Jsem šťastný muž. Život je zázrak, beru ho se vším, co přináší, říká zakladatel Ateliéru radostné tvorby Vladimír Drábek

„Pouť je nejen vnější, ale především vnitřní cesta. Já sám na ni vyrážím proto, abych lépe poznal sám sebe,“ řekl na úvod rozhovoru muž, který každý rok v srpnu chodí po stopách Karla Hynka Máchy, putuje po hřebenech Krkonoš a pravidelně podniká cesty do milované Indie. „Cítím se tam doma, asi v sobě mám kus indické krve,“ usmívá se při líčení pocitů, které se mu pokaždé rozlijí v žilách, když přistane na letišti v Dillí.

Pouť v italském městě Orvieto|foto:Fotobanka Profimedia

Šťastný ale je i v momentě, kdy společně s dalšími poutníky vyráží z Prahy do italského Orvieta. Poutní cestu, jejíž tradici založil v roce 1263 český mnich Petr, se před lety rozhodl obnovit. Letos v červnu tam společně se stovkami Čechů a Italů putoval už po šestnácté. Z cesty, jejíž trasa měří víc než 1500 km, má nejradši závěrečný úsek z Bolseny, který se na vrcholu svátku Corpus Domini chodí v noci. „Je to extrémně krásný, silný zážitek. Dlouhý průvod asi tří set lidí míří nocí do Orvieta po neznačených cestách. Vepředu jde člověk, který nese kříž, k ránu kolem šesté se dorazí do cíle a jde se na mši,“ vypráví s jiskrou v očích.

Co mají na srdci, mají i v rukou. Art brut není směr, ale způsob života

Pokud Vladimíra Drábka nepotkáte na cestách, velkou šanci máte na Letné, která je jeho domovskou čtvrtí. Na Praze 7 ostatně působil jako první polistopadový starosta, který stál u zrodu kina Oko nebo Divadla Alfréd ve dvoře. Před deseti lety pak tamtéž, v ulici Nad Královskou Oborou, založil Ateliér radostné tvorby.

Ateliér radostné tvorby propojuje akademické umělce s autory art brut|foto:Otto Kouwen, Archiv Ateliéru radostné tvorby

Prostor pro výtvarně nadané lidi s handicapem a chronickým duševním onemocněním od začátku zamýšlel jako místo tvůrčí svobody, v němž mají umělci k dispozici kvalitní výtvarný materiál a profesionální zázemí. „Podnět mi dala výstava v pražské galerii Artinbox, která představovala tvůrce mnichovského kreativního ateliéru APCA. Setkal jsem se s nimi osobně a zasáhlo mě, jak tito lidé s mentálním postižením byli sebevědomí a šťastní. Když jsem se dozvěděl, že žádný takový prostor v Česku neexistuje, rozhodl jsem se zkrátka jeden založit.“

Během krátké doby za podpory Evropských fondů Ateliér vznikl a stal se útočištěm řady nadaných výtvarníků a výtvarnic s často velmi tvrdým životním příběhem. Malování je pro ně nezřídka cestou, jak se z životních zákrut vymalovat: „I proto je jejich tvorba tak přímá a autentická. Co mají tito lidé na srdci, mají i v rukou. Art brut zkrátka není umělecký směr, je to způsob života.“

Obrazy z Ateliéru radostné tvorby jsou pravidelně k vidění na výstavách|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

S „uměním v surovém stavu“ se ale pojí celá řada dalších Drábkových aktivit. Vedle práce pro Kulturně komunitní centrum ART, které založil v roce 2017, a v němž se zaměřil na práci se seniory, se podílí i na vzniku první pražské galerie věnované výhradně art brut. V půlce září letošního roku by měla otevřít při Kostele svatého Václava na Zderaze.

Ve Vizitce ale Vladimír Drábek mluvil i o dalších tématech. Třeba o lásce ke kinematografii a filmu Bezstarostná jízda režiséra a herce Dennise Hoppera (Easy Rider, 1969), se kterým se shodou životních náhod taky osobně setkal. Stranou nezůstala ani vášeň pro Máchu, kterou v něm zažehl jeho dědeček, významný literární historik Albert Pražák, autor první české máchovské monografie z roku 1936. Proč se rozhodl sbírat Máchův máj? A kam uschoval všech 258 vydání, která se mu během života podařilo shromáždit? Poslechněte si záznam pořadu.