Acqua Alta – Ink Black. Foto: Romain Etienne/item and © Adrien M & Claire B.
Mikrosvěty v akváriu
Triptych pozvaných inscenací vytvořil zajímavý dramaturgický rámec festivalu. Francouzští inovátoři, dlouhodobě inspirativní dvojice Claire Bardainne a Adrien Mondot, vedle výstavy v rozšířené realitě a imerzivní virtuální instalace, nabídla pohled na fenomén acqua alta fúzí technologií, pohybu a objektů. Umělecký tandem Adrien M & Claire B pro své projekty dlouhodobě vyvíjejí technologické nástroje, počítačové programy a celkově hledají způsoby oboustranně funkční komunikace mezi člověkem a elektronickým systémem. Divadelní část projektu Acqua Alta – Ink Black se ponořila do domu, ve kterém muž a žena čelili stoupající vodě, nikoli však přímočaře a realisticky, ale v zajímavé kombinaci srozumitelných gest a objektů, tanečních variací a kontaktní projekce. Jevištní pár (Dimitri Hatton, Satchie Noro) se nacházel mezi dvěma projekčními polopropustnými stěnami (třetí plochou pro animaci se stala podlaha), na nichž se objevovaly fantazijní variace inspirované přírodním úkazem. Zatímco Satchie Noro vkládala do hry rozpustilost, poetiku i melancholii, pak Dimitri Hatton, jakkoli dobře si poradil s předměty na scéně, nezřídka svou hrou a kontakty s publikem sklouzával ke klaunství, které opíral o expresivní mimiku a s tím spjaté typické pohybové vzorce.
Nejsilnější dojem vzešel z výtvarného konceptu, a to díky vysledovatelné dramaturgii, rytmizaci obrazů, z hlediska práce s prostorem a také pro možnosti, které poskytoval performerům. Ti na animaci navazovali ať v reakci k ní, nebo je motivovala reagovat na sebe navzájem. Na scénu vnášeli objekty typu smeták, vysavač, žebřík či deštník a opět to byla zejména technologie, která dodala věci důležitost, v podstatě osobitou tečku. Projekce, zcela rovnocenný (občas silnější) partner, dodávala představení nejen originalitu, ale doslova motor.
Neděle navzdory globálnímu kolapsu
Z hlediska zvolených komunikačních prostředků se zcela odlišně, opřeni o tradiční postupy objektového, loutkového, černého a pohybového divadla, ujaly environmentální tematiky belgické soubory Focus Company a Chaliwaté Company, které se sjednotily v rámci projektu Dimanche. Belgičané vsadili na syntézu inscenačních komponentů, včetně precizní výstavby dvou paralelních dějů a vykreslení charakterů postav tělesnými prostředky bez nutnosti psychologické zátěže. Pro tematickou naléhavost využili rafinovanou divadelnost, která vyrůstala od chytře „titěrných“ momentů, jež se postupně propisovaly do vyšších, důmyslně budovaných celků. Impozantním příkladem funkčního rozvíjení scénické akce od detailu ke komplexnímu obrazu včetně prezentace komunikačního jazyka byla hned úvodní sekvence. Na stůl potažený bílým plátnem vjel maličký karavan (maketa). Zdolával nerovnou krajinu naznačenou těly performerů v bílých zimních oblecích (posetých umělými stromečky). Vůz se postupně zvětšoval. Měnila se perspektiva. Z jednoho úhlu pohledu jsme byli svědky průjezdu romanticky zmrzlou oblastí s porosty a domečkem s dýmícím komínem, z druhé strany jsme nahlédli dovnitř automobilu, v němž se do arktické oblasti vydali tři lidé – výzkumníci reportující o klimatické krizi, v této kapitole o globálním oteplování. Zcela odzbrojující návazností na události ze země roztávajícího ledu pak bylo dějové propojení s běžnou domácností – reportáž o nadcházející katastrofě se linula z televizní obrazovky v obývacím pokoji, muž vysával podlahu a potil se, horkem trpěl dokonce i nábytek, jenž se postupně teplem deformoval.
Promyšlená dualita se propisovala do každého obrazu, všudypřítomná protichůdnost včetně primárního výchozího bodu „líná neděle“ (dlouhá snídaně, večeře za každou cenu) a klimatický vykřičník (vedro k zalknutí, smrtící tornádo, zhoubná vlna), vědomě užívané klišé (např. plyšový medvěd) versus osobitost (načasování a způsob vedení medvědího páru), tradiční videoprojekce a chvílemi až černočerná pohybová groteska (romantická večeře ve dvou za zvýšených povětrnostních podmínek) se jevily jako prevence pádů do pateticko-moralistních rozměrů. Důmyslně výpravná scénografie napomáhala herecké rovině (např. simulace eskalátoru) a z realistických kostýmů pyžamo, večerní róba či neopren umocňovaly tragikomiku situací. Zvukově hudební linie podtrhovala prostor a nahrávala asociacím (praskání ledových ker), devizou představení byla i vysoká úroveň manipulace s objekty (vrtulník s žebříkem), zejména pak s loutkami (medvěd, stařenka, pták…). Kruté, smutné, hořce komické představení Dimanche akcentovalo důsledky klimatické krize ryze divadelními prostředky, a to bez nutnosti hierarchizace složek, nýbrž synteticky ve všech ohledech včetně opravdu precizní dramaturgie. Práci belgického dvoj-uskupení jsem ze dne na den doporučovala snad každému, pro mě se stala vrcholem festivalu.
Divadlo s animací vs. kino s průvodcem
Laterna fest myslel i na děti a pozval maďarskou pohádku o trochu podivínském vynálezci a robotické holčičce Ann-Droid. Multifunkční tandem (Katalin Lengyel, Szabolcs Tóth-Zs) předestřel paletu barev a samohybů. Hlavní pozornost patřila permanentní animované projekci, samostatně pojízdnému chodítku a neposednému robotu-míčku. Jednoduchý příběh o domě s podivuhodnou laboratoří a tajemnou, zakázanou komnatou, jako by čerpal z nutnosti přidržet se pohádkových motivů. Ačkoli děti v sále představení vnímaly a s nadšením se pak vrhly po samojezdících objektech, kladu si otázku po nutnosti zatěžkávat fabuli takového typu produkce ztrátou (vynálezce v animaci naznačil, že jeho dcerku nejspíš srazil automobil, a proto si vyrobil mechanickou panenku Aničku Androidku, kterou oživil kouzelnou kuličkou). Jenže, aby si vynálezce sestrojil cokoli jiného, žádné záminky nepotřeboval, pouze svůj zájem. Kombinatorikou stvořil například robotickou ruku, neposednou holínku s mochomůrkou aj. Další okruh otázek patřil zvolené estetice. Interaktivní projekce, animace ve stylu počítačové hry i zachovaný princip sbírání životů, přátel a síly, byly veskrze atraktivním prostředkem ke komunikaci s dětmi, je však už na rodičích, zda je pro ně míra užitých technologií a doslovná ilustrace ještě akceptovatelným divadlem, či má blíž ke hře na mobilním telefonu nebo tabletu.
Laterna fest přišel v době, kdy jsou ještě živé vzpomínky na mnoho měsíců trvající bezpečnostní restrikce spjaté s nutností sociální izolace, kdy jediný kontakt s okolním světem probíhal nezřídka skrze zprostředkovaná elektronická média. Tehdy se sousloví nové technologie v souvislosti s živým uměním zažilo hluboce. Naštěstí se nestalo obnošeným pojmem. Současně se nelze ubránit pocitu podobnému jako u nového cirkusu, který je také novým již minimálně dvacet, třicet let, a přesto se vyvíjí a zdokonaluje, ale také (nejen nostalgicky) oživuje i tradiční řemeslo.
Festival nabídl různorodý pohled na virtuální realitu, scénické animace, interaktivní projekce, celkově pestrou škálu odstínů partnerství divadla a digitálních zázraků. Je k úvaze, kolik podob oboustranně efektivního vztahu „jedniček a nul“ s divadlem je možné iniciovat a nakolik do budoucna bude která nadvláda vitálnější, emotivnější či prožitkově intenzivnější. Ideálně, když půjdou ruku v ruce za jediným cílem – za společným divadelním zážitkem, kdy divadlo zůstane divadlem, ať už bude své téma komunikovat jakkoli.
Psáno z Laterna festu, Nová scéna ND, 21. – 26. června 2022.
Acqua Alta
Koncept a režie: Claire Bardainne, Adrien Mondot
Kresba a kreslená animace: Claire Bardainne
Počítačový design: Adrien Mondot
Choreografie a tanec: Dimitri Hatton, Satchie Noro
Hudba: Olivier Mellano
Další použitá hudba: Jean-Sébastien Bach, Ludwig van Beethoven, Jon Brion
Počítačová tvorba: Rémi Engel
Technika práce s papírem: Eric Singelin
Script doctor: Marietta Ren
Digitální tvorba a světelný design: Benoît Fenayon
Zvukový design: Clément Aubry
Výroba: Jérémy Chartier, Yan Godat, Arnaud Gonzalez, Claire Gringore, Yannick Moréteau
Technický management: Romain Sicard
Technická režie: Alexis Bergeron
Technická režie: Raphaël Guénot
Produkce: Margaux Fritsch, Juli Allard-Schaefer, Delphine Teypaz
Premiéra: 11. 1. 2019
Dimanche
Scénář a režie: Julie Tenret, Sicaire Durieux, Sandrine Heyraud
Účinkující: Julie Tenret, Sicaire Durieux, Sandrine Heyraud, Thomas Dechaufour, Shantala Pèpe / Christine Heyraud
Dramaturgie: Alana Osbourne
Scénografie: Zoé Tenret
Jevištní výprava: Zoé Tenret, Bruno Mortaignie (LS Diffusion), Sébastien Boucherit a Sebastien Munck
Výroba loutek: Waw ! Studios / Joachim Jannin et Jean-Raymond Brassinne
Asistent výroby loutek: Emmanuel Chessa, Aurélie Deloche and Gaëlle Marras
Světelný design: Guillaume Toussaint Fromentin
Zvukový design: Brice Cannavo
Video: Tristan Galand
Asistent kamery: Alexandre Cabanne
Grip: Hatuey Suarez
Natáčení pod vodou: Alexandra Brixy
Natáčení TV zpráv: Tom Gineyts
Video postprodukce: Paul Jadoul
Video výprava: Zoé Tenret and Sébastien Munck
Video zvuk: Jeff Levillain (Studio Chocolat-noisette) and Roland Voglaire (Boxon Studio)
Kostýmy: Fanny Boizard
Hlavní produkce: Léonard Clarys
Produkce: Leonard Clarys a Isabelle Derr
Premiéra: 5. 11. 2019
Ann-Droid
Koncept, scénář, režie: BANDART
Choreografie, dramaturgie: Katalin Lengyel
Účinkující: Katalin Lengyel, Szabolcs Tóth-Zs.
Animace, programing: Szabolcs Tóth-Zs.
Kostýmy: Anna Weszelovszky
Design a výroba LED kostýmu: Réka Harsányi
Robotické chodítko: Szabolcs Tóth-Zs., Róbert Haáb, Viktor Vicsek
Hudba: Balázs Alpár
Zvukový design: Zoltán Vadon
Asistent animace: Balázs Klárik
Speciální poděkování: Gólem Theatre, Ferenc Tarr
Premiéra: 10. 3. 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?