Osmdesát let nás dělí od výstavy, kterou nacisté nazvali »Zvrhlé umění« a představili ji v Mnichově. Výstava prý byla uspořádána narychlo, z různých galerií byla svezena díla, jež byla v depozitářích a neodpovídala nacistickému teutonskému pohledu. Její protiváhou se pak měla stát »Velká výstava německého umění«, jež měla následovat.
Návštěvníkům se mělo na příkladu šesti set padesáti obrazů »ukázat«, jací »neumělci« byli Vasilij Kandinskij, Ernst Kirchner, Lyonel Feininger, Max Ernst, Ernst Barlach, Erich Nagel, El Lisickij, Oskar Kokoschka, Käthe Kollwitzová, Lovis Korinth, Otto Dix, George Grosz, Paul Klee, Marc Chagall, Max Pechstein ad. Návštěvníci – a byli jich na dva miliony – mohli dokonce na obrazy plivat. A někteří opravdu plivali.
Také později v nacistické éře byla další díla významných umělců shromažďována a dokonce i ničena. Jména malířů, kteří tak byli na zmíněné výstavě představeni, měla zmizet a jejich »zvrhlá díla« měla být navždy odstraněna. A skutečně některá z takových děl opravdu zmizela, byla spálena, rozřezána anebo i prodána často pod cenou do zahraničí. To ovšem v tom lepším případě.
Dodejme, že na výstavu přišli i lidé, kteří chtěli naposledy uvidět plátna, jimž hrozilo, že už je nikdy nebudou moci spatřit, protože režim je prostě zlikviduje.
Ničení obrazů, soch, staré architektury, se snad nevyhnula žádná doba. Bylo kdysi »období obrazoborectví«. Ale to bylo v osmém a devátém století. Uctívat se přece nemohly modly? Další, motivovaná křesťanskou církví, a už vůbec nejde o časem ohraničené období, byla likvidace pohanských »model«, často velmi starých a přeživší řadu generací, a »umění či literatury heretiků«. Dnes odsuzované Temno Aloise Jiráska ukazuje kus jeho tváře. Ostatně ani dnešní církev nepopírá, že lidé jako Koniáš staré českobratrské knihy a protestantské modloslužebné věci prostě ničili na »ohnivých hranicích«.
Soudobý radikální islám se také podepsal na památkách minulosti. Jen vzpomeňte na likvidaci fresek a monumentálních soch Bamjánských Buddhů v afghánské provincii Bamján v roce 2001 či zničení mnoha antických staveb v syrské Palmýře, které na čas v roce 2016 ovládl tzv. Islámský stát. Vše proto, že tamní noví mocní měli jiný pohled na svět a na to, co lidstvu bylo odkázáno předchozími generacemi.
Možná namítnete – to vše už bylo dávno a daleko od nás, to vše se netýká nás, lidí 21. století žijících ve středu Evropy. Týká, bohužel. I dnes se dějí stejné věci, i když se zdají jako okrajové. Co třeba vyřazování některých »marxistických« nebo »komunistických« knih z knihoven, odstraňování soch minulých idolů, bourání stavebních památek? A nemám na mysli jen válku o Kosovo a v současné době v Ukrajině, které jsou sice blízko, ale přece jen daleko od Prahy. Stačí se rozhlédnout tady doma, kde se chlubíme »svobodou a tolerancí«.
Proč musely zmizet sochy Julia Fučíka, hrdiny protifašistického odboje, často z dílen významných sochařů, či Jana Švermy, jediného předválečného poslance, který zemřel v důsledku konkrétního protinacistického boje, anebo třeba maršála Koněva, symbolu osvobození většiny Československa? Proč byla odstraněna moderní budova Transgasu, která mohla být využita třeba pro kulturní účely, či hotel Praha z hanspaulského kopce? Proč vše, co se týká předlistopadové minulosti, je líčeno negativně, přesto, že to není pravda – i to je vlastně kus »obrazoborectví«, za něž se jednou naši potomci budou stydět.
Prý to byla »zvrhlá doba«, jak jsem si také přečetl. Ale nebyla podle tohoto mustru zvrhlá každá doba, jež myšlením neodpovídala současným ideologům? Vždyť za té předmnichovské, dnes vyzvedávané, republiky nebyl jen ráj, ale střílelo se do demonstrantů, lidé za krize umírali hlady a jiní zase jezdili utrácet peníze na francouzskou Riviéru. A za Rakouska, jež glorifikujeme i postavením či znovupostavením soch Františka I. a Marie Theresie (či dokonce životopisnými filmy), byli ještě v osmdesátých letech 19. století sociální demokraté zavíráni do těžkých žalářů, a v devadesátých byli do vězení odsouzeni příslušníci Omladiny, ač takový spolek vůbec neexistoval?
Vše, jak vidíte, souvisí se vším. »Zvrhlé umění«, které podle nacistů mělo být navždy vymazáno z paměti, je dnes vyzvedáváno a hodnoceno vysoko. Věřím, že přijde doba, kdy i obrazoborectví v českém provedení bude odsouzeno našimi myslícími potomky.
Jaroslav Kojzar