Okamžik radosti: Den, kdy rodičovství nedělám "zas tak blbě"

Nemyslím si, že děti potřebují perfektní rodiče, kteří nedělají chyby. Vlastně právě naopak. Což mi ale nebrání v tom denně se pokoušet se takřka perfektním rodičem stát. Nese to s sebou mnoho přemýšlení, při němž reflektuju, asi pochopitelně, hlavně to špatné. 

Těch věcí, které se mi denně honí hlavou, že by šly zlepšit, je v podstatě nekonečno. 

Ale pak přijde nějaký moment, jako dneska, který mě naprosto uzemní a zjistím, že všechno je, jak má být. 

Ten moment nastal dneska, když jsem vyzvedávala Benjamína ze školky a slyšela, jak tam prospívá. Jak je pořád v dobré náladě, jak ho všechno zajímá, jak moc miluje letadla, vlaky, autobusy, pořád je maluje a vypráví, čím vším kde po světě jezdil, jak má svůj názor a trvá si na něm, že může jet vlak pod vodou (samozřejmě může, dívali jsme se na Youtube na vlak, který cestuje pod vodou v Japonsku), jak má pozitivní vliv na své kamarády, je nápomocný, energický a zároveň už umí vycítit, kdy je třeba trošku ubrat. 

Vím, že paní učitelky říkají rodičům pozitivní věci o každém dítěti. Vím, že zase tolik na tom nezáleží. Ale stejně mě to potěšilo, dojalo, připomnělo mi, jak potřebuju vnější uznání a aspoň pro dnešek rozčeřilo mé pochybnosti a výčitky, nabilo, uklidnilo, že – jak si někdy říkáme s kamarádkami – to rodičovství nedělám zas tak blbě. 

Musela jsem si to sem rychle poznačit, než se dnešek přehoupne do zítřka a zase budu mít pocit, že to dělám blbě úplně všechno.