Literatura rozvíjí schopnost prokouknout lež, říká Vladimír Papoušek

Historik literatury Vladimír Papoušek pracuje jako profesor na Ústavu bohemistiky FF Jihočeské univerzity. Aktuálně je ředitelem tohoto ústavu a také proděkanem pro vědu FF JU. Na svůj pobyt s Fulbrightovým stipendiem vyrazil již v 90. letech, může proto nabídnout unikání perspektivu přerodu předrevolučního Československa do nové éry. 

Strávil jste jednu polovinu života v totalitě a druhou polovinu v demokracii. Nesvědčila paradoxně doba v té první polovině vzniku zajímavější literatury lépe než dnes? 

Status toho, čemu to které historické společenství říká “literatura”, se logicky v průběhu doby permanentně proměňuje, ale tyto metamorfózy nemají, domnívám se. Zásadní vliv na výskyt originálních děl, která se zjevují bez nějakého počítatelného algoritmu, v zásadě nahodile. Někdy je historicky “vyšší hustota výskytu” – například v periodě rozpadu Rakousko –Uherska – Kafka, Hašek, Weiner, Werfel, Musil, Klíma, Kraus a mnozí další.

V čem je literatura, zvláště ta česká, významná pro českou populaci v globalizovaném, vjemy přeplněném 21. století? 

Myslíme vždy v nějakém jazyce a kreativní variabilita tohoto myšlení nepochybně závisí

na schopnosti s tímto jazykem zacházet, což právě literatura umožňuje, nabízí vám slovník, figuraci a metaforiku, řečové strategie, alternativní modely lidského bytí, takže v nemalé míře obohacuje naši schopnost kreativně myslet a nepohybovat se jen v naučených schématech.

Dekádu nazpět jste při vydání Dějin nové moderny pro časopis Respekt uvedl, že nejvýznamnější texty své doby měly štěstí v tom, že se své společnosti hodily k něčemu významnějšímu než jen uměleckému požitku. Neznamená to, že onen společenský význam literatury je tak trochu chiméra? 

Literatura je vždy dvojí hra. Na jedné straně hra autora o to , co nejlépe, lépe než jiní, uspět v soutěži o význam   vlastního díla i o  jeho “nesmrtelnost”. Na druhé straně je tu vždy přítomna také druhá hra – hra moci, společenských zájmů, zkrátka veškerého dění s literárním dílem po té, co vznikne a dostane se do veřejného oběhu. Jakkoliv se oba typy hry nemíchají , jsou v permanentním  vzájemném doteku. Spisovatel třeba touží po vyslovení určitých skutečností, ale naráží na společenská tabu I na vlastní obavy z následků. Obě tyto hry budou pokračovat do té doby, dokud bude pro kulturní společenství pojem literárního díla respektive literatury nějakou hodnotou.

Na Fulbrightův pobyt jste vyrazil již v polovině 90. let. V čem byl pro vás zpětně významný? A v čem bylo zároveň zajímavé studovat českou literaturu v USA? 

Především jsem měl obrovské štěstí na možnost setkávat se významnými osobnostmi, které nepochybně přispěly k formování mého myšlení a metodologie – profesoři Peter Kussi a William Harkins z Columbia University, kde jsem trávil svůj pobyt, profesor Milan Fryščák z NYU, lidé jako Zdeněk Hruban z Chicaga,  Olga Brzorádová a  Vilém Brzorád, Anita Grosz, George Erml a mnozí další.

Jakkoliv jsem se nejprve věnoval zejména studiu exilových autorů a později I literární produkci amerických Čechů, v zásadě mne nikdy nezajímali detaily, ale obecný problém hranice literatura, které jsou obtížně definovatelné jak jazykově, tak areálově.

V těch nejhlubších obrysech pro laika – nakolik se liší český přístup ke studiu literatury vůči tomu americkému? 

V zásadě nijak. Vždy především záleží na osobnosti a na jejím teoretickém školení. Američané byli vždy empiričtí a pragmatičtí, evropská literární věda se více potýkala s metafyzikou nebo ideologií. Studium literatury v USA je také více soustředěno jen k fundamentálnímu kánonu na středních školách a odbornějšímu pohledu na literaturu  při studiu na univerzitách. V českém prostředí lze více počítat i se zájmem informované širší veřejnosti.

Působil jste také jako děkan Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Jak vnímáte dnešní chuť studentů k výjezdům oproti vašemu roku 1994? 

Trochu mám pocit, že někteří studenti jsou více pohodlní.Docela mne mrzí, že více z nich nemíří do USA, což samozřejmě má své důvody organizační I ekonomické, ale domnívám se, že jinakost tamějšího života je připraví na reálný pobyt ve světě účiněji než na nějaké blízké univerzitě za humny.

V rozhovoru pro Deník jste naznačil, že studium literatury pro vás při rozhodování o své budoucnosti byla jako pro gymnazistu prostě přirozená volba. Opravdu jste nikdy neuvažoval o jiné dráze? V této souvislosti mě třeba zaujalo, že jednou z vašich specializací je literatura v kontextu rocku…

Ještě bych někde na dně nějaké zásuvky našel oprávnění ke konání hudebních produkcí typu diskotéka, ale už bych to neuměl. Dovedu si představit různé typy profesionální životní dráhy, klidně třeba prodejce aut, jenže literární věda si mne vybrala a tak sloužím jak nejlépe dokážu.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?

Snad to, že kdo umí číst a interpretovat texty, chápat proměnlivost jejich smyslu, také dobře chápe proměnlivost a strategie lidské řeči ve veřejném prostoru, takže není lehké ho ošálit.

Literární vědec je často sarkastický ironik a kritický duch, málokdy pak romantický fanoušek literárních mistrů, a už vůbec ne “umělců” řeči veřejné obecně.

Vzniklo původně pro Fulbrightovu komisi.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz