I po deseti letech bych z fleku vypálil celou naši sestavu, vzpomíná na stříbrný úspěch Leoš Čermák

Leoši, co se vám vybaví, když se řekne sezona 2011/2012?
Byla to první sezona, co jsem přišel do Brna. Stavěl se nový tým, přišlo mnoho nových hráčů. Samozřejmě zpočátku to nebylo lehké, mužstvo si postupně sedalo, bojovali jsme o play-off. Bylo důležité, že nám vyšla koncovka základní části, tři zápasy v řadě rozhodly o tom, že půjdeme ze sedmého místa. Pak přišly vyřazovací boje, prožívali jsme neskutečné emoce, zažili radost fanoušků, na tohle se nedá zapomenout. Byla to parádní jízda, hrozně jsme si to užili.

Tehdy jste odehráli 52 kol v základní části a hned 20 zápasů v play-off. Jak náročné bylo zvládnout takovou porci duelů?
Když k tomu připočítáme ještě zhruba dvanáct zápasů v přípravě, máte rázem sezonu jak v NHL (smích). Na české poměry je to slušné číslo. Náročné to bylo a v závěru jsme na to bohužel doplatili. Možná nás to stálo titul, protože finále jsme už neměli moc s kým hrát. I přes to všechno na to máme všichni krásné vzpomínky. Chyběla tomu jen ta třešnička na dortu.

Takovou jízdu od té doby nikdo nezaznamenal. Z předkola až do finále je v podstatě unikátní počin. Je vůbec možné tohle v extralize zopakovat?
Je pravda, že tenkrát hrálo předkolo deset týmů, teď je to rozšířené. Nicméně si nemyslím, že se tohle nedá v budoucnosti zopakovat. Vždycky rozhoduje aktuální forma a jaký máte zrovna lauf. Nám se sešlo několik věcí, jednak obě, které jsem zmínil a taky potřebné štěstí, bez kterého se neobejdete. Když si to někomu sedne, jak to sedlo nám, možná takové překvapení někdy v budoucnu přijde.

Na medaili se v Brně čekalo v té době dlouhých 41 let. Uvědomovali jste si, že stříbro má v podstatě cenu zlata?
Bylo to cítit na každém kroku, že se nám může podařit něco mimořádného. Fanoušci byli hladoví, atmosféra byla neskutečná. Když si vzpomenu, jak jsme se vrátili z Kladna nebo z Prahy ve tři hodiny ráno a na parkovišti před zimákem na nás čekal dav lidí, aby s námi oslavili postup. Tak to bylo něco. A jak říkáte, i když jsme brali jen stříbro, každý si ho užíval.

Těžko se dá asi zapomenout na to, jak vás tisíce fanoušků vítalo na náměstí Svobody. Zkuste popsat nějaké zážitky z oslav…
Bylo to takové brněnské Nagano, na náměstí Svobody přišlo několik tisíc fanoušků, zápasy se promítaly na plátně. Zní to jako klišé, ale měli jsme úžasnou partu hráčů, po zápasech jsme chodili na jedno dvě piva a z mančaftu byla cítit touha, že chce něco dokázat. Po postupu se slavilo už v autobuse, zpívali se lidové písničky, což už se dneska moc nenosí (smích). Už jen ty zážitky z autobusu stály za to.

Na které hráče ze zmíněné sezony nejvíc vzpomínáte? A bylo stříbro dílem velkého srdce a party?
Chtěli jsme překvapit, nebyli jsme pod nějakým tlakem a prostě jsme se zdravě zbláznili. Byť jsme neměli nějak výrazná jména, šli jsme tomu naproti. Ohromná bojovnost, vůle, skákalo se do střel. Hráči se předháněli, kdo víc zblokuje střel. Vzpomínky mám v hluboké paměti. Výborně hrál Radim Bičánek, Jožo Kováčik, Tomáš Žižka, Jirka Trvaj v bráně nás držel. V útoku Kuba Svoboda, Jarda Svoboda, třicet bodů udělal Divoch. Nerad bych na někoho zapomněl. Mám to pořád v hlavě, sestavu bych z fleku dokázal poskládat (smích).

Teď se po letech s některými bývalými spoluhráči znovu sejdete. Jak se těšíte, když na ledě uvidíte „starou gardu“?
Těšíme se moc, vidět se znovu po letech bude fajn. Věřím, že přijede co nejvíc hráčů, a že se na nás především přijde podívat co nejvíc fanoušků.

Někteří borci stále hrají na profesionální úrovni, ale co vy? Jste aspoň hobík?
Chvíli jsem hokejovou výstroj neviděl a nemohl ji najít, ale v poslední době jsem se na led občas dostal. Nedá se nic dělat, bude potřeba se jít před tou srpnovou akcí ještě někam sklouznout. Takhle z voleje a bez tréninku to nebude sranda (smích).

Postavíte se proti týmu Martina Zaťoviče a některým hráčům, které jste řídil jako kapitán. Bude to vyhecovaná bitva?
Řeknu to asi takhle, když nás nebudou moc zlobit, budeme hodní. Jestli nás ale naštvou, tak trošku přitlačíme. A když nebudeme stačit bruslit, nedá se nic dělat, budeme si muset pomoct silou (smích).

Jak se vám celý nápad vlastně líbí? Je to připomenutí toho, že Kometa za deset let získala pět medailí, vychovala spoustu talentů pro NHL a navíc výtěžek půjdou na dobrou věc….
Moc to kvituju. Jsem rád, že se taková akce koná. Peníze půjdou na Nadační fond Komety, který pomáhá dětem. Oživíme vzpomínky, připomeneme si klubové úspěchy. Je dobře, že se tohle dělá. Věřím, že si to užijeme my hráči a hlavně všichni fanoušci.