Fotbal: Může být asijská země vicemistrem Evropy?

Skončila druhá ve skupině a postoupila do semifinále. Byl to zvláštní pohled. Mezi čtyřmi nejlepšími tři hvězdné evropské celky, Anglie, Francie a Itálie – a Izrael. Kdo považoval Izraelce za outsidery, byl překvapen. V semifinále porazili Francouze 2:1 a ve finále změřili síly s Angličany.

Izraelci vedli na konci prvního poločasu 1:0, ve druhém Anglie vyrovnala a trofej si vybojovala až v prodloužení. Zvítězila 3:1 a poněkud zklamanému soupeři nezbylo než se spokojit s titulem vicemistrů Evropy.

Příslovce poněkud je na místě, neboť pro izraelskou „19“ bylo účinkování na Slovensku jednoznačným úspěchem. Také proto, že díky druhému místu ve skupině získali právo účasti na mistrovství světa „20“, které bude v roce 2023 hostit Indonésie.

A u toho se musíme zastavit.

Kdykoli totiž pořádá muslimská země nějaký vrcholný mezinárodní sportovní podnik, na který se kvalifikoval Izrael, nelze se vyhnout otázce: nebudou problémy? Na protiotázku, proč by měly být, je snadná odpověď. Protože v minulosti už nejednou byly.

Ostatně samotný fakt, že izraelská „19“, ačkoli jde o asijskou zemi, je vicemistrem Evropy mnohé naznačuje. Izraelci hrají v rámci UEFA proto, že byli z Asijské fotbalové konfederace, kterou v roce 1954 spoluzakládali, ve čtyřiasedmdesátém z politických důvodů vyloučení. Dalších dvacet let nebyl Izrael členem žádné kontinentální fotbalové organizace, což samozřejmě představovalo komplikaci především v rámci kvalifikace na mistrovství světa. Zatímco kvalifikace pro MS 1974 a 1974 hráli v rámci asijsko-oceánské zóny, kde se nikdy nestřetli s arabskými zeměmi (ty by proti Izraeli z důvody zavilé nenávisti nenastoupily), v dalším období se v rámci FIFA improvizovalo: v kvalifikaci 1982 byli Izraelci zařazeni do UEFA (ačkoli v té době nebyli členem), kvalifikace 1986 a 1990 hráli v zóně Oceánie a teprve od kvalifikace pro MS 1994 jsou trvalou součástí UEFA.

Ptáme-li se, proč asijská země účinkuje ve fotbale jako součást evropské UEFA, musíme se také ptát, proč byla v minulosti zařazena do oceánské kvalifikační zóny. Odpověď je jedna a táž: důvodem je výše zmíněná a s fanatismem hraničící zavilá nenávist především arabských zemí.

Tím se dostáváme k odpovědi na otázku v nadpisu článku. Asijská země může být fotbalovým vicemistrem Evropy, pakliže se do sportu tím nejnechutnějším způsobem zamíchá politika. (Že na tom Izrael vyzískal, protože je členem kontinentální organizace, jejíž mnozí členové patří ke světové fotbalové špičce, je jiná věc.)

INDONÉSKÁ KARTA

Izraelská „19“ si odvezla ze Slovenska nejen titul vicemistrů Evropy, což je historický úspěch, ale současně pro svoji zemi vybojovala premiérovou účast na MS hráčů do 20 let. To se bude konat v květnu a červnu 2023 v Indonésii, takto nejlidnatější muslimské zemi.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na Asijské hry 1962, které rovněž pořádala Indonésie. Historické anály připomínají, že navzdory slibům Jakarty povolit vstup do země všem výpravám, tedy i těm, s nimiž Indonésie neudržuje diplomatické styky (v té době to byly Izrael, Čínská republika – Tchaj-wan a Jižní Korea), neobdržely výpravy Izrael a Tchaj-wanu z politických důvodů vstupní víza a her se zúčastnit nemohly (Jihokorejci ovšem ano). Toto flagrantní porušení pravidel tehdy pořádající organizace Asian Games Federation nezůstalo bez odezvy a Indonésii byl odepřen vstup na letní olympijské hry v Tokiu 1964.

Při vědomí toho, co se tehdy stalo, byť je to relativně dávno, nezbývá než doufat, že izraelská fotbalová „20“ nezůstane na letišti „sedět na kufrech“ proto, že hostitelská země zopakuje skandální rozhodnutí z roku 1962. Že to není tak úplná chiméra, dokládá případ izraelského badmintonisty Zilbermana související s mistrovstvím světa v tomto sportu, které hostila také Indonésie – v roce 2015.

Připomeňme: Šest měsíců vytrvale odmítaly indonéské úřady udělit Zilbermanovi povolení ke vstupu do země, a to jenom proto, že je Izraelec. Když se dva týdny před šampionátem přemístil do Singapuru, jednoho ze dvou míst (tím druhým je Bangkok), kde mohou Izraelci obdržet speciální povolení ke vstupu do Indonésie, napínaly jeho trpělivost a psychiku do poslední chvíle. Už to chtěl vzdát a vrátit se domů, ale sportovní představitelé Izraele ho přesvědčili, aby zůstal.

Situace byla ještě během víkendu (8. a 9. srpna 2015) před mistrovstvím napjatá jako struna, nikdo nevěděl, co přesně se stane. Šampionát začal v pondělí 10. srpna – a teprve téhož dne přišla zpráva, že Zilberman může do Indonésie odletět. Jistou zásluhu na tom měla i Světová badmintonová federace (BWF), jejíž generální tajemník Thomas Lund do Singapuru přiletěl a se Zilbermanem pak do dějiště her odcestoval. Působilo to ovšem to dojmem, že BWF zasáhla, když už nebylo zbytí a situace se stala neudržitelnou. Možná proto, že si na poslední chvíli uvědomila, že i na ní by ulpěla nemalá část spoluviny, kdyby se ve prospěch Zilbermana alespoň nějak nezaangažovala. Vždyť to, jak indonéské úřady s izraelským reprezentantem jednaly, neslo všechny znaky diskriminace a špatně maskovaného antisemitismu.

I když Zilberman byl do dějiště MS nakonec milostivě vpuštěn, neměl stejné podmínky jako ostatní badmintonisté. Přiletěl v pondělí, bezpochyby psychicky zdeptán a bezpochyby otráven a znechucen jednáním, jaké nemá v mezinárodním sportu co dělat - a hned v úterý dopoledne musel nastoupit do prvního kola. Není divu, že po všech těch peripetiích prohrál. Hsuovi z Tchaj-wanu podlehl dvakrát 14:21. Už se nikdy nedozvíme, jaký podíl na této prohře měla jejich byrokratická šikana a jaký sportovní forma Izraelce. Že šlo o férovou sportovní porážku bychom mohli tvrdit pouze v případě, že by Indonésie udělila Zilbermanovi vízum včas (požádal o něj v lednu 2015!) a badmintonista by mohl přicestovat do Jakarty stejně jako ostatní a v klidu se na místě jako ostatní připravovat.

Příští rok se dozvíme, jak se od té doby uvažování indonéských činovníků a politiků změnilo.