Spojení vyplývající ze společného, romantického i lehce kontroverzního, olympijského zlata se přetrhlo. Ze dvou výškařských šampionů z Tokia zůstává na trůnu Katařan Mutaz Essa Baršim, který suverénně získal ve finále MS v Eugene třetí titul v řadě. Ital Gianmarco Tamberi bojoval se zraněním a skončil čtvrtý.
Dva králové? To nikdy nedělá dobrotu. Mutaz Essa Baršim a Gianmarco Tamberi přinesli v olympijském Tokiu atletice netradiční příběh zlaté dohody. Jenže tentokrát už to je zase jen jeden, který vládne všem.
Baršim předvedl ve finále v Eugene téměř perfektní výkon, ke zlatu na výšce 237 centimetrů se proskákal bez jediné opravy. Ztroskotal až při pokusech o rekord šampionátu na 242 centimetrech. Kromě olympijského zlata z Tokia teď počítá tři vítězství v řadě na světových šampionátech.
„Mým dnešním cílem byla zlatá medaile, i když je světový rekord jediná věc, kterou stále postrádám. Tři světová zlata v řadě je něco, co ještě nikdo nedokázal. Přijel jsem sem, abych si to vzal.“
Poznámka o světovém rekordu nebyla samoúčelná. Baršim byl v posledním desetiletí několikrát v pozici, kdy už se blížil historickému výkonu 245 centimetrů Kubánce Javiera Sotomayora. V roce 2014 už zřejmě v Bruselu nad rekordní výškou letěl, šlo ale o skok na 243 centimetrech. Při rekordních pokusech na 246 laťka vždycky lehce spadla.
O čtyři roky později v maďarském Székesfehérváru, už jako mistr světa z Londýna 2017, skočil Baršim 240 centimetrů. Pak se znovu třikrát pokoušel o světový rekord. Jenže si poranil vazy v kotníku a musel na operaci.
Od té doby si jede druhou fázi kariéry, výkonnostně se v ní ještě nedostal tak daleko jako předtím. Stačí to ale na dominanci na globální scéně.
Před třemi lety to začalo na světovém šampionátu v Dauhá, kde je Baršim doma. Narodil se sice súdánským rodičům, ale už přímo v katarském hlavním městě. V roce 2019 na Chalífově stadioně při finále výšky jeho červený dres s červeným číslem obhájce titulu svítil proti masivní bělobě tribun, kterou stvořily dlouhé bílé košile místního publika.
„Obhájit můj titul z Dauhá a to, že jsem se zotavil ze zranění, byly ty nejúžasnější věci, které se mi mohly stát,“ vzpomínal Baršim.
Comeback pokračoval vloni v Tokiu, kde zůstal Baršim s identickým zápisem na prvním místě spolu s Tamberim a místo rozeskakování o triumf je napadlo: „Nemůžeme mít dvě zlata?“
Byl z toho jeden z příjemných příběhů Her, ačkoli i trochu kontroverzní. Protože vítěz by měl být jeden, nebo ne?
V Eugene o něm nebylo pochyb. Tamberi tentokrát Baršimovo tempo neudržel. Ve své zdravotně problematické sezoně dvakrát opravoval už na dvě stě třiceti, 233 centimetrů zvládl napodruhé a byl aspoň na bronzu, jenže pak ho na 235 centimetrech přeskočil halový mistr světa Woo Sang-hyeok z Koreje.
„Nebyl jsem si jistý, jestli budu závodit. Nakonec jsem rád, že jsem našel cestu i přes bolest,“ líčil Tamberi. „Jsem moc rád, že Baršim získal zlato, protože mě za posledních deset let o skoku do výšky hodně naučil.“
Baršim už vstoupil do legend. Úvodní fázi kariéry, v níž na vrcholných akcích sbíral stříbra, nahradil zlatou érou. Po zranění se jeho zlatý standard ustálil na kótě 237. Je možné, že se ještě někdy přiblíží do Sotomayorovy sféry?
„Určitě cítím, že mám ve sportu jméno, ale nikdy jsem se necítil jako ten nejlepší. Někdy je těžké předvádět techniku, kterou ode mě lidi očekávají. Stojí to hodně práce, odhodlání a vášně ukázat opravdovou kvality výšky,“ řekl Baršim.
Témata:
atletika, sport, mutaz essa baršim, Olympijské hry, finále, Dauhá, Londýn, úraz, zlatá medaile, Tokio, Gianmarco Tamberi, Javier Sotomayor, Woo Sang-hyeok, Sport na Heureka.cz
Související články
