Nohy zdolávají hrbolatý terén. Kvůli kamenům schovaným pod vysokou trávou je potřeba vyšší míra opatrnosti. „Tohle je jednoznačně naše nejhezčí pastvina. Padesát let se na ni nesáhlo,“ vypráví Adolf Loos o místě, kde se přírodě stále daří mít přednost.
Za chvilku se zastaví. „Už je vidím,“ mávne rukou směrem k obrovským balvanům a za nimi stojícímu stádu zvláštně hnědých mohutných zvířat s dlouhými rohy. „Spousta lidí si myslí, že když mají rohy, musí jít o býky, ale tak to není,“ prohodí Kateřina Loosová a ani netuší, jak se jejímu doprovodu ulevilo. Přeci jen, být tak blízko skupině býků by si člověk skoro odpustil.
Nemůžeme mít plemena s těžkou kostrou, ta by skutečně odcházela na nohy. Nemyslete si, je to docela věda. Dřív se říkalo: Seš blbá, půjdeš ke kravám. Ale ono to tak úplně neplatí.
