Arciděkan P. Jan Uhlíř se po 15 letech rozloučí s Kutnou Horou, a to při oslavách patrona farnosti, svatého Jakuba 23. až 24. července

P. Jan Uhlíř, kutnohorský arciděkan, se v červenci při oslavách svátku svatého Jakuba rozloučí s Kutnou Horou. Ve městě pod Barborou vedle péče o věřící za sebou zanechal kus práce, byl u řady historických kroků. Jednou z nejvýznamnějších je oprava kostela sv. Jakuba s návratem zvonu do svatojakubské věže, započatá realizace opravy svatobarborských zvonů. P. Jana Uhlíře jsme se zeptali i na jeho vztah ke Kutné Hoře a další plány.

Jak dlouho jste působil v Kutné Hoře?

Do Kutné Hory jsem byl poslán v srpnu 2007, jsem tu patnáct let. Přiznám se, že se mi sem moc nechtělo. Tušil jsem, že budu muset řešit mnoho oprav a starostí s památkami. A já vždy toužil být hlavně knězem a člověkem starajícím se o lidi. Začátky tedy nebyly snadné. Ale protože mým hlavním posláním bylo rozvíjet život ve farnosti, staly se mi právě lidské vztahy, různá milá setkání a slavení liturgie v krásných sakrálních prostorách velkou posilou a povzbuzením. Povzbuzovala mě také skutečnost, že mohu skrze chrámy lidem vyprávět o Bohu, o tom proč křesťané stavěli takové stavby a jak v nich Boha oslavovali či prosili o pomoc. Oblíbil jsem si večerní prohlídky v rámci Kutnohorského léta. Měl jsem a mám vždy radost, když je lidem v našich chrámech dobře.

Co vás při vašem příchodu překvapilo?

Že se v kostele, mám na mysli chrám svaté Barbory, vybírá vstupné. S tím jsem se vnitřně pral. Brzy jsem však pochopil, že je to nezbytnost nejen proto, abychom mohli zaměstnávat lidi, kteří se starají o návštěvníky, ale také opravovat krásné církevní stavby ve městě i okolí. Bez peněz z turistického ruchu by nebyl opraven ani kostel svatého Jakuba ani arciděkanství, nemohla by vzniknout církevní mateřská škola ani zvon Jakub Maria.

Proč odcházíte z Kutné Hory?

Protože mě náš královéhradecký biskup, posílá na jiné místo. Vzhledem k tomu, jak důležité je pro naši práci poznání prostředí a navázání vztahů, není dobré bez vážného důvodu přesouvat faráře po třech či pěti letech. Být však v jedné farnosti patnáct let je podle dnešních zvyklostí už celkem dost. Věděl jsem tedy, že v Kutné Hoře nebudu do důchodu, přesto jsem byl letos trochu překvapen. Momentálně však v diecézi probíhá více přesunů než obvykle. A zvláště ve velkých či organizačně náročných farnostech se musí výměna uskutečnit zároveň.

Vedle péče o věřící jste za sebou v Kutné Hoře zanechal kus práce, byl u řady historických kroků. Například oprava kostela sv. Jakuba, návrat zvonu do svatojakubské věže, ale i započatá realizace opravy svatobarborských zvonů. Co Vás nejvíce těší? 

Jsem rád, že jste v otázce nejprve zmínila lidi (věřící) a teprve pak památky. Trošku mě mrzí, když lidé na faráře vzpomínají jako na toho, kdo opravil kostel. Chápu to, ale více by mě těšilo, kdyby na mě vzpomínali jako na toho, kdo je navštívil v nemocnici, učil je modlit se, těšil je slovem, vzbuzoval v nich zájem o duchovní život, pomáhal hledat odpovědi na otázky o Bohu či smyslu života. Starost o kostely jsou též součástí služby kněze, ale není to rozhodně jeho prvořadý úkol. Navíc bych bez pomoci a nasazení druhých samozřejmě nic neopravil. V tomto ohledu jsem velmi vděčný Soně Krejčové, která mi prakticky od počátku s opravami ve farnosti pomáhala a ve skutečnosti je realizovala. Ale zpět k vaší otázce. Z opravených památek mě nejvíce těší kostel svatého Jakuba. Zalíbil se mi hned v prvním okamžiku. Navíc to je farní kostel, ve kterém jsem se nejčastěji setkával s věřícími a kde jsme společně oslavovali Boha při mši svaté. Je pro mě také místem, kde jsem trávil nejvíce času při osobní modlitbě, rozjímal nad Božím slovem, připravoval si kázání, snažil se proniknout do tajemství Ježíšova života a Boží lásky k člověku, vyprošoval požehnání městu, děkoval, ale i prosil o pomoc v nesnázích či náročných rozhodnutích. Také jsem časem zjistil, že sami Kutnohorští mají tento kostel velmi rádi. Oprava chrámu svaté Barbory už v době mého příchodu zdárně probíhala, započal ji můj předchůdce P. Vladimír Hronek, ale Svatý Jakub na svoji chvíli teprve čekal. Jsem moc rád, že jsem u ní mohl být.

A ze svatojakubské věže zní hlas zvonu Jakub Maria…

Pořízení zvonu Jakub Maria bylo takovým vrcholem péče o kostel svatého Jakuba. Hlavním cílem však nebyl zvon sám, ale propojení co největšího množství lidí, kteří mají vztah ke Kutné Hoře a ke kostelu: chtěli jsme je pozvat ke spolupráci na vytvoření něčeho nového a hodnotného, něčeho, co předáme dalším generacím. Zvon se stal symbolem nadšení nejen místních lidí. Myslím, že mnozí jsou při zvonění hrdí, že se na zrození zvonu mohli podílet.

Co pro Vás znamená Kutná Hora?

Pro mě je to nádherné město s lidmi, které jsem si zamiloval, stalo se mým domovem. Město plné kultury, ale i hezké okolní přírody.

Kam nyní povedou Vaše kroky a kdo Vás v Kutné Hoře nahradí?

Jsem poslán do Pardubic. Tamní farnost je co do počtu věřících větší, ale má menší kostely. Do Kutné Hory přichází Vladislav Brokeš, který nyní působí v Ústí nad Orlicí. Je stejně starý jako já a dovolím si věřit, že se mu zde nejen bude líbit, ale že také naváže na to, co se zde dařilo, a farnost i město obohatí svým přístupem a obdarováním.

Své působení v Kutné Hoře završím při oslavách patrona farnosti, svatého Jakuba (23. – 24. července). Rád bych tuto příležitost využil i k osobnímu rozloučení a poděkování lidem, se kterými jsem se v Kutné Hoře potkával. Proto bych rád všechny pozval na sobotní koncert či nedělní poutní bohoslužbu.

M. Pravdová

Zavřít menu