Peter Weiss, autor divadelní hry, je německý spisovatel, výtvarník a filmový režisér s českými kořeny. Jeho zájem o surrealismus a psychoanalýzu se vtiskly do této hry bez přemáhání. Člověk jako individualita součástí společnosti. V 18. století navíc součástí společnosti, ve které probíhala Velká francouzská revoluce.

Drama z roku 1964 pod nezkráceným názvem Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade ztělesňuje touhu po svobodě a vítězství, která se pojí s touhou po smrti Marata. Vyjma lidské duše a jejich rezerv se s příběhem pojí i duše šílenství a svobody, jakési dvě spřízněné duše.

Z Marata jakožto francouzského politka se stal symbol revoluce. Byl v čele krutého teroru proti girondistům, demokratické skupiny politiků, v epoše Velké francouzské revoluce. Brzy po své smrti byl prohlášen za mučedníka svobody.

Divák se ocitá ve hře, která spadá do podmnožiny hry, jež řídí samotný markýz de Sade. V inscenaci Marat+Sade hru diriguje Touha stát se markýzem de Sade 1 a 2 a také ředitel ústavu Coulmiér s manželkou a synem v podání Radima Kalivody, Evy Salzmannové a Zdeňka Vencla, kteří se snaží o cenzuru svobodomyslných textů podle předpisů nové vlády Napoleona Bonaparte. Pseudo markýze de Sade, vyžívajícího se ve skutečnosti v erotice, pornografii a filosofii, ztvárňuje Kryštof Krhovják a Jiří Štrébl.

Marata sedícího ve vaně v podání Martina Donutila opečovává Ivana Uhlířová alias drahá Simona Evrardová. Opečovává každičké místo kůže, aby zmírnila Maratovu kožní nemoc a zároveň v něm probudila ještě větší šílenství.

Celý děj vymykající se roztomile kontrole z části ukotvuje postava zpívající Rossignol s obdivuhodným hlasovým výkonem Kateřiny Marie Fialové a postava vyvolávače v podobě precizního a komického Aleše Bilíka. Trápení na více stranách ukončí girondistka Charlotta Cordayová v obsazení Renáty Matějíčkové. Zavraždí Marata a scéna se stáhne pod záclonu ticha.

Režisérem inscenace je bývalý umělecký šéf Klicperova divadla a Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek. Vyjma spoluprací s několika předními českými divadly slavil úspěchy s filmem Nuda v Brně, který získal pět Českých lvů. Marat a Sade se jednoznačně nezáživnosti vzdaluje. Morávkovi se společně s tvůrčím týmem podařilo vytvořit hru plnou náznaků v podobě tanečních pohybů pod lektorským dohledem Leony Qaša Kvasnicové. Kabaretní scénu blázince Martina Chocholouška a vznešeně prosté kostýmy Silvy Zimuli Hanákové doplňují bouřlivé emoce a rozdvojené osobnosti.

Jen stěží se dá pochybovat o tom, že hudba Michala Pavlíčka vynesla inscenaci na samotný revolucionářský vrchol. Zpěv, kvílení, křik, taneční pohyby a závěrečné ticho obohatily onu psychózu atributem synchronní. Hudební složku ocenil mimo jiné také uznávaný teatrolog Vladimír Justl a samotný režisér Vladimír Morávek.

„Pořád jsem mu něco četl z díla Marata a z díla Petera Weisse – a on pak hned druhý den přinesl hudbu, že jsem jen zíral, kde to bere – vlastním hlasem v té hudbě nahrál čtyřhlasy. Úplně mě zavalil tou hudbou. Herci, když ji slyšeli – nevadilo jim tu a tam i nějaké to zpívání po nocích. A pak naposled stal se zázrak – to když Michal všechny ty svoje neuvěřitelné hlasy z nahrávek vyhodil – nechal všechno už jen na Kateřině, na Alešovi a Kryštofovi k zvážení. A oni řekli, co řekli – a běžel z toho všem po zádech mráz. Myslím, že je to velké dílo – tahle hudba Michala Pavlíčka. Děkuji,“ uvedl Morávek.

Po odchodu z Rokoka se ozval za mými zády komentář vycházející z úst dvou mladých mužů. Z něhož mi v paměti utkvělo jedno slovo, a to chujovina. Ještě že cestou ven nenarazili na pana Chocholouška 2, který by jim to s úsměvem potvrdil a nevyvrátil. Synchronní psychóza v podání Marat a Sade sice může působit nelogicky a nesmyslně, ale příběh a výsledná adaptace obsahují více smyslu, než by se mohlo na první pohled zdát. 

Foto: archiv MDP

4.7.2022 | Lea Uherková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout