Doležalovo kvarteto jde vždy svou cestou

Není mnoho špičkových smyčcových kvartet, které se narodily v roce 1972. Doležalovo kvarteto patří nesporně k tuzemské elitě. K virtuálnímu mikrofonu jsem pozval primária Václava Dvořáka. 

Vedete jedno z nejdéle existujících smyčcových kvartet. Na úvod by bylo dobré osvětlit čtenářům Harmonie, proč se v Doležalově kvartetu, které letos slaví půlstoletí, nesetkají se jménem Doležal? Profesor Karel Doležal byl violista, který soubor založil a jehož jméno kvarteto nese. V roce 2003 nám Karel jméno kvarteta předal. Celkem pravidelně se stává, že mě pořadatelé a posluchači oslovují „pane Doležale“…

Karel Doležal, který zemřel v roce 2018, vám tedy předal značku a odkaz v roce 2003. Jak jste vybíral své kolegy, nebo jste bylo společenství, které začalo pracovat hned v roce 2003? Je pravda, že ze začátku v té netypické situaci předání jména nebylo vybíraní kolegů jednoduché. Právě proto, že jsme nebyli parta, co se potkala za studií, jako třeba Panochovo kvarteto. Naštěstí už jsme teď ve stabilním složení mnoho let a nedávné turbulentní období změn ve smyčcových kvartetech jsme přečkali ve stejném složení.

Mimochodem dějiny původního obsazení kvarteta jsou jedny z nejpozoruhodnějších a nejflexibilnějších, které znám. Prošli jím třeba Bohuslav Matoušek, Josef Kekula, Jan Opšitoš, Vladimír Leixner, Milan Puklický, Petr Hejný, Jiří Fišer a další a konzultanty byli členové Smetanova kvarteta. Má to pro vás nějaký význam, vliv nebo to je jen slavná historie? Jsme hrdí na tradici našeho kvarteta a na to, jací skvělí hráči jím prošli. Zvuk souboru ale utváří muzikanti, kteří spolu cvičí a hledají společný výraz. Potkáváme se samozřejmě s Milanem Puklickým při natáčení v rozhlase. Dělali jsme za jeho režie například 4. smyčcový kvartet Ivana Kurze. Vliv na nás měl Milan Škampa ze Smetanova kvarteta, u kterého jsme dlouho konzultovali. S Bohuslavem Matouškem jsme si těsně před covidem zahráli Dvořákův violový kvintet a snad to nebyla spolupráce poslední.

Pojďme k současnosti, řekněme poslednímu patnáctiletí. Kvartetní literatura je v komorní oblasti, kde je třeba více než dvou interpretů, nejštědřejší. Skoro každý komponista měl ambici či nutkání něco napsat. Kolik jste toho přehráli? A u kterých skladeb litujete, že jste je ještě neprovedli? Jak říkáte, komorní literatura je obsáhlá, čili toho máme ještě hodně k přehrání. A své sny si teď můžeme díky našemu cyklu Qu@rtet+ plnit. Ale ať jsem konkrétnější. Rádi bychom se věnovali více soudobé hudbě a se zahraničními hosty festivalu prováděli klasická díla z jejich zemí a nechali se tak obohacovat jejich tradiční interpretací.

Když studujete nový repertoár, je to vnější impuls nebo vaše vnitřní potřeba? Když takové dílo je, tak je třeba vytvořit příležitost, abychom si ho zahráli. Nastudovat dílo tzv. do šuplíku je luxus studentů a hudebních nadšenců. To je jedna z věcí, kvůli které na studentská léta s láskou vzpomínám.

Snad každý milovník kvartetní hudby zná tradovaný příběh bouřlivých zkoušek Smetanova kvarteta v Lučanech. Jak je to u vás? Jaký je zkouškový modus operandi Doležalovců? Naše zkoušky jsou také bouřlivé, plné bouřlivého smíchu. Mohu i po těch letech říci, že se na každou zkoušku těším, čehož si velmi vážím a kolegům za to děkuji.

Na rozdíl například od sólových houslistů a zpěváků až na výjimky téměř neslyším falešné tóny v komorních souborech. Čím to je? Jak významotvorná je pro vás a vaše kolegy intonace, zvlášť když jste byl žákem Václava Snítila, který byl intonací proslulý? Intonace v kvartetu je zapeklitá věc a nikdo nám o ní teoreticky nic neřekl. Naštěstí když o to máte zájem, můžete si to nastudovat sami. Ladění v kvartetu je úplně jiné, než jak se hraje sólově a jak nás všechny za studií učili. Všichni jsme zvyklí používat pythagorejské ladění a najednou je třeba hrát většinu času v didymickém. Teorie v tom může hodně pomoci, ovšem od teorie k praxi je ještě cesta daleká…

V minulém století bylo celkem jasné, čím se od sebe odlišují nebo jaká jsou specifika smyčcových kvartet. Nebyl problém poznat Smetanovce, Vlachovce, Janáčkovce, Amadeovce, Borodinovce, Panochovce nebo třeba Pražské kvarteto. Mám pocit, že to v dnešní době tak prosté není. Čím to je? Originalita už není in? To s vámi naprosto souhlasím! Proto se snažíme jít svou vlastní cestou. V dnešní době globalizace, kdy si nahrávku poslechnete ještě ten samý moment, kdy na druhém konci světa vyšla, je vše jinak. Také mladé soubory se mezi sebou znají a studují u podobných profesorů. Na druhé straně principy kvartetního hraní, které jsou pro všechny stejné, zná daleko více souborů a technická úroveň kvartet je dnes velmi vysoko.

Jaký zvuk kvarteta je vám bližší – vyrovnanost ve stylu Vlachova kvarteta nebo dominance a leadership jednoho člena à la Smetanovo kvarteto, Wihanovo kvarteto či Kvarteto Pavla Haase? Rozhodně vyrovnanost. Každý člen kvarteta má určitou nezastupitelnou roli, kterou by měl beze zbytku plnit.

Jistě i pro vás bylo těžké období coronavirové pandemie a nemožnosti koncertovat. Jak jste jej prožili? V době covidu vzniklo naše myslivečkovské CD… Také jsme v této době založili a začali plánovat náš festival, jehož první dva koncerty byly streamovány. Vymysleli jsme si pár dalších projektů pro zábavu, které jsou na našem Facebooku. Přes to všechno, co se kolem dělo, to pro mě osobně vlastně bylo jedno z nejšťastnějších životních období. 

Když je doba normální, na kolika koncertech doma a venku si mohou lidé každý rok dopřát potěšení vás slyšet a do které země cestujete nejraději? Jelikož jsme spolu rádi, tak každý „zájezd“ je pro nás svátkem. A přesnou statistiku si nevedeme, ale bude to kolem 40–50 koncertů ročně.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2022.

Sdílet článek: