Kacířská myšlenka, která samozřejmě nemá nic společného s hudební dramaturgií, nýbrž výhradně s vrtochy počasí, vytanula na mysli v sobotu v podvečer na vystoupení kapely Inhaler: Milí pořadatelé, nezvěte sem už kytarovky, vozí s sebou déšť. Jak Franz Ferdinand, tak The Killers a i již jmenovaní irští benjamínci hráli za poměrně vydatného deště.
Nejvíc to publikum schytalo na The Killers, nicméně zážitek si tím nechal zkazit asi jen málokdo. Zvlášť když skupina kolem zpěváka Brendana Flowerse předvedla strhující set. A navíc, po sobotním dešti se na nebi objevila hned dvojitá duha.
Mladý Bono se musí vyhrát
Je to samozřejmě věc osobních preferencí a vkusu, nicméně ještě o kousek výš byli Franz Ferdinand. Obě kapely hrály ve stejný den, mají leccos společného, albově debutovaly ve stejném roce, ale zatímco The Killers jsou prostě Američané, což se na jejich prezentaci podepisuje, Franz Ferdinand jsou civilnější, spontánnější.
Do třetice tu byla mladá krev v podobě už zmíněných Inhaler. Upřímně, zatím je na nich mediálně nejvděčnější fakt, že v jejich středu stojí Elijah Hewson, syn Bona z U2. Hudebně jde zatím o lehký nadprůměr a na velká pódia kapela zatím potřebuje dorůst. Ale až se vyhraje, otrká a získá větší suverenitu v pódiovém projevu, mohou se dít věci.
Grandiózní finále
Pokud jde o audiovizuální zážitek se vším všudy, tak vedle Twenty One Pilots, kteří jsou živě mnohem zábavnější než na deskách, byl jednoznačně králem DJ Martin Garrix, který v sobotu po půlnoci festival uzavíral. Diskotéka, řeklo by se, jenže jaká! Od prvních okamžiků kanonáda efektů, laserů, petard, zkrátka podívaná srovnatelná s hollywoodským filmem.
 |
Garrix pral do lidí hymny jako One More Time od Daft Punk a nedopustil, aby někdo jen nečinně přihlížel. Kotel přímo pod pódiem měl jasno a pařil od prvních minut, ale bylo kouzelné sledovat, jak se pozvolna začínají vlnit do rytmu i ti na vzdálenějších místech.
Martin Garrix jako kdyby umocnil a doťukl vše, oč se snažili prakticky všichni, kteří vystupovali před ním. Napumpovat do lidí po koncertním a festivalovém absťáku co největší porci životodárné energie a euforie.
Holky rockerky jsou sexy
Týkalo se to i zpěvačky LP, jejíž set byl bohužel poněkud poznamenaný její zdravotní indispozicí. Kvůli nachlazení byl její blok zkrácený, navíc jsme si na ni museli nějakou dobu počkat. To ale mohlo souviset i s tím, že před ní opanoval hlavní pódium „ledový muž“ Win Hof a začal poněkud agresivně chrlit do davu své životní pravdy.
Možná se LP nechtělo nastoupit bezprostředně po něm, těžko říct. Každopádně i když nebyla zcela ve formě, bylo její vystoupení velmi dobré.
A je-li řeč o „girl power“, je třeba vyzdvihnout i americké sesterské uskupení Larkin Poe, které předvedlo zemitý koncert ve znamení blues, folk a hard rocku. Holky s kytarou mají obecně šmrnc, není jim vlastní chlapská rockerská macha a v jejich přístupu k hudbě je určitá porce něhy a nadhledu. Přesto jsou to spolehlivé fachmanky, jak dokázala třeba Audrey Tait, bubenice Franz Ferdinand.
Introverti a komici
Kdo si z jakéhokoliv hudebního festivalu rád odváží zážitky v podobě vlastního „objevu“, tedy hudebníka, na kterého si zajde spíše ze zvědavosti, omrknout ho, a následně zjistí, že ztrácí pojem o čase a uhranutě hltá každý další tón, pochopí okouzlení, které autor řádků zažil na vystoupení Axela Thesleffa. Dle zákulisních informací milý, leč plachý, až introvertní chlapík předvedl živě zcela suverénní set plný dobrodružné elektronické hudby. Těch barev, snivých ploch, rytmických zvratů a emocí...
A je-li řeč o introvertech, králi minimalistického přístupu ke komunikaci s publikem byli Modest Mouse. Mezi písničkami ani slovo, na závěr poděkování a hotovo. Proč ne, někdo to tak má. Norští Kings of Convenience své rozpaky z velkého pódia a zřejmě vrozenou ostýchavost balili do sympaticky suchého humoru: „Pozor, teď přijde nejdramatičtější okamžik našeho koncertu, vzájemně si prohodíme kytary.“
To tuzemská dvojka Jiří Krhut a Štěpán Kozub se vůbec neostýchala a mezi skladbami publikum zasypávala haldou fórů, místy celkem černých, ale to už hlavně ke Kozubovi patří. Podstatné nicméně je, že v záplavě ironických špílců a slovních hříček nezapadly jejich písničky. Respektive, že jejich koncert stál hlavně na nich, průvodní slovo, dá-li se to tak říci, byla jen prémie, koření.
V pomyslné pisatelově hitparádě o nejvtipnější zážitek z letošních Colours of Ostrava nicméně vítězí beseda se spisovatelským duem František Kotleta a Kristýna Sněgoňová. Protože to spíš než beseda byl dokonale vybroušený a vypointovaný stand-up, přesněji řečeno sit-down komediální skeč.
