickém přístupu k různým inscenačním prvkům či divadelním textům (zabýval se též například dramaty afrických autorů). Z dalších jeho inscenací je třeba uvést Ikové (1975), Král Ubu (1977), Višňový sad (1981), Tragédie Carmen (1981).

Roku 1985 uvedl na Avignonském divadelním festivalu devítihodinový indický epos Mahábhárata, jenž literárně upravil ve spolupráci se spisovatelem Jean-Claudem Carrièrem. Jeho provedení umístil do nedalekého lomu Boulbon. Herci tam devět hodin od západu slunce do jeho východu hráli, zpívali, tančili a ztvárňovali řadu bojových scén. Představení bylo vrcholným dílem Brookových divadelních snah. Projekt připravoval více než deset let, zkoušelo se v Indii, účinkovali v něm herci šestnácti národností. Později jej zpracoval také jako televizní minisérii a v roce 1989 byla tato velkolepá produkce zfilmovaná (více zde) a hudba z něj vyšla v roce 1999 na samostatném CD, jež vydala firma Real World Records (zde).

Natočil i několik dalších filmů navazujících na jeho divadelní zkušenosti (Moderato cantabile, 1960; Pán much, 1963; Marat/Sade, 1967; Král Lear, 1971… – více zde).

V roce 2015 uvedl Mahábháratu v nové produkci pod názvem Battlefield v londýnském divadle Young Vic ve spolupráci s Jean-Claude Carrièrem a Marie-Hélène Estiennovou.

V roce 2005 režíroval inscenaci Tierno Bokar, kterou podle knihy Amadu Hampate Ba adaptovala pro jeviště Marie-Hélène Estiennová. Hra o životě malijského súfiho je poselstvím náboženské tolerance a vzájemného porozumění. Kolumbijská univerzita uspořádala 44 navazujících akcí, přednášek a workshopů, kterých se zúčastnilo více než 3200 lidí. Panelové diskuse byly zaměřeny na témata náboženské tolerance a muslimské tradice v západní Africe.

Více o Brookově divadelní tvorbě: zde.

Napsal řadu teoretických textů, úvah a knih, některé vyšly i česky (Prázdný prostor, 1988; Pohyblivý bod, 1996; Nitky času, 2004) nebo slovensky (Kvalita milosti – Úvahy o Shakespearovi, 2014; Čo mám na jazyku, 2019) /vice zde/. Do posledních let svého mimořádně aktivního života byl umělecky a pedagogicky činný. (Více zde, resp. zde, resp. zde.)

Brook udržoval i blízké vztahy s polským a československým divadlem šedesátých let. Podporoval (a obdivoval) tvorbu Jerzyho Grotowského a Otomara Krejči. V roce 1964 přijel do Prahy, kam přivezl svou inscenaci Krále Leara (s Johnem Scofieldem v titulní roli) a v Národním divadle navštívil Krejčovo představení Romea a Julie (více o jeho hostování pohledem Jana Třísky zde). Když pak komunistický režim v roce 1972 zlikvidoval Krejčovo Divadlo za branou, vyjádřil jeho zakladateli veřejně solidaritu. V komunistickém Československu se tak jeho tvorba stala v následujících dvou desetiletích nežádoucí. Zájem se mohl obnovit až v nových poměrech. Prahu pak – opět na pozvání Otomara Krejči – navštívil v červnu 1991 (více zde, resp. zde) a v Divadle Za branou II uvedl svou inscenaci Woza Albert!. Víckrát však už Českou republiku nenavštívil. V roce 2006 jeho Bouffes du Nord přivezl na festival …příští vlna/next wave… (8.-10. října do Divadla Archa – organizováno ve spolupráci s festivalem Tvůrčí Afrika) inscenaci Sizwe Banzi je mrtev (více zde). Rok poté na hradecký Mezinárodní Festival Evropských Regionů (21. a 22. června 2007) a do Divadla Archa (25. – 28. června 2007) sólovou produkci Brookova dlouholetého herce Bruce Myerse (opět v Brookově režii) Velký inkvizitor inspirovanou stejnojmennou kapitolou z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi (více zde).

Dvě Brookovy inscenace hostovaly v roce 2011 v Brně (v rámci festivalu Divadelní svět Brno) – 29. května 2011 v Galerii Milana Zezuly – zde – hodinové sólo herečky Miriam Goldschmidt doprovázené hudebníkem Francescem Agnello Warum Warum a 2. a 3. června 2011 – zde – komorní verze Mozartovy opery Magická flétna s klavírem, trianglem a bosými herci pohybujícími se v otevřeném (prázdném) prostoru vymezeném pouze bambusovými tyčemi.

• Autor: DN
• Publikováno: 3. července 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Peter Brook

1. Vladimír Hulec

   

   To je definitivní konec
   jedné velké divadelní epochy. Peter Brook si nevychoval a nemá rovnocenného následovníka.
   Jeden proud divadla otevřel a je všude kolem nás. Divadlo multikulturní, etnické, barevné, svobodné, kreativní, velkorysé. To je dnes samozřejmostí a to je Brookův odkaz, jeho živé dědictví.
   Ale současně je divadlo dnes plné chaosu, vnějších efektů, namyšlenosti, agresivity, suverénnosti, zmatku a divokých show. Brook ale upřednostňoval hereckou preciznost, čistotu práce a myšlení, vyrovnanost, klid, přesnost, cit, jasně cílený intelektuální i emotivní dopad, pokoru. Byl zvídavý, důsledný. A zde výrazného následovníka nemá. V tomto ohledu je dnes divadlo úplně jinde. Tento experiment se zadrhl, tato práce vešla vniveč. Přesně vedené, školené herectví, čerpající z hlubokých kulturních tradic i z poznávání sebe sama, svých limitů a možností a jejich neustálé rozšiřování, dnes v podstatě nikoho nezajímá. Jízda po této cestě se pozastavila, dveře přivřely. Jistě jen na čas a někdo je zas rozkopne, anebo pomalu otevře. Nicméně pokračovatele Brooka (a Grotowského a Barby a Malinové s Beckem a Petera Schumanna a Josepha Chaikina a Ariane Mnouchkine a Maurice Béjarta a Piny Bausch a Jiřího Kyliána a Tatsumi Hijikaty a Kazuo Ohna a Mina Tanaky a Antona Adasinského a… – u nás – Petera Scherhaufera, Evy Tálské, Ctibora Turby, Huberta Krejčího, Niny Vangeli, Pavla Štourače…), který by byl obecně uznávanou a respektovanou autoritou, který by inspiroval, nevidno.
   Děkuju Vám, Mistře, za vše, co jste dokázal, jak a které dveře jste otevřel a okenice sundal. Revue Orghast, kterou jsem vydával v rámci festivalu …příští vlna/next wave…, byla poctou právě Vám a Vaši divadelní inspiraci. Proto se jmenovala po jedné Vaší produkci, což jste mi velkoryse dovolil. Divadlo po Vás a myšlení o něm je – věřím navždy – barevnější, vrstevnatější, vzdělanější, chytřejší, než jaké bylo před Vámi.

   04.07.2022 (2.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jana Pilatova

   

   Díky, Vladimíre.
   Dobře jsi to sestavil, můžeme si to všechno připomenout – a závěrečným komentářem jsi to vyjádřil i za mě. Je mi smutno.
   Jana

   04.07.2022 (22.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jana Soprová

   

   Předmět: church service for peter
   The service for Peter will be broadcast live on the church YouTube channel starting at 11 a.m. (French time) this Monday June 11th.
   https://youtu.be/Z5_tjiqhYUc(https://youtu.be/Z5_tjiqhYUc>)

   11.07.2022 (0.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ