A je to tady. Připadá mi to, jako když se bráníte velké vodě a dveře utěsníte pytlíky s pískem a ještě nacpete ke škvíře staré froté ručníky a voda stejně pronikne. Čeho se týká moje přirovnání? Pocitu marnosti. Uvedu to na konkrétním příkladu.

Jdu po ulici a na chodníku kontejner. V něm spousta, jak se říká, starých krámů, postřehl jsem vysavač z roku raz dva a spirálovou plotýnku a rozebraný, spíš rozmlácený sektorový nábytek. Připraveno k odvozu. Kampak se to odveze?

Stojím nad tím a opakuji si to, co jsem si říkal už mnohokrát před tím: všechno, co se na světě kdy vyrobí, od špendlíku po lokomotivu, nebo až po zaoceánské letadlo a superpočítač na předpovídání počasí, prostě všechno se jednou nějak vyhodí a zlikviduje. Představuju si výrobní linky fabrik po celém světě, kolem linek pilní lidé a teď už čím dál častěji roboti, linky chrlí a kdyby se proces měl urychlit, zkrátit, linky by vedly rovnou do nějaké misgrubny nebo pece. Fáze používání je tak krátká, že by se dala vynechat.

Jsou nějaké výrobky, které jsou mimo proces výroba – misgrubna? Možná velké železné předměty, jako jsou mosty nebo koleje. Ty když doslouží, rozřežou se a odvezou do hutí a vyrobí se z toho další koleje a mosty. Ale míň kolejí a míň most. Co se ale stane se složitými drahými výrobky? Třeba hodinky. Kolik ještě tiká, z toho množství, která za staletí vznikla? Je vůbec něco, co se kdy vyrobilo a nepodléhá cyklu výroby a likvidace? Napadá mě královská koruna a výrobky ze zlata obecně. I když… kolik korun pro krále a obecně kolik šperků bylo na světě zhotoveno od doby, kdy se lidi naučili odlévat věci ze zlata. Kde jsou všechny? Nicméně, připusťme, že výroba královských korun se svým objemem nedá s výrobou – dejme tomu – automobilů moc dobře srovnávat.

K optimistickým závěrům tyhle úvahy nevedou, spíš komu pocitu marnosti. Moc mě to mrzí, už proto, že se tady v mých glosách snažím spíš o optimistický tón a pozitivní vyznění. A už vůbec se nepokouším někomu radit, co má a co nemá dělat. Spíš se vyznám z toho, jak si úzkost z vazby výroba a misgrubna řeším já. Připomínám si, jak je to proces časově vymezený. V případě kontejneru desítkami let. Ve srovnání s velebnou dlouhověkostí světa počítanou na miliardy let to není ani mžik. To co vnímáme jako minulost, přítomnost a budoucnost splyne. Bytost zvaná Gaia si s tím starosti nedělá. Ona ty naše výrobky pozřela ještě dřív než byly vyrobeny.