Je to takřka dvacet let (roku 2003), co se literárním badatelům Pavlu Janáčkovi a Michalu Jarešovi NEPOVEDLO do své knihy Svět rodokapsu dohledat veškeré inkriminované škváry. Je to stejně bezvadná publikace, bohužel ale některé stránky zívají bílými místy. Může za to i šerif osady W, který si možná částí Rodokapsu WW…, ale zanechme rádoby žertovných spekulací. Je četba „do vlaku“, kterou lidi vyhazovali, a proč by se měli hanbit, nevím. Nemohlo je přece napadnout, že riskují rozrušení pole, na kterém se jednou vyřádí sama Akademie věd.

Pavel Janáček vydal bezprostředně po Světě rodokapsu studií Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004), kde analyzuje vývoj čtiva kolem roku 1948, kdy byla „spotřební četba“ jednoho druhu A nahrazena brakem typu B, a to svižněji, než by dejme tomu Zdeněk Nejedlý čekal.

Pak se Janáček na tomhle poli na čtrnáct let odmlčel a teprve roku 2018 přišel s komentovanou antologií ženské sešitové četby Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Na ni ještě před covidem navázal Eskadrou obětovaných alias promyšleným průřezem „romány do kapsy“ let 1935-44 ze čtyř edic: Rozruch, Moderní romány, Divoký západ, Rodokaps.

https://www.kosmas.cz/knihy/258298/eskadra-obetovanych-a-jine-pribehy-ze-starych-romanu-do-kapsy/

Deset příběhů vybral tím stylem, aby každý prezentoval jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, detektivního, westernového a vědeckofantastického díla, přičemž se pokusil najít práce typické pro ten který žánr, současně však netuctové.

Druhá rovina jeho úvah vede ještě jinudy, takže antologii dominují „nacionálně a etnicky konstruované obrazy“. Ze stovek a stovek sešitů vytipoval ve finále produkty Jana Fikera, Josefa Novotného, Josefa Peterky, Bohuslava Čepeláka, Františka Vojtěcha, Jaroslava Pokorného, Eduard Kirchbergera (Karla Fabiána), Jana Karla Čemuse, Karla Zemana a Steppa Gradmooora (pravé jméno nezjistil).

Jan Fiker (1904–1946) byl bratr Fikera Eduarda a dle všeho dohromady napsali jen jednu detektivku. Jmenuje se Nejmenší stopa a rozhlas ji odvysílal roku 1945. Sám Fiker Jan ale uveřejnil mezi roky 1940-42 v Rozruchu (edici vedené bratrem) třináct westernů a dobrodružných románů vč. Janáčkem v antologii reeditovaného námořního příběhu Bůh Vichrů (sic, 1941), ilustrovaného Janem Černým-Klatovským (1919–1997).

U Josefa Ch. Novotného (1900-1967) se nedá vyloučit, že to byl on, kdo vymyslil jméno Rodokaps. Byl hudebním skladatelem a redaktorem - a podílel se na vydávání knih Karla Maye, Roberta Krafta a Jeana de la Hire, ale třeba i Emila Holuba, Stanka Vráze a Matěje Kuděje. O prostřední iniciále jména Novotný rozhlašoval, že je na počest jedné jeho lásky, nicméně později ji úplně „v pohodě“ nechal zastupovat domicily Chrudimský či Cheth. Vlastní díla, která měl za vážnějšího charakteru, navíc uveřejňoval pod svou již dětskou přezdívkou Kuzma. Po válce ji přidal k občanskému jménu dokonce úředně (Novotných bylo vždy až moc).

Za první války sloužil v Itálii. Z toho čerpá jeho próza Piava (1937). Ale jinak si nebral servítky a publikoval díla sporné kvality a možná, že i v nadměrném množství. Například v letech 1929-30 to byl dvojdílný román Leon Clifton versus Klemzloadet.

Od roku 1931 pracoval Pokorný pro Vilímka, ale déle se uchytil v Melantrichu. Napsal rovněž knihu Hvězda na čele Jiřího Wolkra (1933) a jenom během války na padesátku her a kabaretních výstupů. Ještě v únoru 1948 zveřejnil na Slovensku pandán k Twainovu Adamovu deníku: Evin deník. Po převratu se nicméně vrátil k původní práci účetního a většina jeho prací schytala nálepky nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí: byla vyřazena z knihoven.

Nic to nemění na tom, že taky za socialismu publikoval, mj. vypravování Po stopách Jaroslava Haška (Svobodné slovo, 1950) nebo Hašlerův životopis (Obrana lidu, 1966). Už po Pokorného smrti byl (1973) reeditován jako 63. svazek edice Karavana jeho Vilém Tell (1940).

V Rozruchu otiskl sedm westernů (1939-41), těm se ale Janáček vyhnul, aby antologii poskytl jeho trampský (už nacisty zapovězený) román Šerifova kořist (1935). Sestává hlavně ze sekvencí Po stopě zlého činu, Divokým Kurdistánem a Carův kurýr, pro jejichž tituly užil, inu, díla klasiků.

Dalším přínosem Eskadry obětovaných je reedice Peterkovy (1907–1965) „gotické detektivky“ z českého prostředí s nepřiléhavým titulem Udavač (Rozruch, 1939). Peterka (známý jako Bob Hurikán) produkoval kaubojky i jako Bob Peters a někdy v půli dvacátých let, když byl kluk, se vmísil mezi občany osady Hurikán v Údolí obrů u Hvězdonic. Od roku 1932 až do smrti tu byl šerif a jeho srub se tyčil nad soutokem Doubravice a Sázavy. Od téhož léta 1932 vystupoval se svou budoucí paní v Hurikán Duu. V rádiu uváděl spolu s „Bobovou partou“ písničky a jeho slavné Rikatádo bylo prvně zveřejněno roku 1936. - Peterka a jeho kamarád Bedřich Dvořáček byli koncem války zatčeni a Dvořáček umřel na sklonku léta 1945 následkem utrpěných zranění. I když Peterka prosil, ministerstvo obrany jeho „Partyzánské zimní brigádě“ nepřiznalo statut partyzánského oddílu. Problém byl i s jeho publikací Petr Klen (1942), která má antisemitské rysy. A ze stavby Slap (1949-53) jej propustili poté, co uveřejnil článek o tamních poměrech. Pak byl zaměstnán u Geologického průzkumu nebo při elektrifikaci trati Praha - Česká Třebová. Do sešitových edic napsal 16 románů, jejichž „špicí“ je volná trilogie Toronto, Pobožný střelec a Návrat Pobožného střelce (1937-39).

Petr Klen (1942) obsahuje především aluzi na Jana Cimburu (1908), roku 1941 zfilmovaného. Snímek má scénu, kde se ožebračení vzpírají židovskému obchodníkovi. Nato spálí jeho úpis a ničí mu majetek. Žid je vyhoštěn. Za Petra Klena byl dokonce Hurikán výslovně chválen týdeníkem Árijský boj.

Nedožil se bohužel svých revivalů koncem let šedesátých let a začátkem let devadesátých. Po roce 1989 vyšlo takřka celé jeho dílo - s výjimkou románů pro ženy -, nicméně Udavače doplnil až Janáček. Není z Divokého západu, ale z pražského podsvětí.

Jedním ze symbolů sympatického braku se stal román „z otočky“ pálícího pistolníka Křížový Pete (Rozruch, 1941) Bohuslava „Irčana“ Čepeláka (1907-1969), ilustrovaný Janem Černým-Klatovským a původně zveřejněný co práce „Tima O´Briana“. Od roku 1925 byl knihkupec Čepelák ve Straně a tramping vnímal zcela jinak než Peterka, čehož důkazem je stať 20 roků trampování (1941). V letech 1937-39 a 1947-52 byl propagačním pracovníkem filmu a coby nežádoucí elementy se na index dostaly třeba i jeho kovbojky Rychlonohý ďábel a Tajemný jezdec. Od roku 1953 až takřka do smrti byl redaktorem Signálu (do roku 1967), kde adaptoval pro komiks Londonovo Volání divočiny (1965) a prosadil Foglarovu Kroniku Ztracené stopy (1966).

Jinou kapitolu antologie představuje krimi Drama za mřížemi (Moderní romány, 1939) Františka Vojtěcha, jenž napsal i Ministrovou přítelkyni (1938). Dá se leda spekulovat, jestli i jeho jméno vlastně není čísi pseudonym!

Titulní letecký románek Eskadra obětovaných (Rodokaps, 1938) má rozsah 143 normostran, čímž se dotkl svrchní hranice podobných textů. Je to pocta letectvu první války - k dvacátému výročí republiky. Gestapo distribuci zastavilo. Dílo napsal Jaroslav Pokorný (1899-1940). Skutečně se války zúčastnil a učil za první republiky na obchodních akademiích. Napsal pět básnických sbírek (1920-1924), zkoušel tvořit dramata, jeho román Bažina (1935) je o korupci v politice. Tu neznáme, takže by stál za reedici. Je dost dobře možné, že Pokorný v určité chvíli rezignoval na vyšší cíle, načež sepsal celé desítky děl dobrodružných, westernových i pro ženy; jen roku 1936 mu bylo zveřejněno minimálně 28 titulů, když Janáček nepočítá (právě) romány sešitových edic a ty v periodikách.

Pro Rodokaps napsal Pokorný celkem 27 příběhů. Užíval i pseudonym Pavla Dvořáková - dle dívčího jména druhé manželky. Westerny psal jako Charles Patterson Whitte, severské příběhy co Rex Carrey. Zkusil konstruovat detektivky a Rodokaps Nic než tělo (1935) má erotické ladění. Drda pojmenoval Pokorného v Lidovkách po jeho smrti „kuli Morzakoru“ a přes šedesát jeho knih bylo za socialismu na indexu. Po převratu došlo k reedicím asi třiceti jeho děl.

Román Zápas o kaučuk (Rodokaps, 1941) sepsal Eduard Kirchberger (1912-1983), jenž Rodokapsu a Rozruchu přispěl čtrnáctkrát. „V postavách jeho románů se odrážely civilizačně, geograficky a rasově definované kategorie cizího“, všímá si Janáček. Od roku 1949 ovšem psal pod jménem Karel Fabián a je autorem námětu epizody Studna (1978) v seriálu o majoru Zemanovi. - Roku 1942 byl zatčen a napřesrok v Berlíně odsouzen na osm let. Během výslechů přinejmenším fabuloval. Do roku 1948 dělal Eduard Kirchberger v Legiobance, ale v červnu emigroval. Hned po amnestii se ovšem vrátil - do spáru StB - a sepsal propagandistickou vyprávěnku Cesta na Západ, již zveřejnil týdeník Květen (1948); knižně vyšla roku 1950 jako Uprchlík. V letech 1951-54 byl Kirchberger opět vězněn a místná se mi zdá otázka, co bylo pravou příčinou. Je možné, že nekrotil fantazii a s fabulováním - tváří v tvář tajným - to přepískl. Pak se dal na politické thrillery a roku 1959 vydal nejúspěšnější svůj román Psí komando - o útěku z koncentráku. 1973 byl román i zfilmován - pod titulem Počkám, až zabiješ.

Již v letech šedesátých pracoval v televizi a mezi roky 1969-1977 v Květech. Z nesčetných jeho děl pro tisk a časopisy knižně vyšla nepatrná část.

Další román antologie Stín nad městem (Rodokaps, 1943) sepsal Jan Karel Čemus (1895-1969) a je to Čemusův druhý příběh s detektivem Horníkem. První se jmenuje Zimomřivý člověk (1942). Čemus byl skladatel a překladatel - a propagátor automobilismu. Nejvydávanější jeho knihou se nakonec stali Bratři Drátové (1943), kteří ještě pokračují Bratrstvem síly (1944). V dětství mě to docela zaujalo (líbila se mi antropomorfizace), ve veřejné knihovně za rohem to paní Polášková ještě měla. Chlapeckým románem, a to dost známým, je Chata děsu (1944), robinzonádou Ostrov Bohemia (1945), ale nejšťastněji pojatou prózu zveřejnil Čemus již roku 1939: Tajný spolek „SNOŠ“. Zkratka znamená Svobodný Národ Odpůrců Školy a kniha nevznikla dlouho po narození autorových dětí.

Rodokaps 300 (1941) Pony Express napsal „Stepp Gradmoore“. Pseudonym býval přiřazován Edwardu Pachmayerovi (1895-1967), ale posléze se odhalilo, že pod ním psal i Miloš Kosina (1909-1966). Pachmayerův bratr Julius vedl za války deník českých fašistů Vlajka a Pachmayerův nejznámější pseudonym pro kovbojky byl Edwin Rudyard. Do Rodokapsu napsal Zlato Klondyku (1941), do Večerů pod lampou antisemitský Vesnický mor (1942), jenž okupanti prezentovali co příklad pro české autory. Na diskusi je i Pachmayerův útočný výplod Zednáři Zlaté Růže (1944).

Miloš Kosina (1909-1966) psal i jako Hana Kosinová. Byl nemanželský syn sládka a po otci si přisvojil jméno Miloš Zeman. Tak podepsal mj. Děvčátko z operety. Roku 1953 měl hezkých 16 děl na komunistickém indexu a byl mrtev, když znovu vyšli jeho Hoši z Modré zátoky (1969) či knížka Ahoj, velrybáři (1970).

Hoši z Modré zátoky byli vydáni minimálně pětkrát, je to bezpochyby nejvýznamnější Kosinův počin. U jeho westernů došlo po roce 89 mj. k reedici Kavalírů pastvin a Střelců z Mrtvého města.

Předposlední položkou antologie je utopie „o nemožnosti utopie“ Svítání a soumrak (Dobré čtení, 1944) ilustrovaná „V. Radou“, jehož „rukopis“ Janáček nesvedl bez pochyb ztotožnit s rukopisem známého malíře Vlastimila Rady (1895-1965). Svítání a soumrak je podepsáno Karel Zeman a Pavel Janáček neignoruje ani možnost, že je tu autorem režisér Karel Zeman. Dokázat to nelze.

Jak už bylo naznačeno, jsou veškeré texty této skvělé antologie vždy z nějakého hlediska (ať už literárního, jazykového, kulturního či ideologického) výjimečné, výraznější, výmluvnější než většina ostatních v dotyčných edicích. Co je trochu podezřelé? Některé jsou překvapivě dovedně dovyprávěny; další editor „vypíchl“ proto, že ztvárňují jinak běžné paradigma, ale způsobem, který se zvyklostem sešitových edic vymyká.

Ještě jiné texty však naopak přímo předvádějí kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové popkultury. Díky tomu se potkáme s až kouzelnou naivitou. I Křížový Pete byl za stalinismu, ne-li dříve (vybavuji si scénu z filmu) zesměšňován poněkud absurdně. Pomohlo mu to, tím výraznější klasikou trampské kultury se stal. - Každý antologií exponovaný text reprezentuje některou z žánrových či tematických linií dobrodružného, kriminálního či utopického románu, přičemž pečlivý editor především akcentoval pohledy na subkulturu trampingu. Eskadra obětovaných respektuje do sebe zahrnuté prózy jako autorsky individualizované výkony sui genesis a přeje jim stejně vřelou péči, jaká by hřála díla vysoké literatury. Navíc… Kritériem výběru je vždy domácí původ autorů a český charakter detektivek. Autoři dávných sešitů totiž vyráběli jako na pásech i kriminální příběhy z anglického prostředí. Jich se Pavel Janáček vzdal.

Každý z přítomných spisovatelů je důsledně představen jen jedním jediným textem a známější z nich byli záměrně zastoupeni dílem méně známým - s přihlédnutím k tomu, kolikrát byl text reeditován. Výjimky z pravidla se dostalo jen zmiňované klasice Křížový Pete plus dvěma dalším výtvorům už vráceným do oběhu po sametovém převratu. Díla nebyla jazykově modernizována (i když to některá mezitím potkalo) a Janáček nikdy nepotlačí historicitu. Jeho výběr je ohraničen pouze médiem sešitového románu, nejedná se tudíž o jakýkoli reprezentativní výbor z veškeré dobové populární četby a zohledněny nejsou tím pádem - velice podobné - příběhy vydávané Melantrichem i ve Vilímkově Malém čtenáři a jeho Dobrodružném světě.

Eskadra obětovaných a jiné příběhy ze starých románů do kapsy. Antologie. Vybral, sestavil, průvodní texty napsal Pavel Janáček. Příloha: faksimile Rodokapsu 177 (27. 10. 1938) Eskadra obětovaných. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. 848 stran

Westman Willie Nelson Rodokaps nezná, ale One Step Beyond ano.

https://www.youtube.com/watch?v=asb4gDM-MVc