Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Čekání na vlka

    Ona (Andrea Berecková) prošla pohovorem na místo noční hlídačky. Jeviště je továrnou, kde bude pracovat. Inscenace Tady je všechno možné však spíše než zákoutí továrny odkrývá vnitřní svět hlavní hrdinky. Hostující režisér Ivan Buraj s dramaturgyní Terezou Marečkovou převedli pro ústecký Činoherák do dramatické podoby stejnojmennou knižní prvotinu mladé švýcarské autorky Gianny Molinary.

    Tady je všechno ještě možné – název inscenace se stal mottem celé sezóny. Foto: archiv divadla

    Inscenace je do velké míry poskládaná z monologů hlavní postavy. Svět tak  sledujeme optikou mladé noční hlídačky. Zaměřuje naši pozornost na konkrétní postavy, se kterými se setkává,  převypráví dialog. Sdílí své vnitřní vidění světa, úvahy o prostředí kolem sebe a nepřímo i o smyslu života. Samotářská hlavní hrdinka přebývá v tovární hale a středobodem jejího počínání se stává lov vlka. Toho zahlédl v objektu továrny kuchař a noční hlídači mají za úkol vykopat past a dostihnout jej. Hlavní hrdinka je nepoznaným zvířetem fascinována. Utkvělé myšlenky na něj obohacují její vnitřní svět a dodávají jejímu konání smysl. Vůči okolí však příliš vstřícná a otevřená není. Samotářsky glosuje existenci druhých a je spokojená sama, tedy sama s vlkem. Pro jiné obyčejná každodennost v továrně představuje pro hlídačku dobrodružství s nedostižným vlkem.

    Silné zaměření na hlavní hrdinku umocňuje jevištní práce s kamerou a projekcí. Na zadním prospektu se ve smyčce přetáčí krátké sekvence, na kterých jsou zachycené detailní zpomalené záběry dalších postav – šéf vkládající do úst vidličku s jídlem, kuchař, vlk v zasněžené krajině. Na plátno se také přenáší snímání dvou kamer. Jedna zachycuje obličej hlavní hrdinky na posteli a druhá přenáší na velké plátno prostor levé části jeviště, kde jsou nad pracovními stoly čtyři velké obrazovky přenášející záběry bezpečnostních kamer. Objektiv se však soustředí na detail sedící hlídačky a jejího kolegy Clemense (Jan Hušek), který se s ní v nočních hlídkách střídá. Právě tato „pracovní“ kamera slouží jako jakási zpovědnice, když hlídačka glosuje rozhovory s Clemensem. Práce s živým přenosem a konkrétně právě detailní záběry, jež přenos zprostředkovává, podporují vnímání prostředí především přes hlavní hrdinku. V některých pasážích tomu napomáhá i její hlas reprodukovaný ze záznamu, doplňující akci na scéně vedenou beze slov. Dění připomíná subjektivní až snový pohled hrdinky. Herecká i pohybová stylizace dotváří zmiňovanou snovou atmosféru – Andrea Berecková ani na chvíli nevypadne z herecké stylizace – je rozvážná v hlase, v tělesném napětí. Jan Hušek vytváří kontrast svým civilním herectvím. Pokud ale divák nebude této jevištní záměrné formě otevřen, může se představení jevit utahaně a těžkopádně.

    Ona (Andrea Berecková) a Clemens (Jan Hušek) jsou kolegové v továrně. Foto: archiv divadla

    Nachází se vlk někde v prostorách staré továrny? Je skutečný? Opravdu ho kuchař zahlédl? A není onen vlk pouze fantazií noční hlídačky, která dodává jejímu počínání smysl? Odpovědí by mohla být klíčová scéna, kdy jeviště potemní a s opětovně rozsvícenými reflektory stojí naproti ženě živý vlk/pes. Hlídačka se s vlkem setká. (Na „mé“ první repríze ovšem zvíře okamžitě vyběhlo k divačce v první řadě a pak začalo očichávat zbytky jídla u stolu.) To, že se na jevišti objevilo živé zvíře, však neznamená, že se Ona a vlk skutečně potkali. Přesto však po této scéně dochází u ženy k viditelné změně v chování –  po setkání se dává do dialogu s Clemensem a jakoby se najednou byla schopna odtrhnout od svých myšlenek a vidět kolegu v reálném čase. V nezvyklém živém hovoru pak odejdou ze scény a skončí první část inscenace. Pomohlo její otevřenosti setkání s vlkem?

    Vše nasvědčuje otevřenému konci, v tom ale přichází na scénu slečna, která civilně nehereckým projevem seznámí publikum s teorií, že „divadlo se podle některých teatrologů zrodilo z rituálu spojeného s lovem vlka… jiní teatrologové hledají zrod divadla v teple lidského setkávání, povídání si u ohně…“. Načež diváky vyzve k přesunu na dvorek divadla, kde společně v krátkém čase ono zmíněné magické teplo lidského setkávání mohou zakoušet. A tak se až dosud do formálně kompaktní inscenace vklíní přirovnání divadla k lovu vlka, divadla jako setkání u ohně. Setkání u ohně během představení může být bezesporu pro některé diváky neobyčejný zážitek. Pokus o navození rituální atmosféry, však celistvost celé inscenace narušil.

    Epilog navrací diváky do hlediště a  herce na scénu. Na jevišti je nyní naznačený kuchyňský kout a obývací pokoj. Clemense a hlavní hrdinku vidíme v novém, milostném vztahu. Clemens vaří večeři a Ona leží na pohovce s knihou v ruce. Idylický obraz. Samotářská hlídačka tak vzdálená od všech, plna svého vnitřního vesmíru pokojně odpočívá a obrací stránky. Přirozeně vrací Clemensovi políbení. Obraz je doprovázen reprodukovaným hlasem hlídačky – vypráví, jak přichystala past na vlka. Je připravená vlka opustit?

    ///

    Činoherní studio v Ústí nad Labem – Gianna Molinari: Tady je ještě všechno možné. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Tereza Marečková, překlad Marta Eich, výprava Katarína Hládeková, hudba Matúš Kobolka. Premiéra 22. dubna 2022 (psáno z reprízy 22. května 2022)


    Komentáře k článku: Čekání na vlka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,