Hollywood 1969 … Škoda, že jste to nezažili! Přesně tuhle větičku si můžeme přečíst na titulní straně téhle knížky, která nepřekvapivě vychází z devátého filmu Quentina Tarantina, který šel do kin v roce předcházejícím pandemii. Jenže zatímco například Disney dělá to, že svoje snímky vydává knižně v okleštěné podobě, dvojnásobný držitel Oscara sice uvádí stejné pasáže, jaké můžeme vidět tady, avšak někdy je rozšiřuje a nezřídka přidává zcela nové. Ne vždycky platí, že bychom se v nich dozvěděli něco zásadního pro příběh (např. pokec Ricka Daltona, Cliffa Boothe a Jima Staceyho v Pijácké dvoraně slávy). Spíše se řeší tehdejší herci a herečky. Snad aby autor rázně připomněl, že jeho znalosti z dějin kinematografie jsou mimořádné, nejen co se samotných bijáků a jejich obsazení týče. Sem tam přidá i nějakou tu málo známou zákulisní informaci („polovičatý“ záběr z Rosemary má děťátko; Cesare Danova jako Ben Hur; proč začínající herci na plátně/obrazovce střílejí starší hvězdy; proč někteří herci mají na židli svoje pravé jméno, kdežto jiní tam mají pouze jméno postavy, kterou ztvárňují).

První kapitola se zabývá setkáním producenta Marvina Schwarze (ve filmu Al Pacino) s Rickem Daltonem (ve filmu Leonardo DiCaprio), které se ovšem neodehraje v restauraci, nýbrž u prvního jmenovaného v kanceláři. Díky tomu se seznámíme se sekretářkou, slečnou Janet Himmelsteinovou, která s Cliffem (ve filmu Brad Pitt) následně vyrazí do kina. Marvin probere s Rickem jeho kariéru, což je trochu zvláštní, když ho do značné míry zná. V každém případě se dozvíme věci, na které v celovečeráku bohužel nebyl prostor, což zamrzí hlavně v případě Cliffa v roli kaskadéra-bouráka, jehož úkolem je „domluvit“ hercům, kteří při akčních scénách kaskadéry doopravdy mlátí.

Na papíře však spisovatelé obvykle nebývají ničím limitováni. Kniha klidně může mít 360 i více stránek, zatímco celovečerák o 360 minutách … To je moc už i na Martina Scorseseho. Tarantino se tedy může opakovat, přičemž právě tak činí například při „situaci kolem Velkého útěku“ nebo při řešení kníru Caleba DeCoteaua. Ovšem mimořádně si oblíbil Trudi Frazerovou (ve filmu Julia Butters) – Rickovu kolegyni ze seriálu Lancer, která má přes útlý věk osmi roků zcela vyhraněný názor na herectví a svého kolegu neváhá, tak trochu po vzoru Dustina Hoffmana, až poněkud šikanovat. Jakkoli se jedná o nevšední figurku, asi jsme úplně nepotřebovali, aby se objevovala tak často.

 










 

Díky propracovanosti postav se nedá tvrdit, že by tlumočily názory svého stvořitele. Třeba fakt, že se Cliffovi nejvíc líbí zrovna uvedená pětice děl Akiry Kurosawy, má své dobré opodstatění. Backstory Rickova dabléra bude zevrubněji prozkoumána, včetně jeho hrdinského počínání během druhé světové války a skutečnosti, že mu prošla vražda jeho vlastní manželky, což na plátně nebylo vzato jako hotová věc. V závěru filmu sehraje podstatnou úlohu fenka Brandy. V této souvislosti asi nutno dodat, že kniha se o epizodce s vniknutím vetřelců do domu pouze zmíní na straně 104, nicméně na jejích posledních stránkách se řeší něco docela jiného. Bohužel to není Rickovo a Cliffovo působení v Itálii a ve Španělsku, kterému rozhodně mělo být věnováno více prostoru, zvláště pak spolupráci se Sergiem Corbuccim na westernu Nebraska Jim. A bohužel znovu nedojde na pokec Ricka a Sharon Tate (ve filmu Margot Robbie), což lze jednoznačně považovat za promarněnou příležitost. Ačkoli je fajn zjištění, že se hlavní hrdina zná se Stevem McQueenem.

Přiřazování fiktivních děl ke tvůrcům s reálným předobrazem jde Tarantinovi nepřekvapivě skvěle. Dokonce i tehdy, kdy píše o tom, že „Quentin Tarantino obsadil Trudi Frazerovou do remaku Dámy v červeném.“ Zároveň se několikrát nabídne otázka, kdo vlastně v knize ten příběh vypráví? Někdy to totiž vypadá, že jde o nějakého Rickova nebo Cliffova dobrého kamaráda. Autor také párkrát v podstatě odkáže na své předchozí počiny (hnědá peněženka, vepřové maso, paperbacky Elmora Leonarda, cigarety Red Apple …). Dost možná úplně nejzajímavější však je, že podle toho, jak jsou příběhy a události ze života postav v knize dále rozvíjené, někdy v závěrečné třetině jsem si uvědomil, že si skoro všechny postavy představuju úplně jinak. To znamená, že za Cliffem nevidím Brada Pitta, za Pussycat Margaret Qualley a že taková Squeaky (aka „Pišta“) se v mojí mysli nepodobá Dakotě Fanning. Platí to pouze u Marvina Schwarze (Al Pacino) a Jima Staceyho (Timothy Olyphant).

Jedna kapitola je taky věnována zasvěcení Pussycat (Číči – ve filmu výše zmíněná Margaret Qualley) do Rodiny Charlieho Mansona, jehož záměry budou později osvětleny při popisování (ne)spolupráce s producentem Terrym Melcherem. V další se QT zabývá Aldem Rayem – hercem se slabostí pro alkohol. Odkočí si také zpět do 50. let za Cliffem Boothem, jehož mytologizuje do pozice legendy. Jindy, v souvislosti s Lancerem, se zase řeší sám Shakespeare, protože režisér Sam Wanamaker je zkrátka umělec každým coulem, takže jeho názor má parodicko-zamyšleníhodné vyznění. Tenhle westernový seriál ve stylu Gunsmoke nebo Bonanzy se v Tenkrát v Hollywoodu rovněž dočká podrobného popisu postav a vztahů mezi nimi. Na rozdíl od Bounty Law, který z Ricka v roli Jakea Cahilla udělal hvězdu. Zřejmě i proto, že rodák z Knoxvillu plánuje jeho skutečné převedení do seriálové verze.

 










 

Taky údajně chce vydat knižně celou filmografii Ricka Daltona (která by snesla srovnání s Clintem Eastwoodem), což je jedině dobře, protože v závěru téhle publikace by jinak chyběla. Naopak nechybí představení rádia KHJ, které průběžně hraje i tady. Dostalo se také na Vinnetoua, resp. spíše na Old Shatterhanda a jeho představitele Lexe Barkera, byť se jedná o trochu pozměněnou historii. Nový rozměr se týká též cesty Cliffa a Pussycat v jeho Karmannu Ghia na Spahnův ranč – tady autor oproti této podívané posunul hranici. Tak jako překladatel tohohle dílka do češtiny, neboť se nezdráhá vymýšlet české názvy i u filmů, které nikdy takový neměly. Někdy určitě není od věci nepřekládat všechno. Jinak ovšem překlad vůbec není špatný!

Tenkrát v Hollywoodu je kniha, ve které si její autor v celkových pětadvaceti kapitolách často prostě jenom hraje. Při té hloubce některých popisů a rozborů, kvůli kterým tenhle „román“ vlastně nemá vyloženě souvislou dějovou linku, nepochybně platí, že je to počteníčko pro opravdové cinefily, tak jako kupříkladu práce Petera Biskinda nazvaná Bezstarostní jezdci, Zuřící býci, o které jsme si už také napsali. Ke knize Tenkrát v Hollywoodu už jenom dodejme (tedy kromě toho, že by se vzhledem k nepřebernému počtu hollywoodských historek mohla klidně dočkat řady pokračování), že na začátek uvádí stručnou charakteristiku čtyř postav. Protože se jedná o Ricka, Cliffa, Sharon a Mansona, nedá se napsat, že by šlo o ty nejhlavnější či nejklíčovější. O stránku dříve Quentin Tarantino děkuje své ženě Danielle a synkovi Leovi, stejně jako pardálům, kteří zažili šedesátá léta – Bruce Dern, Michael Parks, Burt Reynolds, Robert Blake, David Carradine, Robert Foster a především Kurt Russell (ve filmu koordinátor kaskadérů Randy). Fakt, že mohl čerpat z vyprávění těchto osobností, je určitě chvályhodný, tak jako drobné detailní vychytávky. Avšak nelze se zbavit dojmu, že by několik věcí dalo ještě doladit. Jakkoli jest hezké, že se, mimo jiné, po přečtení v podstatě bez mapy vyznáme v samotném Los Angeles.

P. S.: Jedna dobrá rada na závěr: Když třeba někde na ulici potkáte slavnou filmovou herečku, nikdy jí neříkejte, že ve skutečnosti vypadá líp než na plátně.


KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V E-SHOPU DOBRE-KNIHY


FOTO: dobre-knihy.cz, Falcon