Málokdo ve sportovní kariéře zažil tolik pádů. Mimo jiné málem kvůli problémům s achillovkou přišel o nohu. Nejenže o ni nepřišel, ale v sobotu se představí po šesti letech opět na největší světové atletické scéně. V Mekce tohoto sportu. „Je to splněný sen. Být na místě, kde je pro všechny atletika sportem číslem jedna? Neskutečné,“ říká přímo z Eugene v rozhovoru pro Lidovky.cz smluvní sportovec PSK Olymp Praha.
V něm se rozpovídá mimo jiné i o své motivaci, proč se neustále vrací zpět. O tom, jak je české sportovní prostředí zkostnatělé. A o tom, jak trénuje ve skupině legendárního kouče Daniela Hejreta třeba i s boxerským párem Štěpán Horváth, Lucie Sedláčková.
Lidovky.cz: „Jedu bojovat o svou nesmrtelnost“. Jak jste tato slova po mistrovství republiky směrem ke světovému šampionátu myslel?
Je to o tom, že je mi skoro 38 let, dostal jsem se na mistrovství světa, porážím kluky skoro o dvě dekády mladší, jedu si sám ukázat, že na to mám, jdu si za svým cílem, úspěchem této sezony. Chci vybojovat ideální čas, nejlepší závod v české historii. A je jedno, kde to bude, i když samozřejmě by bylo krásné to zaběhnout na té největší akci. Tím chci bojovat o svoji nesmrtelnost, udělat životní výkon.
Lidovky.cz: S Veselým jste nejstaršími členy výpravy. Necítíte se trochu už jako veterán?
V podstatě já už veterán jsem, věkem. Vždyť tato kategorie začíná v pětatřiceti. (úsměv) Cítím se ale jako člověk, vnitřně i fyzicky stále mladě. Možná jsem si to tak nastavil v hlavě. I díky profesorovi Mülleru-Wohlfahrtovi (lékař Bayernu Mnichov). Když mi před lety dával dohromady pravou achillovku, tak mi řekl, že o ty měsíce, co jsem strávil doma s nohou v sádře, si mohu nyní prodloužit kariéru. A nyní se to stává realitou. Hlavní pro mě ale je, že se každé ráno probouzím s touhou bojovat, touhou něco dokázat, a bolesti těla jsou přitom minimální. Úměrně věku.
Lidovky.cz: Sám jste to zmínil - spousta pádů (hlavně zranění), pak zase vrcholy. Co vás dokázalo hnát vpřed? Už několikrát jste byl asi všemi kolem atletiky odepsán.
Mým hlavním motorem je přítelkyně Kačka (Kodrová, taktéž atletka), která ve mně uviděla talent a rozhodla se, že mi nedovolí skončit. (usmívá se) Jde to v ruce v ruce s mojí povahou samozřejmě. Spousta lidí mi nevěřila, škatulkovala kvůli zraněním, věku, občas házeli klacky pod nohy, což ve mně probouzelo tu zlobu, naštvanost, chuť ukázat, že česká společnost je špatně nastavená. Místo toho, aby byla ráda za jakýkoliv úspěch kohokoliv, tak jsou tu různé škatulky a když z nich vybočuješ, je to špatně. A případně tě odepisují.
Petr Svoboda, český prekážkář.
Já pořád říkám, že na světový šampionát jede čtyřicet závodníků, nejlepších ve své disciplíně na světě, ale vyhrát může jen jeden. Každý vítěz má dlážděnou cestu těmi poraženými, díky nim může vyhrát. Proto nejde opěvovat jen ty vítěze. A pro mě to vždycky bylo o tom, že jsem stál kousek od toho místa, kde byl korunován král překážek, bohužel to nikdy nepadlo na mě. Buď byl v daný moment opravdu lepší, nebo jsem zakopl, zranil se, i když ty výkony na to byly. To je moje motivace, vím, že jsem k tomu úspěchu byl často kousek. I Roman Šebrle mi tady řekl, abych bojoval, dokud to jde, protože ten další život mi neuteče, ale bylo by špatně si jednou zpětně říkat, že jsem mohl ještě rok, dva bojovat, ale už jsem to vzdal.
Nejhorší jsou ti, kteří ti nevěří, ale zároveň po tobě v těžkých dobách, ve chvílích, kdy jsi zraněný, chtějí věci, které by nezvládl ani zdravý normální smrtelník. Já se pak vždycky zranil tak fatálně, že jsem se z toho lízal opravdu dlouho. Ale tohle je podle mě vinou špatné koncepce celého českého sportu, nejde jen o atletiku. A to je na úplně jiné povídání.
Lidovky.cz: Už jste o tom mluvil, je český rekord tedy tím hlavním cílem pro mistrovství světa? Na vítězné republice jste ho překonal, ale s nepovolenou podporou větru v zádech (13,25 sekundy s větrem 3,1 m/s).
Vítr v zádech je pro mě paradoxně na škodu, protože jsem velký (195 cm), takže mám pak záda jako plachtu a vítr mě nese, což mi komplikuje život v tom, že jsem moc blízko překážek, takže to hrozí kolizemi, což se mi většinou stává. A v tu chvíli mě spíše zpomaluje než naopak. Takže ten čas z republiky… Od šesté překážky jsem si v hlavě říkal: „Odrážej to, ať ji nechytíš do rukou.“ Protože jsem byl k nim stále blíže. Ale povedlo se mi to ušlapat, což znamená to hlavní: mám formu, protože mám frekvenci, rychlost i koordinaci, abych to s takovým urychlovačem ušlapal. Proto mám v hlavě to, že chci posunout český rekord, protože ten čas prostě je reálný.
Lidovky.cz: Mimo jiné trénujete s boxerským párem Štěpán Horváth, Lucie Sedláčková. Jak jste se dali dohromady?
Připravuji se s Danielem Hejretem, který má hodně různorodé složení tréninkové skupiny, za což jsem strašně rád, protože potkáš lidi z jiných sportů, kteří mají třeba i trochu jiné smýšlení, nejen box, ale i MMA. Bojovníci obecně mají k sobě větší úctu, neříkám, že v atletice to není, ale prostě je to jiné. Pro mě jsou Štěpán s Luckou skvělí lidé, dělají na tréninku pohodovou atmosféru, je to v dobrém příjemné oživení. Když jde Štěpán rovinku, nebo atletickou abecedu, tak je to sranda se na to dívat. Ale oni to berou, s respektem, úctou.
Protože to je stejné, jako kdyby my atleti si šli s nimi zaboxovat. Je to zajímavé ale i v jiných aspektech, protože jejich kondice je jiná než ta naše. Já potřebuji dynamiku, výbušnost, oni se připravují na určitý počet kol, potřebují rychlostní vytrvalost. A i přesto chodíme řadu tréninků společně a posouváme se, pomáháme si. I v našem věku (Horváth je o dva roky starší než Svoboda). Beru to jako výhru být v takové tréninkové skupině.
Petr Svoboda s koučem Danielem Hejretem.
Lidovky.cz: Jak jste zmínil, vrátil jste se ke zkušenému trenérovi Hejretovi, kterému se přezdívá „Oživovač mrtvol“. Proč? Byl třeba?
My jsme se vlastně rozešli kvůli našim egům, kvůli kterým tam vznikly určité problémy. Ty v té doby byly řešitelné, ale my jsme to nedokázali, bylo toho na nás moc. Neuměli jsme to řešit jako lidi, ale řešili jsme to jako dva blázni, co řekli spoustu vět, kterých nebylo potřeba. Takže proto jsme se rozešli, ale já jsem stále tíhl k tréninku, který jsem s Danem zažil, protože základem všeho je dobrá kondice.
Protože, když ji máš, jsi připraven na všechno, nemáš tolik problémů, nemáš zranění. Protože zranění přicházejí buď dlouhodobým přetěžováním, nebo kvůli tomu, že na danou závodní zátěž není tělo připravené. On mi zboural jakékoliv předchozí představy o trénování, začal jsem se připravovat ve vodě, alternativními způsoby, takže ano, byl opět potřeba ‚Oživovač mrtvol‘ a jsem opravdu rád, že jsme si vše vyjasnili a opět trénuji pod ním.
Lidovky.cz: Už jste v Americe pár dní kvůli aklimatizaci, tak jak si to tam užíváte?
Je to tady fakt bomba. Je vidět, že ten sportovní systém tady je nastavený skrze univerzity úplně na vše, co se týče sportu a vzdělání. Vesnická univerzita v Monmouthu je v podstatě svým zázemím srovnatelná s těmi u nás, je vidět, jak to tady mají vymakané. Můžeme být rádi za to, že máme v Česku centra jako je Olymp či Dukla.
Lidovky.cz: A co počasí? Je tam výrazně tepleji než u nás v posledních dnech. Vyhovuje ti to?
Přes den je tady vedro, to je pravda, ale zároveň přes noc je tady jedenáct stupňů. Takže tady jsou takové výkyvy, že ráno na snídani jdeš v mikině, odpoledne bys ze sebe nejraději strhnul i kůži a večer se krásně vyvětrá. Takže pro mě úplně skvělé, perfektní, nedá se absolutně na nic stěžovat.
Petr Svoboda na legendárním atletickém stadionu v Eugene.
Lidovky.cz: Eugene je pro Američany ve spojení s atletikou nejvíce. Mýtické místo. Jak to vnímáte vy?
Je to Mekka atletiky, Mekka sprintu, být tady je pro mě splněným snem. Byla tady dříve nějaká Diamantová liga, Golden League, ale nikdy mi to nevyšlo, takže pro mě být tady a zažít tu atmosféru, mentalitu, že atletika je top sport, to nejvíce ze všeho, je prostě vnitřní splněný sen. Být na takovém fakt posvátném místě.
Lidovky.cz: Jaká je atmosféra v české výpravě?
Atmosféra v týmu je skvělá, jsou tady super lidi od závodníků, po funkcionáře, fyzioterapeuty, maséry, kteří tady dělají tu pohodovou atmosféru. Všichni jsou doufám dobře naladěni na maximální výkony.
Lidovky.cz: A jak je to s covidovými omezeními?
Nejsou vůbec žádná. Jediné co je, tak jsme museli mít antigenní test, když jsme odjížděli z univerzity v Monmouthu, ale žádné roušky a nic takové, asi i tady pochopili, že covid je jen o trošku horší chřipka, a pokud se budeme separovat a budeme dělat různé lockdowny, tak si spíše uškodíme a dáme covidu živnou půdu pro to, aby nás zabíjel. Ani ne tak zdravotně, jako spíš psychicky.
Lidovky.cz: Pořád platí, že se chcete rozloučit s atletickou kariérou coby čtyřicátník na olympiádě v Paříži?
Já jsem si to stanovil jako svůj hlavní milník, že chci na olympiádu do Paříže. Nic mě netlačí, mám mladou přítelkyni, která ještě netlačí na rodinu, chce si budovat kariéru, užívat život, kdy si nemusíme organizovat život podle dětí, psa nebo prostě někoho jiného. Chceme si užívat, dokud to jde formou toho, že chceme žít svůj sen. Takže pokud budu zdravý a půjde to ještě i po olympiádě, tak si třeba dozávodím sezonu pro zábavu. Mám ještě totiž jeden sen: v jedné sezoně bych chtěl objet všechny stadionu v České republice, kde bude možnost závodit na 110 metrů a zaběhnout na nich co nejvíce časů pod 14 sekund. To je takový můj poslední sportovní sen.
