Jeden z více než 20 hostů hlavního programu týdenních Folkových prázdnin, které začínají tuto sobotu v Náměšti nad Oslavou, vystoupí příští čtvrtek. Na festival přijíždí z Velké Británie a patří ke špičce tradicionalistických hudebníků, kteří předělávají původní lidovou muziku. Na jemu podobných osobnostech původní lokální tvorby a takzvané world music stojí dramaturgie akce založené před 36 lety.
Lee, jenž hovoří o tichu jako důležité součásti hudby a z jeho interpretace je to znát, navíc sbírá lidové písně, věnuje se ekologickému aktivismu a zkoumá ptačí hlasy. Loni dokonce vydal knihu o slavíkovi. Listu The Guardian řekl, že se považuje za "slavíkova agenta". Napočítal 570 písní, které mají v názvu jméno tohoto ptáka. Slavík prý vydává 1500 zvuků, jež umí seskupit do více než 250 melodických frází. A slavík také se Samem Leem zpívá dvě závěrečné písně předloňského alba Old Wow.
Na obalu desky je reprodukce malovaného "svatého obrázku" ukazujícího Sama Leeho, jak sedí v trávě uprostřed panenské přírody obklopen zvířaty - podobně, jako bývá zpodobňován svatý František z Assisi. Asi to nebude náhodné. I když je tu rozdíl: středověký František ještě mohl chválit stvoření v plném rozkvětu, kdežto Lee už je z generace, která cítí environmentální žal a zažívá vymírání druhů.
Také slavík je ohrožený pták, podobně jako navždy odcházející lidoví zpěváci doposud nezapsaných písní. Právě proto je Lee sbírá, aby je mohl vrátit do oběhu. Dokonce říká, že když na svých výpravách nahrává slavičí zpěv, je to totéž, jako když u starých zpěváků zaznamenává dávné skladby. Slavík a člověk podle něho pouze zpívají jinými jazyky.
Jednička ze zeměpisu
Na festival Folkové prázdniny do Náměšti nad Oslavou by měli jezdit učitelé zeměpisu. A své zážitky a poznatky potom přenášet dětem do škol. Aby si uvědomily, že země po celém světě také mají rozmanitou kulturu a nejen pohoří, nížiny, řeky, moře, různá státní zřízení či nerostné bohatství.
Právě se surovinami, které jsou uloženy pod povrchem, má náměšťský festival mnoho společného. Jeho zakladatel a dramaturg Michal Schmidt pro české publikum často objevuje a pak vynáší na povrch hudbu překrytou hlavními proudy pop-music. Navíc o tradiční a z ní odvozené muzice každoročně pořádá odborné kolokvium za účasti novinářů a muzikologů, jejichž příspěvky následně publikuje na stránkách Folkových prázdnin.
Festival kontinuálně nabízí důkladný přehled o world music ze všech světadílů. Jeden prázdninový týden se to každoročně v sotva pětitisícové Náměšti hemží hudebníky mnoha jazyků jako v babylonské věži. Provincionální moravské sídlo se tak stává neoficiálním evropským hlavním městem kultury. Díky malému festivalu s velkým přesahem.
Dramaturgicky podobně stavěný je v Česku už jen červnový víkendový pražský festival Respect, doplněný pravidelnými koncerty v průběhu celého roku. Jeho pořádající agentura Rachot například příští úterý 26. července nabídne v sále Punctum britské Les Triaboliques. Toto trio kytaristy Justina Adamse, spoluhráče zpěváka Roberta Planta, v Náměšti zahraje o den dříve.
Ostrovy poznání
Ostrovní tradicionalistická scéna, k níž náleží Sam Lee, bude na letošních Folkových prázdninách početně zastoupená. Přijede například Julie Fowlisová - čtyřiačtyřicetiletá rodačka z britského souostroví Vnější Hebridy, kde žije lidí jen jako v českém okresním městě, zpívá tamní skotskou gaelštinou.
Dalším hostem bude pozoruhodný skotský houslista Ryan Young. Závěrečný večer připadající na příští sobotu pak dostal název Irský. Zahrají na něm bratři Brían a Diarmuid Mac Gloinnovi, kteří si říkají Ye Vagabonds, a kapela The Interference.
Gloinnovi staví interpretaci na dokonalých dvojhlasech a zvonivém doprovodu mandolíny s akustickou kytarou. Je to sice trochu jiný folk, ovšem tak suverénně znějící, jako byly v 60. letech písně Paula Simona a Arta Garfunkela. Letošní album Nine Waves, z něhož mají Ye Vagabonds hrát v Náměšti, také obsahuje půvabné jemné instrumentálky, z nichž jedna je obzvlášť pozoruhodná. Trvá přitom jen tři čtvrtě minuty, nemá pevnou formu a zvuky v ní jsou rozmazané jako štětcem impresionistického malíře.
Přitom "skladba" Fuaim vyvolává nutkavý pocit pouštět si ji zas a znovu. Jako by tato miniatura byla pouhým vlasem, z něhož lze ovšem přečíst celou DNA irské hudby, která se propsala do moderní pop-music. Ta má v Irsku "bílé" melodické kořeny, jež se v Americe propletly s druhým silným zdrojem, rytmickou černošskou muzikou.
Kdo ještě nepochopil, proč má Irsko ve státním znaku keltskou harfu, po koncertu Ye Vagabonds si ji dobrovolně a rád nakreslí do památníčku. A potom, až zahrají The Interference, obtáhne si harfu zlatou pastelkou.
The Interference vystupují už bez zpěváka s famózním hlasem Ferguse O’Farrella, který zemřel před šesti lety. Kapelu založil roku 1984, v Irsku se stala velmi vlivnou a dříve, ještě s O’Farrellem, koncertovala v Náměšti. Částečně to zachycuje album Irský den vydané brněnskými Indies Happy Trails v roce 2005.
O’Farrellovu návštěvu na Folkových prázdninách zaznamenal také Michael McCormack pro loni uvedený dokumentární film Breaking Out, který režisér v Náměšti představí. Ferguse O’Farrella, jehož postihla svalová dystrofie a zpíval z invalidního vozíku, připomíná snímek od dětství a vrcholí zpěvákovým vystoupením právě na Folkových prázdninách.
Naléhavá slova
Letošnímu ročníku festivalu dal dramaturg Schmidt téma poezie. Nabídlo ho mimo jiné 100. výročí narození básníka Jana Skácela, jehož zhudebněným veršům věnuje svůj koncert Hradišťan. Přijedou i "básníci s kytarou" Vladimír Merta nebo Antonina Krzysztońová, která už v 80. letech proslula na neoficiální polské scéně překlady a citlivou interpretací písní Karla Kryla.
Tuto sobotu Folkové prázdniny zahájí osmasedmdesátiletá peruánská zpěvačka Susana Baca, jež také klade zásadní důraz na text. Už název jejího nejnovějšího alba to podtrhuje: Palabras urgentes (Naléhavá slova). Tématy jsou sociální nerovnost, rasismus, kolonialismus, korupce či klimatická změna.
Třeba korupce je v Peru téměř dědictvím feudálního Španělska, kde mocní neplatili daně, zatímco prostí lidé ano, vysvětlovala zpěvačka magazínu Songlines u příležitosti vydání zatím poslední desky. Ačkoliv například tango Cambalache může znít českému posluchači jako radostně zahrané, i když melancholické, naráží na zkorumpovanou společnost a zpěvačka ho považuje za protestsong.
Susana Baca se narodila ve čtvrti Chorrillos v Limě, velkoměstě, které má dnes téměř tolik obyvatel jako Česko. Byla učitelkou a své zemi prý porozuměla, až když odešla pracovat do hor, vzpomínala v jednom rozhovoru. Poznala diskriminaci a to zjištění bylo pro její další kariéru důležité. Pochopila sociální vyloučení afroperuánských obyvatel a amazonských kmenů i to, že veškerá politická moc a výhody jsou soustředěny v Limě, která se k venkovu obrací zády.
Pak se Susana Baca dostala až do nejvyšších politických pater, ale jen nakrátko - v roce 2011 byla čtyři měsíce ministryní kultury. Afroperuánské kultuře ovšem prospěla nejvíc v jiné "funkci". Podobně jako Sam Lee zachraňovala - ve spolupráci se svým manželem, kolumbijským sociologem Ricardem Pereirou - původní afroperuánskou hudbu, která upadala do zapomnění nebo byla ignorována. Podle zpěvačky i proto, že připomíná dějiny otroctví. "Chtěla jsem ji udržet naživu," řekla Guardianu.
Časopis Songlines o Susaně Baca napsal, že kdyby se narodila ve Spojených státech, mohla být tak slavná jako Aretha Franklin, Dionne Warwick nebo Diana Ross. Mezinárodně se ale prosadila teprve kolem padesátky v polovině devadesátých let. A to díky písničkáři Davidu Byrneovi, respektive jeho značce Luaka Bop, která jí roku 1997 v New Yorku vydala album Susana Baca.
Tu nejčerstvější nahrávku, Palabras urgentes, pak publikoval britský Real World Records založený další osobností světového rocku, Peterem Gabrielem. Tak vybíravá společnost zaměřená na world music zaručuje vysokou kvalitu desky. Gabrielovo vydavatelství si Susany Baca všimlo už na začátku milénia, kdy jednu její píseň zařadilo na kompilaci talentovaných ženských hlasů z různých zemí světa nazvanou Gifted: Women of the World.
Dnes Susana Baca míní, že její mise byla splněna, protože afroperuánskou hudbu už akceptují její nástupci. "Jsem mostem mezi generacemi a vidím, že mladí lidé skutečně přijímají afroperuánskou hudbu a považují ji za vlastní - vzkvétá, nebojím se, že zmizí. Má hluboké kořeny," řekla Guardianu.
A přesně o hlubokých hudebních kořenech budou vypovídat také nadcházející Folkové prázdniny. Kromě Peru, Spojeného království, Irska, Polska nebo Česka na festival prorostou rovněž z Brazílie, Švédska, Dánska, Spojených států či ze středoamerické Belize.
Festival
Folkové prázdniny
Náměšť nad Oslavou, 23. až 30. července.
